Počtem i kvalitou specializovaných výkonů i svými výzkumnými výsledky se Institut klinické a experimentální medicíny s více než 1 700 zaměstnanci (z nich je 321 lékařů a farmaceutů, 608 zdravotních sester, 414 laborantů, asistentů, fyzioterapeutů a dalších profesí), s více než 330 lůžky a desítkami výzkumných i klinických programů řadí mezi největší
a nejlepší pracoviště v příslušných oblastech nejen u nás, ale i v Evropě a ve světě. Posláním IKEM je vysoce specializovaná preventivní, diagnostická a léčebná činnost, jakož i aktivity vědeckovýzkumné a výukové, v oblastech onemocnění srdce a cév, transplantací životně důležitých orgánů, diabetu a dalších metabolických poruch.

Ouvertura – samostatné výzkumné ústavy 1951 – 1970
IKEM byl oficiálně zřízen 1. ledna roku 1971, avšak jeho historie sahá hlouběji do minulosti – do doby vzniku několika samostatných výzkumných ústavů v krčském areálu v polovině minulého století. IKEM totiž nevznikl na zelené louce, i když jeho dnešní moderní budova stojí na pozemcích, jež kdysi název „Zelená louka“ měly. U jeho kolébky stály dva letopočty, pro většinu lidí v naší zemi chmurné, pro lékařskou vědu paradoxně nadějné - rok 1951 byl rokem založení vědeckovýzkumných ústavů, rok 1971 rokem vzniku IKEM.
Tak jako po únoru 1948 téměř všechno, sjednotil v té době stát i československé zdravotnictví a ujal se i organizace a řízení lékařského výzkumu. Na základě usnesení vlády z 3. srpna 1951 o sjednocení československého zdravotnictví mohly vzniknout i první tzv. resortní výzkumné ústavy, z nichž pak postupně vyrostla poměrně rozsáhlá vědeckovýzkumná a vývojová základna ministerstva zdravotnictví ČSR. V době vzniku IKEM měla 3555 pracovníků, a nově integrovaný Institut jich tedy v roce 1971 soustředil téměř třetinu. Šlo konkrétně o pracovníky šesti do té doby samostatných výzkumných ústavů v krčském areálu v Praze 4:

Výzkumné ústavy v Krči

Rok založení   Název ústavu                                           Zkratka      Vedoucí pracovníci

1951                 Ústav klinické a experimentální chirurgie     ÚKECH        Bohumil Špaček                                                                                                                      Prokop Málek
                          Ústav chorob oběhu krevního                     ÚCHOK      Klement Weber                                                                                                                                                                           Jan Brod
                          Ústav pro výzkum výživy lidu                     ÚVVL         Josef Mašek
                                                                                                                       Otakar Poupa
1960                 Výzkumný ústav experimentální terapie       VÚET          Otakar Šmahel
1965                 Výzkumný ústav elektroniky                        VÚEML      Bohuslav Peleška
                          a modelování v lékařství
                        Výzkumný ústav pro využití                         VÚVRL       Bohuslav Vavrejn
                          radioizotopů v lékařství  

Pozn. V určitém období vývoje bylo jako součást Ústavu klinické a experimentální chirurgie konstituováno rovněž Experimentální pracoviště (EP).

