Vyhoření zažívá každý pátý praktický lékař. Na vině je i „syndrom obvoďáka“
Pocit ztráty smyslu a uznání, emoční vyčerpání, frustrace z přetížení – to jsou podle MUDr. Ladislava Štěpánka, Ph.D., zástupce přednostky Ústavu veřejného zdravotnictví LF UP Olomouc, hlavní příčiny syndromu vyhoření, který se v roce 2024 týkal téměř 20 procent praktických lékařů. „Někteří pacienti v nás nevidí opravdového lékaře – jsme pro ně jen ti obvoďáci, zatímco jiní lékaři jsou označováni za odborníky,“ říká. V rozhovoru vysvětluje, jakou roli hrají copingové strategie, administrativní zátěž nebo akademická práce, která podle něj může sloužit i jako funkční kompenzace.
- Podle vašeho šetření z roku 2024 téměř 20 procent lékařů v primární péči jednoznačně vykazovalo syndrom vyhoření. Jaké dimenze vyhoření se objevují nejčastěji?
Přesně tak – přibližně pětina praktických lékařů se u nás jeví jako vyhořelá. Nejčastěji se objevovala dimenze tzv. nízkého osobního naplnění – tedy snížený pocit smysluplnosti, pocit, že to, co děláme, má nějaký význam a odezvu jak ve společnosti, tak u našich pacientů. Na druhém místě bylo emoční vyčerpání – přetažení, nedostatek energie. Ale jak v loňském roce, tak i v předchozím šetření dominovalo právě to nízké osobní naplnění.
- Čím to je? Z čeho to podle vás pramení?
Tady už se dostáváme spíš do roviny názorů, ale i náš výzkum některé věci objektivizoval. Za mě je to důsledek dlouhodobě sníženého vnímání role praktického lékaře ve společnosti. Mnozí pacienti v nás nevidí „opravdového lékaře“ – vnímají nás jen jako „obvoďáky“, zatímco jiní lékaři jsou označováni jako „odborníci“. To podle mě mluví za vše.
- Existují nějaké intervence, které by mohly lékařům primární péče pomoci předejít syndromu vyhoření?
Určitě. Vždy se doporučuje posilovat vlastní odolnost – mluví se o tzv. copingových strategiích, tedy mechanismech, kterými si dobíjíme energii, získáváme palivo, abychom mohli „hořet dál“, ale nevyhořet. Je to ale velmi individuální. Nedá se dát jednoduchý univerzální recept. Pro někoho je to sport, pro jiného rodina – a někdy i jiná práce. Mnoho praktiků jezdí se záchrankou, pracují na lékařských fakultách nebo v různých akademických prostředích. To často kompenzuje to, co jim jejich základní práce bere.
- Určitě se každému lékaři stane, že si v práci prožije nějakou náročnou situaci nebo „den blbec“. Co může pomoci takové frustrace zvládnout?
To je těžké. I já mám pacienty, u kterých vím, že jejich návštěva mi minimálně na chvíli zkazí náladu – jejich požadavky bývají neadekvátní a způsob, jakým je prezentují, je náročný. Základem ale je vždy slušnost a snaha si věci s pacientem vyjasnit. Vysvětlit důvody odmítnutí – že je to třeba finančně nemožné, medicínsky neindikované nebo z jiného objektivního důvodu. Pro samotného lékaře je ale důležité být odpočatý a mít jasno v tom, co ho na práci baví. Měl by se aktivně zamýšlet nad tím, co mu profese dává – nejen co mu bere. Občas si dopřát zastavení a sebereflexi: co bylo v práci náročné, ale také co bylo dobré. To může hodně pomoci.
- Jsou nějaká opatření na systémové úrovni, která by mohla podíl „vyhořelých“ lékařů v primární péči snížit? Souvisí to třeba s přetížením lékařů?
Jednoznačně ano. Jak už jsem říkal, druhou nejčastější dimenzí syndromu vyhoření u praktických lékařů je emoční vyčerpání – nedostatek energie, neschopnost se rychle a účinně zregenerovat. Takže odlehčení od administrativní zátěže by mohlo velmi pomoci. Když například nemusím zůstávat v ordinaci dvě až tři hodiny poté, co odejde poslední pacient, abych vyplnil formuláře, mohu ten čas věnovat jiné práci, vzdělávání nebo si prostě odpočinout. Takové odbřemenění by bylo skutečně účinné.
- Výsledky svých šetření na téma syndromu vyhoření publikujete v angličtině v recenzovaných časopisech. Zdá se mi to, nebo to není úplně běžné v oboru všeobecného praktického lékařství?
Asi se vám to bohužel nezdá. Neznám přesně situaci napříč republikou, jak moc jsou praktičtí lékaři vědecky aktivní, ale mám dojem, že příliš mnoho z nás v tomto směru aktivních není. U mě je to částečně dáno tím, že kromě toho, že jsem praktický lékař, působím také na Lékařské fakultě Univerzity Palackého, kde mám svou paralelní vědeckou kariéru. A právě ta je pro mě i určitou kompenzační strategií – aktivní „coping“. Publikování výstupů je tak pro mě přirozenou součástí práce, která mi zároveň pomáhá akademicky růst.
- Dá se říci, že pro vás je vědecká činnost samozřejmostí?
Ano – a zároveň radostí. Pro mě je psaní odborných článků skutečně hobby, i když to může znít trochu zvláštně. Ale dává mi to smysl. Je to takový protipól k práci v ordinaci, kde se musí reagovat rychle, střídají se podněty. Psaní článků je koncentrovaná činnost na několik měsíců, je to pro mě i forma relaxace.
- Chtěl byste podnítit i další praktické lékaře, kteří se ponoří do nějakého konkrétního tématu, aby publikovali?
Určitě. Mohu jim to jednoznačně doporučit. Na první pohled to sice může vypadat jako další práce navíc, ale je to forma seberozvoje. Vědecký rozvoj v našem oboru nemůže ublížit – naopak, propojuje se s praxí a vytváří funkční celek. A jsem v tomhle směru optimista. Nedávno se mi třeba přihlásil uchazeč o Ph.D. studium, který bude zároveň praktickým lékařem – ukazuje to, že i tato cesta začíná být běžnější.
- Pokud jde o vědu v primární péči, dá se o nějaké zemi říci, že je na špici?
Určitě – například Velká Británie je o dost dál než my. Právě odtud pochází i řada impaktovaných časopisů zaměřených na primární péči. Ale díky globalizaci a otevřenosti můžeme v těchto časopisech bez problémů publikovat i my. Jeden náš článek o syndromu vyhoření tam nedávno vyšel. Takže ano, mají náskok – ale já věřím, že je brzy doženeme.
