Betablokátory po infarktu myokardu

Kongres Evropské kardiologické společnosti (ESC 2024) v jednom ze svých doporučení zpochybnil význam betablokátorů po infarktu myokardu (IM), což vyvolalo bouřlivou diskuzi u odborné veřejnosti. Tématu se opakovaně věnuje i NEJM Journal Watch:

• „Měli bychom stále doporučovat β-blokátory pro pacienty s nižším rizikem následných nežádoucích kardiovaskulárních příhod?“ ptá se kardioložka a editorka Kirsten E. Fleischmann z Kalifornské univerzity v San Francisku.

Dvě nové studie z roku 2024 se zabývaly dlouhodobým významem terapie betablokátory v sekundární prevenci po infarktu myokardu.

Ve studii ze Švédska bylo bezprostředně po IM a revaskularizaci 5 000 pacientů randomizováno k léčbě betablokátory (metoprolol nebo bisoprolol) nebo bez betablokátorů. Všichni pacienti měli normální ejekční frakci levé komory (LVEF) a téměř všichni pacienti dostávali antiagregační léčbu, statiny a inhibitory renin-angiotenzinového systému. Došlo k určitému zkřížení mezi skupinami, ale po mediánu 3,5 roku se kombinovaný cílový ukazatel úmrtí nebo rekurentního IM významně nelišil mezi skupinami s betablokátorem a bez betablokátoru (≈8 % v každé skupině; NEJM JW Gen Med May 1 2024 a N Engl J Med 2024 a N Engl J Med 2024; 390:1372).

Ve francouzské studii bylo ≈3 700 pacientů s předchozím IM (medián, 2,9 roku před randomizací) a revaskularizací randomizováno k pokračování v podávání betablokátorů (v 75 % bisoprolol) nebo k jejich vysazení. Důležité je, že byli vyloučeni pacienti se srdečním selháním (HF) nebo sníženou ejekční frakcí (<40 %) nebo jinými indikacemi pro betablokátory. Po střední době sledování 3 roky byl složený cílový ukazatel úmrtí, infarktu myokardu, cévní mozkové příhody nebo hospitalizace související s kardiovaskulárním systémem nižší u těch, kteří užívali betablokátory (21 % vs. 24 %), převážně kvůli menšímu počtu hospitalizací ve skupině betablokátorů (17 % vs. 19 %; NEJM JW Gen Med 15. října 2024 a N Engl J Med 2024; 391:1277).

Celkově tyto studie naznačují, že přínos betablokátorů může být v této éře revaskularizace a současné lékařské terapie pro pacienty po IM mírnější. Je však důležité poznamenat, že švédská studie zahrnovala pacienty s relativně nízkým rizikem, s normální LVEF a francouzská studie stále prokázala přínos menšího počtu hospitalizací souvisejících s kardiovaskulárním systémem. Navíc nízká četnost příhod ve švédské studii omezila průkaznost přínosu terapie betablokátory (NEJM JW Gen Med 1. května 2024 a N Engl J Med 2024; 390:1434).

Takže zatím budu stále doporučovat léčbu β-blokátory většině mých pacientů s IM, pokud neexistují kontraindikace a dokud nebudou výsledky dvou dalších probíhajících studií (REBOOT; BETAMI-DANBLOCK).

Kirsten E. Fleischmann, MD, MPH, FACC
Associate Editor
NEJM Journal Watch General Medicine