Jak bylo poplatné době padesátých let, muselo se říkat, že i výzkumné ústavy vděčí za svůj vznik sovětskému vzoru, a tato falešná představa se mnohdy traduje dosud. Kořeny vzniku těchto ústavů však byly jiné. V poválečné době se otevřely styky se světovou lékařskou vědou, která viděla pokrok
v orientaci na patofyziologické základy chorob a jejích léčby, jinými slovy přibližovala experiment klinice a kliniku experimentu. Již bezprostředně po skončení 2. světové války, kdy se – bohužel jen na čas – otevřela okna do světové lékařské vědy a klinické medicíny, tak několik skupin koncepčně myslících pražských kliniků pochopilo, že rozvoji české medicíny nestačí rutinérská praxe. Že pro její budoucnost je nezbytné sledovat všechny nové světové trendy a s potřebnou kreativitou je ověřovat, rozvíjet a spolu s vlastními vědeckými poznatky přenášet do domácí lékařské praxe. V poválečných letech byl také dřívější léčebný pragmatismus nahrazován novými patofyziologickými přístupy, terapeutický nihilismus v mnoha oblastech nahradil entuziasmus z nových možností poválečného světa i z postupně sílící záplavy nových léků a medicínských technologií. To vše připravilo optimální atmosféru pro koncipování a budování pracovišť zcela nového typu, v nichž by bylo možno zkoumat
a řešit široce založené projekty specializovanými metodami a v harmonické součinnosti laboratoře, experimentu a kliniky. Konkrétní medicínské podněty přicházely tehdy především z USA a Švédska, které nebyly narušeny válkou a kde se rychle rozvíjely nové diagnostické a léčebné postupy, jako katetrizace srdce, cévní rekonstrukce, chirurgie srdečních vad, léčba selhání ledvin dialýzou
a transplantací, nové pohledy na hypertenzi či diabetes atd. Velkou výhodou bylo to, že zakladatelé krčských výzkumných ústavů se mohli s novými metodami a myšlenkami seznámit při svých poválečných pobytech na západě v přímém kontaktu se svými zahraničními kolegy. Právě odtud tedy vzešel podnět k zakládání výzkumných ústavů. Nové poznatky získávané ze západní lékařské literatury, ale nezřídka i z pobytů vědecky myslících lékařů v zahraničí, vyvolávaly požadavek na vytvoření pracovišť, kde by se mohl komplexně a integrovaně provádět výzkum klinický
i experimentální. V té době tento požadavek nemohly plnit lékařské fakulty, které měly převážně sloužit výchově lékařů pro praxi.
Na tyto iniciativy, reprezentované několika vědci pražské lékařské fakulty, reagoval dr. František Kriegel, tehdejší náměstek ministra zdravotnictví, který vznik výzkumných ústavů v Praze - Krči administrativně zaštítil. Už v roce 1951, tedy o dvacet let dříve, než vlastní IKEM, tak vznikly tři první resortní výzkumné ústavy Ministerstva zdravotnictví. Jednalo se o zcela samostatné jednotky s vlastním rozpočtem i administrativou, podléhající přímo ministerstvu. Pracoviště byla umístěna do tří budov tehdejší krčské nemocnice, vzniklé z původních „Masarykových domovů“, sociálního zařízení postaveného počátkem první republiky; jednalo se o pavilony B1, B5 a A1. V dalších letech pak vznikly i další ústavy, takže na konci sedmdesátých let jich v krčském areálu existovalo šest.

