Lékaři bez hranic již padesát let pomáhají zachraňovat životy

Padesát let poskytují zdravotnickou a humanitární pomoc těm nejzranitelnějším: lidem zasaženým válkou, přírodními katastrofami nebo epidemiemi. Každoročně léčí, očkují či operují miliony lidí po celém světě. Zároveň přinášejí jejich životní příběhy a upozorňují na krize, jejichž důsledky zmírňují. Aktuálně pracují na přibližně 500 projektech ve více než 80 zemích světa.

Mezinárodní organizace Lékaři bez hranic vznikla 22. prosince 1971, kdy se spojili lékaři i novináři, aby léčili a zároveň přinášeli svědectví. Lékaři bez hranic jsou mezinárodní zdravotnickou a humanitární organizací oceněnou Nobelovou cenou za mír, jejíž pracovníci pomáhají uprostřed krizí – ať už způsobených člověkem, nebo přírodou. V minulosti zasahovali například během genocidy ve Rwandě, zemětřesení na Haiti, epidemie eboly nebo konfliktu v Afghánistánu. „Nevíme jistě, zdali slova dovedou pokaždé zachránit život. Je ale nad slunce jasné, že mlčení zabíjí.“ To pronesl před více než 20 lety lékař James Orbinski, tehdejší mezinárodní prezident Lékařů bez hranic. Symbolická slova zazněla při převzetí Nobelovy ceny za mír v roce 1999.

Léčit i přinášet svědectví

Na úplném počátku stáli dva francouzští lékaři, Max Récamier a Bernard Kouchner. Na konci 60. let odjeli v barvách Červeného kříže do Biafry, regionu dnešní Nigérie. Tam tehdy probíhala občanská válka. O utrpení tamních obyvatel nikdo nevěděl. To se lékařům podařilo změnit – mluvili s médii, poskytovali rozhovory, prolomili ticho. Společně poté s dalšími zdravotníky a novináři založili novou humanitární organizaci – Lékaře bez hranic.

Organizace je financována především od soukromých dárců, nikoli států a mezinárodních institucí, díky čemuž může pracovat nestranně, nezávisle a neutrálně a pomáhat těm, kteří pomoc potřebují, bez ohledu na jejich původ, náboženské vyznání či politické preference. Během konfliktů nestraní žádné z válčících stran. Se všemi zúčastněnými vyjednává o pomoci, aby mohli její pracovníci ošetřovat a léčit raněné či nemocné, ať už jsou na jakékoli straně bojové linie.

Zdravotní sestra Mgr. Martina Jurigová, která byla s Lékaři bez hranic již na pěti misích, před lety na jedné z nich v Sýrii pečovala například i o bojovníky skupiny Islámský stát. „Já jsem s tím dilema nikdy neměla, považovala jsem to za automatické. Ať už mi přivezou pacienta tady v Česku, nebo na misi. Zdravotník tam není od toho, aby kohokoli soudil, jeho prací je pacienta zkrátka ošetřit. Ostatně, pídit se po tom, co je ten nebo onen pacient zač – pro to ani není prostor,“ vysvětluje.

Za 50 let existence se ledacos změnilo. Organizace zpočátku vznikala mezi hrstkou nadšenců, dnes se jedná o mezinárodní organizaci s více než 60 000 zaměstnanci. Důležitou změnou je i to, že nyní 90 procent jejích pracovníků tvoří místní lidé, takže na jednoho člověka vysílaného na misi připadá devět místních, což je důležité pro další udržitelnost projektu. To potvrzuje i Martina Jurigová, podle níž je role místních opravdu klíčová: „Já se jako hrdinka necítím. To jsou ti, co na místě – tam, kam my jedeme na nějakou chvíli pomáhat – žijí už několik let nebo celý život. Projekty mohou pokračovat právě díky nim i potom, co my odejdeme,“ říká.

Kde nejčastěji Lékaři bez hranic pomáhají:

Lékařů není nikdy dost

Česká kancelář Lékařů bez hranic byla založena v roce 2006. Funguje již 15 let. Informuje veřejnost o situaci v krizových oblastech a zajišťuje finance i spolupracovníky pro zdravotnické a humanitární projekty v zahraničí. Právní formou jde o obecně prospěšnou společnost. Bez pravidelné finanční podpory by Lékaři bez hranic své projekty nemohli realizovat. Po celém světě organizaci podporuje okolo 7 milionů dárců, v České republice to je více než 70 000.

