Akrmannová: Sestry, pracujte na sobě, plňte si svá přání a dělejte si radost

V čem se liší ošetřovatelství v psychiatrii od ošetřovatelství v somatických oborech? Jak se narůstající kompetence sester promítly do jejich každodenní práce? Změní se nějak charakter práce psychiatrických sester po chystané reformě psychiatrické péče? A jak bude vypadat další vývoj nelékařských profesí? I o tom s námi hovořila čerstvá laureátka ceny Alice Garrigue Masarykové a hlavní sestra Psychiatrické nemocnice Bohnice Mgr. Jana Akrmannová. 

• Proč jste se kdysi rozhodla pro psychiatrii? Jaké byly vaše hlavní motivace a cíle na začátku vašeho působení v Psychiatrické nemocnici Bohnice a jak se vyvíjel váš pohled na práci psychiatrické sestry během let?

Musím přiznat, že v roce 1986, kdy jsem se rozhodovala, do jakého oboru nastoupím, mě psychiatrie vůbec nenapadla. Svoji roli sehrála má kamarádka, která již v Psychiatrické nemocnici, tehdy léčebně, pracovala a pozvala mě, abych se za ní přišla podívat, až bude v práci. Vzhledem k tomu, že v rámci studia jsem žádnou praxi na psychiatrickém oddělení neměla, byl to pro mě velmi silný zážitek a v lednu 1987 jsem do Psychiatrické léčebny Bohnice nastoupila. Začala jsem pracovat na interním oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice a po mateřské dovolené jsem nastoupila na oddělení, kde se léčily ženy s vážným duševním onemocněním. Práce na tomto oddělení byla náročná, ale měla jsem velké štěstí, že mojí nadřízenou byla úžasná staniční sestra, která mě podporovala, s trpělivostí mě učila, jak pracovat s duševně nemocnými, jak s nimi mluvit, naučila mě vidět v nich nejen pacienty s duševním handicapem, ale i lidi, kteří jsou úspěšní, mají rodiny, které potřebují také velkou oporu, a díky ní a jejímu osobnímu příkladu jsem se rozhodla v oboru zůstat.

• Jak se během vaší kariéry změnila role zdravotních sester, resp. psychiatrických sester?

Role sester se za dobu mé praxe velmi změnila, psychiatrii nevyjímaje. Specializační vzdělávání jsem absolvovala v roce 1995, od té doby se obsahově změnilo a reflektuje potřeby dnešní doby. Velkým milníkem z mého pohledu bylo vzdělávání sester v rámci vyšších odborných škol se specializací psychiatrie. Z tohoto studia již v 90. letech vzešlo mnoho erudovaných diplomovaných sester, které se pro náš obor rozhodly s vědomím, že se péči o duševně nemocné chtějí skutečně věnovat. Dnes mají sestry větší kompetence, jsou nositelkami výkonů, edukují nejen nemocné, ale i rodiny a mohou preskribovat některé zdravotnické prostředky. Sestry navštěvují duševně nemocné i v jejich přirozeném prostředí, v domácnosti, a tady je na ně kladena velká část zodpovědnosti, např. při rozhodování o řešení aktuálního zhoršení duševního zdraví klienta. Sestry se také aktivně podílejí na transformaci péče o duševně nemocné.

• A jak se vlastně liší ošetřovatelská péče v psychiatrii od péče poskytované v jiných oblastech medicíny? Jaké specifické nároky klade na psychiatrické sestry?

Sestra při péči o duševně nemocné musí ovládat zejména profesionální komunikaci; komunikace je základ péče o naše pacienty. Velký rozdíl vnímám i v řešení konfliktů, které k naší profesi patří a se kterými se nejen sestry, ale ošetřovatelský personál dnes a denně setkává. Velkou roli sestry sehrávají i v komunikaci s příbuznými. V našem oboru klademe i velký důraz na empatii a etické chování.

• Narůstající požadavky na sestry obecně vyplývají často z technologického pokroku v medicíně. A jak je to v psychiatrii? Co v psychiatrii stojí za narůstajícími požadavky kladenými v průběhu let na sestry s touto specializací?