Tradice a dědictví samostatných výzkumných ústavů
I při dnešním pohledu s odstupem více než půl století je třeba konstatovat, že v uvedených šesti ústavech byly na vrcholu jejich aktivity koncem šedesátých let minulého století k dispozici moderní diagnostické a léčebné postupy, velmi dobře vybavené laboratoře a především sehrané kolektivy předních odborníků jednotlivých oborů, s promyšlenou koncepcí koordinované klinické a vědecké aktivity. Byly zde i zkušenosti s výzkumnou činností, doložené bohatou publikační a přednáškovou činností. A bylo zde vědomí nezbytnosti účelného spojování experimentu a klinické praxe,
i multioborového přístupu k řešení složitých a komplexních medicínských problémů, tedy spontánní integrační tendence. Krčské výzkumné ústavy si postupně vydobyly i mezinárodní prestiž, založenou na vysoké vědecké a odborné úrovni, srovnatelné se špičkovými evropskými ústavy a laboratořemi. Je pochopitelné, že by to nebylo možné bez svobody vědeckého myšlení, které pak už mělo jen krok
k atmosféře svobody názorové. Tak se zde celkem zákonitě koncem šedesátých let vytvářelo prostředí opozice proti totalitnímu režimu. Mělo dvě roviny — literární a vědeckou. Jejich hlavními reprezentanty byli Otakar Šmahel svými stálými kontakty se spisovateli na Dobříši i na jeho klinice,
a Jan Brod, který patřil k iniciátorům manifestu 2000 slov. Zmiňuje se o tom ve svých vzpomínkách autor manifestu Ludvík Vaculík: „Po telefonickém ohlášení za mnou přišli Jan Brod, Otakar Poupa
a Otto Wichterle a požádali mě, abych manifest napsal." Mnozí z nás se pamatují na televizní besedy krčských lékařů s ostrými požadavky na demokratizaci režimu.
Do organického pozitivního vývoje krčských výzkumných ústavů však - stejně jako do vývoje celé společnosti - zasáhl po nadějích pražského jara roku 1968 srpnový šok z okupace země armádami Varšavské smlouvy. A protože mnozí čelní představitelé krčských výzkumných ústavů se v demokratizačním procesu roku 1968 výrazně angažovali, volili po srpnu 1968 emigraci nebo jim postupně byla práce znemožňována. Z Ústavu chorob oběhu krevního emigrovalo čtrnáct lékařů,  
z Ústavu klinické a experimentální chirurgie pět a z dalších dvou výzkumných ústavů osm lékařů. Nastalo období pracovní a existenční nejistoty. Byla proto obava, že totalitní moc po srpnu využije odchodu předních vědeckých pracovníků do zahraničí a politické angažovanosti řady dalších
a výzkumné ústavy v Krči zruší pod záminkou, že v nich není dostatek odborníků. V jednom z dokumentů z té doby se uvádí: „ústavy ztratily politickou důvěru, protože jejich stranické organizace dělaly pravicově oportunistickou politiku a emigrovala spousta lidí a hrozí jejich likvidace".
Vznik IKEM ke dni 1. 1. 1971 lze tedy chápat nejen jako vyvrcholení a organizační završení přirozeně probíhajícího integračního procesu multidisciplinárních týmů tvořených příslušníky jednotlivých ústavů – integrace měla šanci umocnit výzkumnou práci tím, že by zachovala klady dřívějších samostatných ústavů, avšak odstranit nedostatky plynoucí z jejich vzájemné izolovanosti a s tím související roztříštěnosti výzkumu - , ale též jako obranu proti politické zvůli a hrozbě zrušení. Tuto představu podporuje i skutečnost, že v IKEM nalezli postupně útočiště mnozí odborníci, kteří z politických důvodů nesměli pracovat na vysokých školách či v Akademii věd. Zřízení IKEM mělo i své logické programové důvody, byť nebylo všemi pracovníky vítáno a některými i odmítáno. Hlavní klinické
a výzkumné programy — kardiovaskulární onemocnění a transplantace orgánů — se řešily už před integrací v menší či větší míře ve všech ústavech, takže pro vlastní činnost neznamenalo spojení nijak zásadní změnu, neboť mladý IKEM nepochybně těžil z odkazu jednotlivých výzkumných ústavů.

