Agnotologie. Nevědomost je moc

Bill McKibben, environmentalista, napsal k debatě o klimatické změně: „Ztratili jsme spoustu času s představou, že se účastníme debaty o datech a myšlení… nyní zjišťujeme, že jde o boj o peníze a moc.“

Katharine Hayhoe, vědecká vedoucí Nature Conservancy, neziskové organizace v Arlingtonu, ho doplnila: „Námitky jsou vždy, zcela, profesionálně a opravdu chytře vedeny ve vědeckých pojmech. Ti lidé (průmysl) zaměří své lasery na vědu a my, jako kočky, sledujeme, kam nás jejich ukazovátka vedou.“

Vítejte v agnotologii.

Pojem agnotologie vytvořil v roce 1995 Robert N. Proctor, historik vědy ze Stanfordovy univerzity, spolu s jazykově nadaným kolegou Lainem Boalem. Proctora upoutalo, jak tabákové koncerny investují miliardy dolarů do zatemňování důsledků kouření.

Agnotologie je dle Proctora vědecký směr studující vědomé šíření podvodů a nejistoty ve jménu prodeje výrobku nebo získání výhody.

Současné širší vymezení říká, že agnotologie je obor zkoumající, jak se ztrácejí vědomosti utajováním, úmyslným nebo neúmyslným ničením, ztrátami, zapomínáním a dezinformacemi. S ohledem na dezinformace užívám pro agnotologii pojem debilizace, ale jsou citlivé duše, jichž se to dotýká. Neumějí si představit, že by se daly zdebilizovat. Mýlí se. Je to snadné, tím snadnější, čím jsou lidé mladší.

„Nevědomost je moc,“ zní Orwellův výrok.

„Žijeme ve světě radikální neznalosti a je zázrak, že se jakýkoli druh pravdy proseká šumem,“ poznamenal R. N. Proctor.

A protože žijeme v postmoderním, postfaktickém a postpravdivém světě, je nutné, aby byly debaty vyrovnané. Každý má tudíž právo na názor. Následně televize vysílá debatu astronoma se zastáncem teorie ploché Země.

Tohle svoboda není. To je hloupost, která je projevem Dunningova–Krugerova efektu, jehož více než slušná formulace říká: „Nekompetentní lidé nepochopí, že jsou nekompetentní, protože nejsou schopni rozlišit mezi kompetencí a nekompetencí.“ Existují totiž názory hloupé a sociálně nebezpečné.

Smyslem vědy je poznávání skutečnosti. Smyslem činnosti korporací je obchodní úspěch. Jestliže vědecké poznávání vede k obchodnímu úspěchu, to znamená k růstu bohatství vlastníků, jsou korporace pro vědecké poznávání. Jestliže nevede, jsou proti němu.

To nelze přiznat otevřeně. Lidem by se to moc nelíbilo. Takže si antivěda oblékne vědecké šaty. V letech 1955–1990 se objevilo 7 000 vědeckých prací o důsledcích kouření tabáku podporovaných tabákovými společnosti. Ve stejné době utratila Rada pro výzkum tabáku (Council for Tobacco Research) sponzorovaná výrobci cigaret 450 milionů USD. Cílem nebylo zpochybňování skutečnosti, že tabák poškozuje zdraví, ale mlžení. Korporace jsou mocné. Měřeno (přiznanými) výnosy jsou některé korporace na úrovni HDP států, které jsou v prvních desítkách žebříčku. Takže mohou investovat do poslanců, tisku, televize…

Obchodní úspěch je na prvním místě bez ohledu na důsledky. Příkladem z roku 2008 je lék Vioxx korporace Merck zavedený r. 1999. Lék tiší bolesti. Byl tak úspěšný, že se v roce 2003 postaral o desetinu úhrnného obratu firmy. O riskantních nežádoucích účincích, jimiž jsou srdeční infarkty a cévní mozkové příhody, firma věděla mnohem dřív, než lék stáhla z trhu. Odhady počtu lidí, kteří kvůli užívání léku zemřeli, se liší. Kauzální průkaz není snadný. Vždy je nutné počítat s komerčními zájmy žalujících. Čímž jsme v lidsky charakteristické džungli, v níž jde pouze o prachy, a realita se rozplývá.

Jednoduchá definice moci říká, že je to možnost přinutit někoho, aby udělal něco proti své vůli, proti svým zájmům, což se dělá násilím nebo manipulací. Manipulace je výhodnější. Viditelná moc má podobu zákonů a regulací, které se prosazují sankcemi. Skrytá moc, která bývá podkladem viditelné moci, chrání zájmy mocných. Korporace užívají skrytou moc. Prosazují obchodní zájem marketingem, lobbováním, strategiemi, které umožňují vyčistit pošpiněnou reputaci, a rozšiřováním obchodních sítí.