Česká kancelář, spadající pod operační centrum v Ženevě, dnes funguje na základě tří odvětví, kde pracuje třicítka zaměstnanců. Hlavním pilířem je fundraising zajišťující vztahy s dárci a získávání finančních prostředků. Specifikem české kanceláře je, že je financována soukromými dárci ze sta procent. Dalším odvětvím je komunikace a přinášení svědectví a zpráv o tom, co se děje na misích a v konfliktech po celém světě. Třetí HR oddělení zajišťuje nábor spolupracovníků, kteří z Česka a Slovenska jezdí na mise. V Praze zároveň sídlí IT oddělení pro všech šest operačních center této mezinárodní organizace.

Databáze spolupracovníků z ČR a SR čítá nyní na 200 kontaktů, aktivních pracovníků je méně. „Byť se jmenujeme Lékaři bez hranic, na mise jezdí vedle lékařů a zdravotních sester spousta nelékařských profesí, jako jsou logistici, farmaceuti, HR pracovníci, finanční manažeři, bez nichž by pomoc nebyla možná. Více než polovina lidí, kteří na mise vyjíždějí, jsou nelékařské profese,“ říká tisková koordinátorka české kanceláře Lékařů bez hranic Nikola Kaňovská Tenevová. Jak dodává, zájem o tuto práci je stabilní, v roce 2020 vyjelo z Česka 26 lidí na 30 misí, v roce 2019 to bylo 33 lidí, i v loňském roce jich bylo kolem třicítky. „To, že je zájem stabilní, ale určitě neznamená, že máme plný stav. Lékařů není nikdy dost, stále máme otevřené pozice, hledáme, pořádáme informační večery, nyní kvůli covidu online. Největší poptávka je po chirurzích, gynekolozích a anesteziolozích,“ upřesňuje.

Zemí, kam pracovníci vyjíždějí, jsou desítky, pracovníci české kanceláře nejčastěji jezdí do zemí Afriky, jako je Jemen, Jižní Súdán, Nigérie nebo Sierra Leone, Asie – Afghánistán nebo Bangladéš, ale i do zemí Latinské Ameriky. „V současné době je s námi v terénu na misích deset spolupracovníků, mezi nimi dva lékaři a dvě porodní asistentky, většina je nelékařských profesí,“ popisuje Nikola Kaňovská Tenevová.

Jak vysvětlila, česká kancelář nerozhoduje o tom, kam pracovníky pošle. V případě, že zájemci projdou výběrovým řízením a jsou zapsáni do mezinárodní databáze pracovníků, následně jim podle pozice a jazykové vybavenosti přijde nabídka práce, která je nejvíc zapotřebí. Tu pak podle svých i časových možností přijmou nebo odmítnou. Mise chirurgů nebo anesteziologů bývají vzhledem k časové náročnosti kratší, spíše jde o několik týdnů, zatímco nelékařské profese zůstávají v místě krize většinou řadu měsíců.

Vedle dostatku lidských zdrojů se organizace stará například i o přístup k lékům. Touto problematikou se zabývá celé oddělení se sídlem ve Švýcarsku. Kampaň za dostupnost léků vznikla z finančních prostředků za Nobelovu cenu míru. „Jde o velmi důležitou iniciativu, díky níž se např. podařilo to, že léky na HIV právě díky informování veřejnosti a tlaku na farmaceutický průmysl, zlevnily o 99 procent – z deseti tisíc amerických dolarů na sto dolarů na pacienta. Tato kampaň také lobbuje za vakcíny, aby byly dostupné i v zemích s nízkým ekonomickým příjmem, což je důležité i dnes vzhledem k očkování proti covidu. Snahou je, aby farmaceutické firmy alespoň dočasně upustily od patentů na výrobu vakcín a přesunuly výrobu i do zemí s nízkým ekonomickým příjmem. Zdůrazňujeme, že dokud nebude proočkován celý svět, této pandemie se nikdy nezbavíme,“ říká tisková koordinátorka.

Jak dodává, využívání moderních medicínských možností se liší projekt od projektu. Jsou mise, kde je vybavení a zázemí naprosto standardní a velmi dobré. „Na druhé straně máme projekty, kde je jen to nejzákladnější. Nyní běží na 500 projektů po celém světě, takže situace je velmi rozdílná. Často si naši lékaři musejí poradit bez vybavení na operačních sálech, chybí CT, rentgen, vypadává elektřina… Zároveň ale v případech, kdy se lékař setkává s něčím, co ještě neoperoval, je dnes již běžná praxe navázat telemost a poradit se s kolegou,“ popisuje.