Odborné, politické a další souvislosti vzniku a rozvoje IKEM
Vědeckovýzkumný a klinický komplex IKEM vznikl začátkem roku 1971 sloučením výše uvedených šesti do té doby samostatných výzkumných ústavů Ministerstva zdravotnictví ČSR v krčském areálu v Praze. Nešlo přitom o pouhou změnu názvu či mechanické spojení, nýbrž o zásadní strukturální přeměnu, vycházející z objektivních potřeb rozvoje lékařské vědy a směřující k zajištění vyššího stupně a nové kvality vědeckovýzkumné práce. Předchozí typy organizace většiny institucí zabývajících se lékařským výzkumem se téměř výlučně členily podle jednotlivých dílčích odborných
a vědeckých disciplin. Vývoj vědy na začátku poslední čtvrtiny 20. století však ukazoval, že tento typ oborových pospolitostí již jejím potřebám nestačí. Nedovedl se vyrovnat se zápornými rysy dezintegrace vědy a diferenciace oborů, neumožňoval řešit složité multidisciplinární problémy vyžadující týmovou spolupráci odborníků různých oborů, nemohl ani dostatečně využít prvků mechanizace, technizace a automatizace v medicíně.
Vznikem IKEM byla integrována rozhodující část resortní výzkumné základny, neboť z celkového počtu 32 vědeckovýzkumných ústavů MZ ČSR tehdy IKEM soustředil více než čtvrtinu vědeckých pracovníků a téměř třetinu lůžek. Oficiálně bylo hlavním cílem integračního procesu soustředit výzkumnou kapacitu všech zde existujících ústavů na řešení jen předem daného okruhu výzkumných projektů, důležitých ze zdravotnického a celospolečenského hlediska, a ty pak řešit s největší komplexností a hloubkou, na nejvyšší odborné úrovni a týmovým interdisciplinárním způsobem za účasti odborníků různého zaměření.
Při vzniku a úvahách o koncepci integrovaného IKEM byly respektovány i některé specifické rysy lékařské vědy:

1)      Pro lékařskou vědu je ještě více než pro ostatní vědecká odvětví charakteristický multidisciplinární charakter. Předmětem jejího zkoumání a zájmu je člověk jako celostní bytost, na níž nelze nahlížet jen z hlediska jednoho orgánu či funkce. Také pohled na člověka ve zdraví i nemoci musí být komplexní a opírat se o většinu lékařských i hraničních disciplin.

2)      Dalším rysem příznačným pro medicínskou vědu je to, že je současně neustále v budování
i v užívání. Musí bádat a prohlubovat poznání ve prospěch pacientů budoucnosti, současně však musí pomáhat diagnostikovat a léčit choroby pacientů dnešních. Nelze uzavřít se do věže ze slonoviny a nedbat na to, co se děje v klinické praxi, tedy zanedbat základní povinnost medicíny, nelze.

3)      Z toho plyne i třetí specifikum – lékař musí aktivně přistupovat k lékařským problémům
a jednat i tehdy, jsou-li teoretické předpoklady ještě neúplné. Není zbaven povinnosti léčit ani za omezených znalostí podstaty nemoci a jejích příčin, kdy je nezbytný empirický přístup.

4)      Ani lékařské vědě se nevyhnuly tendence k diferenciaci a specializaci na jedné straně
a k technizaci a automatizaci na straně druhé. Tyto procesy jsou nezbytné a účelné, pro lékařské obory však přinášejí i některá rizika, především v podobě řešení dílčích problémů
a neschopnosti potřebné syntézy, jakož i v riziku eroze humánní podstaty medicíny.

V IKEM vznikla čtyři centra výzkumu, jejichž úkolem bylo koncipovat, koordinovat a řídit výzkum v problematice:
- kardiovaskulárních onemocnění,
- transplantací orgánů,
- klinické farmakologie,
- metabolismu a výživy.
Centra měla realizovat svou činnost na bázi jednotlivých oborově zaměřených vědeckovýzkumných pracovišť IKEM – Chirurgické výzkumné základny, I., II. a III. interní výzkumné základny, Centrálního izotopového pracoviště, Pracoviště lékařské elektroniky, Experimentálního pracoviště a Střediska vědeckotechnických informací.
Centra výzkumu měla spojovat odborné pracovníky jednotlivých lékařských i nelékařských oborů k řešení problémově koncipovaných stěžejních úkolů, definovaných na základě objektivních zdravotnických a společenských potřeb, daných objektivních zákonitostí vývoje vědy i jejich odhadu pro nejbližší budoucnost, vědecké a intelektové kapacity pracovníků krčského výzkumného areálu
i určitou tradicí a zaměřením dřívějších samostatných ústavů.
Tato pracoviště měla být vědeckou a odbornou bazí, jejímž úkolem bylo zajišťovat plnění výzkumných úkolů koncipovaných Centry výzkumu, a současně pečovat o rozvoj a vysokou úroveň jednotlivých oborů. Kromě vědecké práce to v daných směrech zaměření IKEM umožňovalo rozvíjet i komplexní klinickou činnost, pedagogické aktivity (zejména v oblasti postgraduálního vzdělávání v rámci tehdejšího Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů) a také mezinárodní spolupráci. Centra výzkumu převzala spolu s povinností řešit konkrétní úkoly rovněž odpovědnost za stav příslušné oblasti v celém československém zdravotnictví.