Jednou z cest je vlastnictví sdělovacích prostředků. Vystupují v nich lidé obhajující zájmy korporací bez ohledu na to, že existuje vědecký konsensus, který je s nimi v rozporu. Ohánějí se „svobodou volby“, „svobodou chovat se bláznivě“. Zájmu jedince dávají přednost nad zájmem skupiny. Příkladem jsou současné reklamy na alkohol a prosazování „léčebného“ konopí. Užívají účinnou strategii Overtonových oken: nemyslitelné se stane radikálním, následně přijatelným, posléze rozumným, což se vyvine do populárního, a nakonec je z toho součást politiky.

Jádro vystihl r. 2000 Jeane Claude Juncker, předseda Evropské komise v letech 2014–2019: „O něčem rozhodneme, necháme to ležet a chvíli počkáme, co se stane. Pokud kolem toho není žádný velký povyk a nikdo se nebouří, protože většina lidí nechápe, co bylo rozhodnuto, pokračujeme krok za krokem, až není cesty zpět.“

Korporace válčí s vládními regulacemi a daňovými požadavky. Nicméně na vládě závisejí při ochraně intelektuálního vlastnictví a případném vymáhání smluv. Korporace ovlivňují vládní rozhodování politikou otáčejících dveří: ve vládách jsou lidé prosazující korporační zájmy. Jakmile jejich vládní úvazek končí, nastupují tito lidé do korporací a zpět. Korporace investují a mají svého člověka. Tímto způsobem se prosazuje „rozumná věda“ i „správná epidemiologie“.

Nadnárodní korporace využily globální finanční krizi. „Vysvětlily“ ji jako důsledek zbytečně vysokých sociálních výdajů, nikoli jako selhání regulace finančního sektoru. Prosadily omezení sociálních výdajů, které postihlo nejzranitelnější lidi. Omezují daně, bez ohledu na výrok Olivera Wendella Holmese jr. (1841–1935), jednoho z nejvýznamnějších představitelů anglosaského práva, člena Nejvyššího soudu USA, jenž řekl: „Daně jsou to, co platíme za civilizovanou společnost.“

Vysoce účinné jsou v šíření nevědomosti, a tudíž debilizaci sociální sítě. Každý anonymní uživatel se v nich může vydávat za experta, vydává se za experta nebo se cítí expertem. A to nepočítám trolling. Příkladem je současná smršť absurdních pseudoinformací o SARS‑CoV‑2.

Takže další Holmesův výrok: „Ani ta nejpřísnější ochrana svobody slova by neměla chránit muže, který začne v divadle nepravdivě volat ‚hoří‘ a způsobí tím paniku.“

Připomenu: Morálka rozlišuje dobro a zlo. Moc rozlišuje úspěch a neúspěch. Peníze jsou moc. Jestliže vede morálka k mocenskému úspěchu, je moc morální. Jestliže nevede, moc morální není. To nelze přiznat otevřeně. Lidé si přejí, aby moc byla morální. Lidem se amorální moc nelíbí. Lidem se to však líbit musí. Takže si amoralita oblékne morální šaty. Nástrojem je morální agnotologie neboli debilizace morální. Klasickou příručkou je Machiavelliho Vladař. Podrobnější, přesnější a hlubší je Kautiljova Arthašástra, Vladaře předešla snad o 1 800 roků.    y

Prameny

1. Kickbusch I. Addressing the interface of the political and commercial determinants of health. Health Promot Int. 2012;27:427–428.
2. Kautiljova Arthašástra aneb učebnice věcí světských. Přeložil Dušan Zbavitel. Praha: Arista, 2001.
3. Koukolík F. Debilizace. In: Mocenská posedlost. 2. vydání. Praha: Karolinum, 2018, s. 117–231.
4. Koukolík F. Věda. In: Bulšit. O žvanění v organizacích, médiích, politice a vědě. Praha: Galén, 2021, s. 97–118.
5. Leichter HM. Free to Be Foolish: Politics and Health Promotion in the United States and ­Great Britain. Princeton, NJ: Princeton University Press; 1991.
6. Machiavelli N. Vladař. Praha: Odeon, 1969.
7. McKee M, Stuckler D. Responding to the corporate and commercial determinants of health. Am J Public Health. doi:10.2105/AJPH.2018.304510.
8. Tomori C. Scientists: don’t feed the doubt machine. Nature 2021;599:9.
9. Trivett V. 25 US mega corporations: where they rank if they were countries. 2011. https://www.businessinsider.com/25‑corporations‑bigger‑tan‑countries‑2011‑6 (cit. 2021‑11‑28).