Technologický pokrok se nevyhýbá ani psychiatrii, není však tak masivní jako v somatických oborech. Sestry pracují ve specializovaných ambulancích, kde ve spolupráci s lékařem poskytují např. repetitivní transkraniální magnetickou stimulaci nebo elektrokonvulzivní neuromodulaci.

• Kdybyste se měla opět ohlédnout zpět na počátek své kariéry, jak se v průběhu let vyvíjely kompetence psychiatrických sester a jejich autonomie? Jak to ovlivnilo jejich každodenní práci v psychiatrii?

Jak jsem se již zmínila, kompetence sester se opravdu za dobu mého působení v Psychiatrické nemocnici Bohnice velmi změnily. Nastupovala jsem jako zdravotní sestra, která vlastně jen plnila ordinace lékaře. Měla jsem ale velké štěstí, záhy jsem měla možnost postoupit do pozice staniční sestry na oddělení, kde se v té době velmi úzce spolupracovalo s tehdejším Institutem pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (dnes IPVZ, pozn. red.), a vedoucími pracovníky na tomto oddělení byli velmi zkušení lékaři, profesoři, docenti, kteří nám, sestrám, předávali obrovské zkušenosti a novinky z výzkumu a léčby. Postupně jsem s vedením Psychiatrické léčebny Bohnice spolupracovala na implementaci individuální péče o nemocné, to byla taková první vlaštovka – sestra byla zodpovědná za individuální plán péče o nemocného. Později se k tomu přidaly další principy, např. metodika Care nebo model Safewards, deeskalační metody apod. Všechny tyto metody sestry dnes používají a jsou v nich vzdělávány.

• Co považujete za největší výzvy současného ošetřovatelství a jak by měly společnost a zdravotní systém reagovat, aby tyto výzvy úspěšně zvládly?

Nevím, jestli se to dá nazvat výzvou, ale v praxi začíná být opravdu velkým problémem nedostatek personálu. Tento problém se netýká pouze sester, ale i dalších nelékařských profesí. Opakovaně se s kolegy zamýšlíme nad tím, jak motivovat studenty zdravotnických oborů, aby po absolvování škol v oboru vydrželi. V rámci školních praxí se studentům snažíme předat své zkušenosti, znalosti a ukázat jim, že psychiatrie je opravdu zajímavý obor. Bohužel, přestože se studentům praxe líbí, oboru se věnovat nechtějí z různých důvodů. Společným důvodem bývá, že je to práce opravdu psychicky i fyzicky náročná, velmi zodpovědná a také velmi často negativně ovlivňuje jejich čas, který mohou strávit s rodinou nebo osobním volnem. Také zaznívá, že náročnost profese není dostatečně finančně ohodnocena. Osobně jsem zastáncem větších benefitů, například v našem oboru i možnost výsluhy nebo ozdravné lázeňské pobyty.

• Jaké hlavní změny v psychiatrickém ošetřovatelství jste v průběhu let zaznamenala a v čem se změny v psychiatrickém ošetřovatelství liší od trendů ve zbytku zdravotnictví?

Psychiatrické ošetřovatelství udělalo za tu dobu, co v něm působím, opravdu velký pokrok. Jak jsem zmiňovala, při mém nástupu a minimálně do roku 1989 sestry byly, jak lékaři rádi říkají, „jejich pravou rukou“. Vlastně plnily jejich ordinace, podávaly léky, připravovaly pacienty na vyšetření, vizitu, komunitu. Už ale i v předrevolučních letech mohly samostatně vést např. relaxační cvičení a jednodušší formy psychoterapie – tehdy nazývané psychogymnastika. Po roce 1990 jsme začali hledat vzory péče v zahraničí, jezdili jsme na stáže např. do Nizozemska, Rakouska. Postupně jsme rozšiřovali spektrum aktivit, které mohou sestry s pacienty dělat, ale zejména jsme se inspirovali v jiném přístupu k pacientům. Pacient se stával pro nás partnerem, probírali jsme s ním jeho dovednosti a společně s ním a s ostatními členy zdravotnického týmu jsme individuálně plánovali jeho cestu k uzdravení. Tento princip péče se mnou jako staniční sestrou tehdy řešil hlavní ošetřovatel, který byl opravdu velkým „revolucionářem“ v oboru psychiatrie. Sestry již v této době pracovaly v chráněných bytech, kde bylo jejich úkolem doprovázet, respektive připravovat propuštěné pacienty na život v běžném domácím prostředí.