Vedoucí pracovníci IKEM tehdy charakterizovali jeho strukturu jako strukturu s dvojím členěním – horizontálním a vertikálním. Vertikální tvořila uvedená čtyři centra výzkumu, horizontální pak zmíněných osm pracovišť.
Zakladatelé IKEM vycházeli z představy, že bude možné řešit zmíněné problémy a otevřít lékařskému výzkumu nové perspektivy tzv. “problémovým” přístupem. Volba rozsáhlých výzkumných problémů
či projektů a jejich řešení pomocí týmového přístupu řady oborů mělo uchovat klady diferenciace
a specializace lékařské vědy, a zároveň odstranit nevýhody její dezintegrace. Spojení několika jednotlivých menších ústavů do většího integrovaného celku mělo umožnit efektivnější využití některých společných složek (laboratoří, moderní diagnostické techniky apod.) a větší investice.
A konečně měl tento přístup umožnit nalézt rovnováhu mezi oběma typy vědeckých pospolitostí, tedy problémovou a oborovou; každý obor se nejlépe rozvíjí, musí-li stále hledat a nalézat odpovědi na nové otázky, a takové otázky se nejčastěji rodí při řešení skutečně velkých projektů, v hraničních oblastech na pomezí různých disciplin.

IKEM a jeho ředitelé
Vývoj a osudy IKEM určovaly vedle zevních okolností do značné míry i osobnosti jeho ředitelů:

Rok                              Ředitel
1971 - 1983                   Prokop Málek
1983 – 1990                  Vladimír Kočandrle
1990 – 1991                  Vladimír Staněk
1991 – 2004                  Karel Filip
2004 – 2006                  Rudolf Poledne
2006 – 2007                   Štefan Vítko
2007 -                           Jan Malý          