Výzvy současnosti a covid‑19

Lékaři bez hranic působili od svého vzniku v desítkách zemí po celém světě. Závažných problémů se dělo a děje mnoho, ať jde o záplavy v Jižním Súdánu, chatrné zdravotnictví v Afghánistánu, extrémní sucho na Madagaskaru nebo zemětřesení a palivovou krizi na Haiti. Snažili se pomoci podvyživeným v Etiopii v 80. letech, byli svědky genocidy ve Rwandě. K největším krizovým zásahům v historii organizace patřilo v roce 2010 zemětřesení na Haiti, kdy přišlo o své domovy jeden a půl milionu lidí a 350 000 potřebovalo lékařskou péči. Za deset měsíců zde Lékaři bez hranic provedli na 16 000 operací. Jen např. v roce 2020 pomáhali v pěti stovkách projektů v 88 zemích. Péči poskytovali lidem zasaženým ozbrojenými konflikty, epidemiemi, přírodními katastrofami či zkrátka těm, kteří by jinak na pomoc nedosáhli.

Organizace neustále čelí mnoha výzvám. Jedna z nich se za posledních padesát let nezměnila. Tu představují útoky na zdravotnická zařízení, jejich personál i pacienty. „K těm nejzávažnějším problémům patří bezpečnost a útoky na naše pracovníky. Naposledy jsme v červnu loňského roku přišli o tři spolupracovníky v etiopském Tigraji, dodnes se dovoláváme toho, aby etiopská vláda incident prošetřila a označila pachatele. Klíčová pro naši práci je také spolupráce s místními úřady nebo zdravotnickými systémy v zemích, kde pracujeme,“ potvrzuje Nikola Kaňovská Tenevová.

Příkladem je i rok 2015, kdy letectvo Spojených států amerických bombardovalo nemocnici v afghánském Kundúzu. Tehdy přišlo o život 42 lidí. Seznam obdobných událostí je ve skutečnosti mnohem delší. Jen v roce 2021 Světová zdravotnická organizace (WHO) celosvětově evidovala již téměř 800 takových útoků.

Jako v řadě jiných odvětví, i práci Lékařů bez hranic ovlivnil covid‑19, který již přes dva roky komplikuje organizaci zavedených projektů na celém světě. „Některé projekty se musely bohužel zavřít, protože bylo potřeba přesunout kapacity právě do covidových projektů. Na druhou stranu to, že vypukla pandemie covid‑19, neznamenalo, že zmizela onemocnění, jako jsou spalničky, malárie a ostatní závažné choroby, takže bylo potřeba kapacity udržet i na necovidových projektech. Někteří pracovníci si tedy určitě sáhli na dno,“ popisuje Nikola Kaňovská Tenevová.

Jak se ale ukázalo, Lékaři bez hranic v této nelehké době najednou začali uplatňovat své zkušenosti s epidemiemi i v evropských zemích. A poprvé v historii dokonce i v České republice. „Tím, co bylo neobvyklé, bylo, že jsme měli projekt i v Evropě, a dokonce i v České republice, kdy jsme tři měsíce v tandemech zdravotní sestra a logistik objeli deset krajů a navštívili 83 pobytových zařízení sociálních služeb, tedy hlavně domovy důchodců, různé stacionáře, kde jsme pomáhali s nastavením ‚čistých‘ a ‚špinavých‘ zón, radili v nastavení opatření přímo na míru konkrétních zařízení. Tato pomoc byla pro poskytovatele velmi důležitá, protože se jednalo často o vůbec první možnost tuto problematiku reálně konzultovat. Byli jsme v té době jedni z mála, kdo měl potřebné know‑how v práci s epidemiemi v oblasti prevence a kontroly šíření infekce,“ popisuje tisková koordinátorka.

Humanitární praxe je a vždy bude také o těžkém rozhodování. Obrovské potřeby na straně jedné, limitované lidské a finanční zdroje na straně druhé. „Další časté dilema představuje rozhodnutí, zda mlčet, a zachovat si tak přístup k pacientům, nebo promluvit a riskovat vyhoštění ze země,“ míní ředitelka české kanceláře Lékařů bez hranic Sylva Horáková.

Podle ní se nedá odhadnout, kde bude organizace za dalších 50 let. Jedním dechem však dodává: „Přála bych Lékařům bez hranic, aby nebyli zapotřebí. Znamenalo by to, že na světě by už žádné humanitární krize nebyly. To se ale pravděpodobně nestane, takže já osobně přeji organizaci a našim pacientům bezpečnější prostředí, bez útoků na nemocnice i zdravotníky samotné. Humanitární a zdravotnická pomoc má smysl, protože lidský život je jednoduše to nejcennější, co máme,“ říká.

Anketa

Jitka Kosíková,

dětská zdravotní sestra

Co vám dala spolupráce s Lékaři bez hranic a co je naopak na straně nákladů? (Tj. jak byste pro kolegu, který o něčem podobném uvažuje, zformulovala důvody pro takový krok a proti němu?)

Dala mi příležitost vystoupit ze své komfortní zóny a v praxi vyzkoušet, na co mám a na co ne. Spolupráce mi zvedla sebedůvěru v mé profesi, jistotu, že si dovedu poradit ve velmi stresových situacích, a také mi dala přátele. Někteří z nich jsou takoví, co jsou na celý život.