Rozdíl mezi psychiatrickým ošetřovatelstvím a ostatními obory vidím zejména v tom, že naší prioritou je naučit, připravit pacienta na běžný život, naučit ho i s jeho duševním onemocněním žít plnohodnotný, kvalitní život, naučit ho příznaky své nemoci poznat včas a přijmout k tomu zodpovědný přístup. Tím se totiž velmi výrazně může zkrátit doba hospitalizace nebo k ní nemusí ani dojít.

• Jako členka transformačního týmu Psychiatrické nemocnice Bohnice jste též důležitou osobou v aktuálně probíhající reformě psychiatrické péče. Jaké jsou klíčové aspekty probíhající reformy psychiatrické péče a jaké jsou očekávané dopady této reformy na praxi psychiatrických, ale potažmo i všech ostatních sester?

Reforma psychiatrické péče je hlavně systémovou změnou poskytování psychiatrické péče a mezi její hlavní cíle patří zvýšení kvality života duševně nemocných a jejich destigmatizace. Změny, které provázejí transformaci, stavějí mimo jiné na již zmíněné změně role sester, jejich erudici. K těmto změnám přispívá i důležitost celoživotního a zejména specializačního vzdělávání sester.

• Jak tedy vypadá práce psychiatrických sester dnes a jak by měla vypadat po reformě, až se změny usadí?

Reforma péče o duševně nemocné stále probíhá a myslím, že ještě několik let probíhat bude. Základní změny jsou již ale zakotveny jak v legislativě, tak v nastavených principech péče. Je to ale opravdu velká změna, kterou musely sestry nejdříve pochopit. Náš obor je ošetřovatelství, už z toho je patrné, že bychom měly o někoho pečovat, ošetřovat ho. V případě pacientů seniorů tomu skutečně tak je, u pacientů trpících například schizofrenií je ale naším principem pracovat s ním jako s partnerem, který se sám podílí na své léčbě, spolupracuje na ní s celým týmem. Říkáme tomu multidisciplinární tým, což znamená, že se na léčbě podílejí zaměstnanci nemocnice, ale už i sociálních služeb, kteří za pacientem docházejí do nemocnice už v průběhu hospitalizace a společně pracují na jeho propuštění a fungování v běžné komunitě. Myslím, že to je zásadní rozdíl mezi psychiatrií a ostatními obory.

• Co pro vás znamená ocenění Alice Garrigue Masarykové?

Ocenění Alice Garrigue Masarykové pro mne osobně znamená opravdu mnoho, nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale velice si ho vážím. Beru ho jako ocenění nejen mé osoby, ale i nemocnice, ve které pracuji bezmála 38 let.

• Jak si představujete budoucí vývoj profese zdravotní sestry? Jaké nové role nebo specializace by mohly vzniknout v reakci na měnící se zdravotní potřeby populace?

Populace stárne a spolu s tímto faktem by se měl, podle mého názoru změnit i systém zdravotní péče. V péči o seniory bychom se měli více zaměřit na zajištění terénních služeb, odlehčovacích služeb, a to by mělo jít ruku v ruce se sociálním systémem. Velmi dobře se rozvíjí například paliativní péče, která má dle mého názoru významné místo i v péči o naše pacienty a pokud bude možnost, velmi ráda ji budu rozvíjet i v naší nemocnici.

• Jakou jednu radu byste dala mladým zdravotním sestrám, které se teprve rozhodují pro psychiatrii nebo teprve začínají svoji kariéru v psychiatrii, a co byste jim přála do budoucna?

Jednu radu? To je velmi těžké, ale asi by zněla, pracujte samy na sobě, věnujte se duševní hygieně, plňte si svá přání a dělejte si průběžně v životě radost. Pokud budete vy samy spokojené, můžete tuto pozitivitu přenést i do své práce. Do budoucna bych přála všem, nejen sestrám, hodně skvělých kolegů, kteří budou na oddělení přinášet pozitivní energii, oddanost a kolegialitu, a samozřejmě spokojené pacienty.