Prvním ředitelem IKEM se stal profesor, později akademik Prokop Málek, člověk s širokým kulturním rozhledem, spisovatelskými schopnostmi, filozof vědy a propagátor biologického a klinického experimentu. Tímto přístupem se zasloužil o vznik a rozvoj transplantací v naší zemi. Jeho vášní byla „věda o vědě", v jejímž duchu formuloval koncepci činnosti IKEM, včetně struktury Center výzkumu. Těžiště viděl v široké odborné vzdělanosti, podporoval rozvoj lékařské knihovny a informačního střediska, pro něž vznikla za jeho podpory nová budova, po několik let byl vedoucím redaktorem časopisu Vesmír. Bylo také především jeho zásluhou, že v IKEM našli existenci mnozí odborníci, kteří z politických důvodů nesměli pracovat na vysokých školách či v Akademii věd.
Právě akademik Prokop Málek také především prosazoval myšlenku integrace do té doby samostatných výzkumných ústavů v krčském areálu do jednotného celku Institutu klinické
a experimentální medicíny. Zásluhou jeho a jeho nejbližších spolupracovníků byly také již na samém počátku za vůdčí a nosné programy Institut zvolena témata důležitá ze zdravotnického
i socioekonomického hlediska:
- Kardiovaskulární choroby, které postihují mimořádně velkou část populace a přes všechny pokroky v prevenci, diagnostice a léčbě mají stále ještě na svědomí kolem 50 % všech úmrtí;
- Transplantace životně důležitých orgánů, zachraňující při životě nemocné, pro něž moderní medicína žádnou jinou šanci na záchranu nemá;
- Diabetologie, která se zabývá onemocněním s incidencí a prevalencí rostoucí tak, že se stává celosvětovou pandemií.
(Další výzkumné problematiky, které byly rozvíjeny na počátku existence IKEM – metabolismus a výživa, nehodovost a intenzivní péče, klinická farmakologie – byly postupně převedeny do jiných výzkumných institucí nebo převedeny do programu dalších Center výzkumu IKEM).
Druhým ředitelem se v roce 1983 stal výkonný kardiochirurg a transplantační chirurg prof. Vladimír Kočandrle. Byl mužem činu, energickým organizátorem a konkrétním realizátorem často jen nesměle formulovaných koncepcí a programů. Za jeho vedení došlo ke kvalitativnímu i kvantitativnímu rozmachu kardiochirurgie a byl prosazen a zahájen program transplantací pankreatu a srdce. Jeho rozhodnost a záštita umožnila realizovat v té době nejisté projekty, jako byla transplantace pankreatu, které další vývoj potvrdil jako správné a prospěšné. Za jeho vedení byl také položen základní kámen k novostavbě IKEM. Bohužel jeho politická angažovanost, která na konci roku 1989 vyústila dokonce až ve členství v ÚV KSČ, znamenala po listopadu 1989 značný handicap a vedla nakonec v roce 1990 k jeho odvolání.
Listopad 1989 přinesl Institutu vedle uvolnění a radosti i přechodné období nejistoty, charakterizované revolučním heslem „všechno musí být jinak". Objevily se odstředivé tendence, kdy někteří pracovníci IKEM buď z nostalgického vzpomínání na úspěšná léta bývalých samostatných výzkumných ústavů, nebo z mocenských ambicí chtěli IKEM přebudovat nebo i zavřít. Možná z konkurenčních důvodů nacházely tyto tendence podporu i mimo IKEM. V této převratové době byl pověřen řízením IKEM přední kardiolog doc. Vladimír Staněk, před nímž stále velmi těžká úloha odolat různým tlakům, spolehnout se na nezastupitelné úspěšné diagnostické a léčebné metody, které jiná pracoviště v zemi nemohla nahradit, a udržet IKEM v chodu. Připisuje se mu hlavní zásluha o stabilizaci poměrů v IKEM.