Proti je už jen to, že je tohle vše návykové a těžko se ze spolupráce vystupuje. Prostě již nikdy nedokážu říct, že nikdy nepojedu s Lékaři bez hranic.

V čem zkušenost z mise byla jiná, než jak jste si ji představovala?

V ničem a ve všem. Představovala jsem si spoustu práce, obtížné podmínky, nedostatek personálu, nejistotu, válku, konflikt, slzy, bolest, vyčerpání, spoustu pravidel a omezení. To vše tam bylo. To, co jsem si nepředstavovala, byla vlídnost, respekt, smích, běžný život, čerstvý vzduch, zábava, adrenalin, radost a mnohem víc.

Jan Trachta,

dětský chirurg

Co vám dala spolupráce s Lékaři bez hranic a co je naopak na straně nákladů? (Tj. jak byste pro kolegu, který o něčem podobném uvažuje, zformuloval důvody pro a proti takovému kroku?)

Pro je určitě profesní obohacení. Člověk musí mít zodpovědnost za pacienta od A do Z, to znamená bez pomoci svých kolegů, žádná multioborová konzilia. Díky tomu prožije, co to znamená být lékař naplno, samostatný, hotový lékař. Někdy je to i zdrcující, někdy to člověk nemusí úplně unést, nemá to s kým sdílet… Musí tedy být schopen se rozhodovat, naučí se ocenit všechny možné své kolegy a zdravotní sestry v domácích nemocnicích. Člověk se tam naučí operovat i to, co by si běžně netroufl v domácí nemocnici, třeba jen na základě učebnic, protože jinak to nejde. Pouští se do výzev, které by mu tady připadaly nepřekročitelné, a zároveň musí pochopit, kde jsou jeho limity, aby pacienty nezabil. Čili najít tu úzkou skulinu mezi odvahou a katastrofou v důsledku přeceňování vlastních schopností je něco, co se tam člověk rozhodně naučí. Naučí se taky komunikaci v týmu, všichni tam táhnou za jeden provaz od logistika po chirurga na sále.

Rizika jsou ta, že to člověk nedokáže nakombinovat s kariérním růstem tady a může ztratit práci. Může to člověku vzít rodinu a přítele. Může se stát, že se natolik nadchne pro práci s Lékaři bez hranic, že se nedostane k tomu, aby měl vlastní děti. Hůř se taky po misích vrací do každodenní rutiny.

V čem zkušenost z mise byla jiná, než jak jste si ji představoval?

Myslel jsem si, že přes den odvedeme nějakou práci a večer bude velký mejdan, což někdy tak bylo, ale většinou jsme byli po práci tak vyčerpaní a unavení, že jsme byli rádi za chvíli odpočinku. AIe i u Lékařů bez hranic může být rutinní, osamělý život expata, hlavně u dlouhodobých misí, podobně jako je život někoho, kdo chodí třeba denně do kanceláře korporátu a pracuje tam od rána do večera.

Martina Jurigová,

všeobecná sestra

Co vám dala spolupráce s Lékaři bez hranic a co je naopak na straně nákladů? (Tj. jak byste pro kolegu, který o něčem podobném uvažuje, zformulovala důvody pro takový krok a proti němu?)

Mise s Lékaři bez hranic mě zcela jistě velmi posunula jak odborně, tak lidsky. Jednak máte možnost se dostat k onemocněním či zraněním, o která byste tady za celý svůj život nezavadili, a pak také pracujete v týmu lidí z celého světa, kteří mají velmi rozmanité zkušenosti, a můžete se toho od nich hodně naučit. A v neposlední řadě pro mě vždycky bylo úžasné sledovat, jak se i ve velmi základních podmínkách a s omezenými prostředky dají dělat i „velké věci“, kterými pomůžete celé řadě lidí.

Mínusy pro mě osobně pramení především z toho, že tu necháváte své blízké a samozřejmě tím odloučením vztahy často trpí. Potkala jsem na misích také hodně lidí, kteří už prakticky jezdili pouze z mise na misi a mnohdy už mi připadali dost vykořenění.

V čem zkušenost z mise byla jiná, než jak jste si ji představovala?

Nejvíc jsem asi narazila v tom, že jsem nemohla pomoci všem a v takovém rozsahu, jak jsem si přála. Je v tom asi trocha spasitelského komplexu, ale zároveň je i faktem, že kořeny mnoha humanitárních krizí jsou politické a vám jakožto zdravotníkovi nenáleží je řešit, ale pouze se snažíte zmírnit dopady, které z toho plynou pro obyčejné lidi. A když můžete řešit pouze dopady, ale nikoli příčinu krize, může to být samozřejmě velmi frustrující.