Z konkursního řízení na ředitele IKEM v roce 1991 vyšel vítězně dr. Karel Filip, vědecký pracovník
a lékař v oboru hepatologie a umělé výživy. Pochopil, že v nové době musí ředitel velkého zdravotnického zařízení vedle medicínských kvalit disponovat i manažerskými a ekonomickými znalostmi a neváhal věnovat čas a námahu usilovnému sebevzdělávání v těchto oblastech. V čele IKEM tak stanul ředitel dobře připravený na transformaci zdravotnictví, na řešení ekonomických
i odborných, vědeckých a provozních problémů výzkumného ústavu. Jako koncepční organizátor
a současně koncepční lékař se zasloužil i o významné pokroky v budování novostavby IKEM
a o technickou modernizaci v mnoha směrech. Za jeho vedení byl zahájen úspěšný program transplantací jater, na kterém má osobní zásluhu, došlo k nebývalému rozmachu kardiochirurgie, kardiologie, transplantací ledvin, srdce a pankreatu a bylo oficiálně zřízeno Centrum diabetologie s vysokou klinickou i vědeckou aktivitou.
Po dlouholetém, zejména ekonomicky velmi úspěšném Filipově ředitelském působení došlo k několika krátkodobým změnám ve vedení IKEM. V roce 2004 se novým ředitelem stal doc. Rudolf Poledne, odborník v patofyziologii aterosklerózy, známý veřejnosti svými články a přednáškami preventivního zaměření. Vedl skupinu mladých experimentálních pracovníků, ale byl stále ve spojení i s klinickými kardiology, a pak jako ředitel i s nefrology a diabetology.
V roce 2006 došlo na postu ředitele k další změně – do této funkce byl jmenován dr. Štefan Vítko, energický nefrolog a přednosta Transplantcentra. Patří mu zásluha za zintenzivnění transplantačního programu - především transplantací ledvin, ale také za iniciativu v přípravě a realizaci transplantace jater. Za jeho ředitelování také úspěšně probíhaly transplantace srdce zásluhou klinik kardiologie a kardiochirurgie, posílen byl i transplantační program u diabetiků (transplantace pankreatu) zásluhou kliniky diabetologie.
Dr. Vítko však za nedlouho z ředitelské funkce odstoupil a v roce 2007 byl novým ředitelem IKEM jmenován doc. Jan Malý, s nímž se již dříve počítalo. Pro ředitelskou funkci měl řadu předpokladů klinických i organizačních. Jako odborný asistent působil na subkatedře nefrologie v ILF a jako nefrolog pracoval po boku profesora O. Schücka. S diabetologií přicházel do styku na Klinice diabetologie, kde také jednu dobu šéfoval. Právě s jeho podporou se podařilo zásadním způsobem zintenzivnit program transplantace ledvin u diabetiků. Cenné organizační zkušenosti získal ve funkci zástupce ředitele IKEM za ředitelování Filipova, Poledneho i Vítkova. Stojí v čele IKEM dodnes a lze konstatovat, že během tohoto dnes už více než čtyřletého období se IKEM dále úspěšně rozvíjí
a ve všech třech Centrech i na všech pracovištích probíhá úspěšná klinická, výzkumná i výuková činnost.

IKEM na prahu pátého desetiletí své existence
Před šedesáti lety vznikly v krčském areálu první samostatné výzkumné ústavy, před čtyřiceti lety vznikl jejich integrací Institut klinické a experimentální medicíny, Správnost volby zaměření původních ústavů před šedesáti lety i Institutu vzniklého na jejich základě před čtyřmi desetiletími potvrzuje skutečnost, že i v současné době je výzkumná, superspecializovaná klinická i výuková činnost IKEM
a všech jeho dvaceti odborných pracovišť (klinik a laboratoří) řízena a koordinována Centry výzkumu soustředěnými na problematiku kardiovaskulárních onemocnění, transplantací orgánů a diabetologie. Na podporu tohoto tvrzení lze uvést několik příkladů nových léčebných postupů a metod, z nichž některé byly v IKEM realizovány jako první v republice.
V roce 1962 zde byl poprvé v tehdejším Československu implantován kardiostimulátor, o čtyři roky později tu byla založena první koronární jednotka a v roce 1971 zde začali provádět speciální vyšetření tepen zásobujících srdeční sval – selektivní koronarografii – a také tzv. aortokoronární bypassy – přemostění zúžených míst koronárních čili věnčitých tepen způsobujících ischemickou chorobu srdeční. V sedmdesátých letech se také právě zde začaly provádět i speciální operace pro poruchy mužské erekce. O deset let později (v roce 1981) se právě zde začala psát historie československých angioplastik a po dalších deseti letech i implantací cévních stentů. V roce 1984 zde byl implantován první kardioverter-defibrilátor, rok 1992 znamenal začátek katetrizačních ablací
a v roce 2003 byl zahájen program využití mechanické srdeční podpory. Řadu priorit má IKEM na svém kontě i v transplantační problematice  - v tehdejším ÚKECH se uskutečnila první transplantace ledviny (1966), v IKEM pak první transplantace pankreatu a ledviny (1983), a právě zde byl také zahájen dlouhodobý program transplantací srdce (1984), jater (1995), Langerhansových ostrůvků pankreatu (2005), kombinovaných transplantací srdce a plic (2007) a kombinovaných transplantací ledviny a Langerhansových ostrůvků (2008). Centrum diabetologie je zařazeno do sítě vybraných specializovaných center péče o nemocné s metabolickými chorobami a je sídlem Subkatedry diabetologie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.
Na čele vývoje stojí IKEM i dnes – zavádí nejmodernější výkony diagnostické i terapeutické, dochází k trvalému posunu spektra výkonů směrem k nejsložitějším superspecializovaným výkonům, jako jsou katetrizační ablace komplexních arytmií nebo mimokoronární intervence, včetně perkutánní implantace umělé aortální chlopně. V rámci klinické studie byla poprvé v ČR provedena implantace perkutánního systému pro mitrální anuloplastiku, byl propracován a dále je rozvíjen rozvíjen program srdeční podpory a náhrady atd. IKEM jako jedno z prvních pracovišť v Evropě také uskutečnil kombinovanou transplantaci ledviny a Langerhansových ostrůvků, a koncem roku 2009 byly splněny všechny podmínky k zahájení velmi složitého programu transplantace tenkého střeva.
V IKEM se ročně uskutečňuje téměř 1800 rekonstrukčních operací na srdečních a cévních strukturách a dalších téměř 1500 angioplastik, provádí se tu 100 % všech transplantací pankreatu, 73 % transplantací srdce, 71 % transplantací jater a 49 % všech transplantací ledvin v České republice.
Tím, co především odlišuje IKEM od ostatních zdravotnických zařízení a posiluje jeho poněkud výjimečnou pozici v komplexu celého resortu, je především kvalitní aplikovaný výzkum. V posledních letech IKEM své výzkumné aktivity dále zintenzivňuje a získává značné grantové prostředky k zajištění jednotlivých projektů. Obhájil též financování celoústavního výzkumného záměru a jeho skupiny jsou součástí tří Národních výzkumných center. Velkého rozvoje dosahuje výzkum v oblasti patofyziologie, molekulární biologie a genetiky a jeho propojení s klinickými projekty.
Kromě výzkumné a superspecializované klinické činnosti je významná i spoluúčast pracovníků IKEM na pregraduální i postgraduální výuce lékařů, a to nejen pro uchazeče z Prahy, ale i v rámci celé České republiky.
Na začátku páté dekády své existence už IKEM nemusí nikoho přesvědčovat o tom, že je nedílnou součástí české, evropské i světové lékařské vědy a klinické medicíny – díky vysoké kvalitě i počtům svých výkonů má své pevné místo v rodině největších a nejlepších světových center v oblasti kardiovaskulární medicíny, diabetologie a transplantologie. V roce 1988 k tomu získal i zcela novou, moderní budovu, umožňující provádět nejnáročnější výzkumné práce i vyšetřovací a terapeutické zákroky v prostorách hodných medicíny na prahu 21. století.
Uznáním pro IKEM jsou nesporně především úspěchy v oblasti výzkumné, klinické a pedagogické, oceňované v rámci České republiky, ale i jejich mezinárodní přesahy v podobě četných publikací v mezinárodních odborných časopisech, funkcí v mezinárodních odborných společnostech
a redakčních radách atd. Uznáním pro IKEM byl jistě i fakt, že po roce 1990 bylo Kardiocentrum IKEM pověřováno péčí o všechny americké prezidenty a viceprezidenty, kteří navštívili Českou republiku. Také v roce 2009 byl IKEM pověřen v případě nutnosti akutní léčby péčí o amerického prezidenta Baracka Obamu a jeho doprovod.
IKEM ukazuje navíc cestu nejen v oblasti výzkumné, klinické a výukové, ale i ve sféře ekonomické, neboť trvale dosahuje pozitivních hospodářských výsledků. Lze předpokládat, že i v následující, již páté dekádě své existence bude IKEM pokračovat v duchu úspěšných tradic a dále je rozvíjet.

Zdroj: jší