Zápisník z NY: Stan? Ano, stan

Na parkovišti před nemocnicí vyrostly dva stany. Zjišťuju, že to je moje dnešní pracoviště. V předsíňce vidím osobu zápasící s ochrannými prostředky. Vše doprovází trochu peprné nadávky. Poznávám kolegu gastroenterologa. Omlouvá se, že se naposledy šněroval do ochranného obleku v roušce, brýlích a ochranném štítu někdy před třiceti lety, v době tuberkulózy a AIDS.

Ze dveří stanu vyjde zakuklená osoba. I přes roušku je vidět, že se usmívá. Se silným jižanským přízvukem prohodí: „Hi, you must be our weekend Doctors.” Přisvědčíme a představujeme se. „Jmenuju se Jackie a jsem z Alabamy, přišli jsme do New Yorku pomoct. Odkud jsi ty?“ obrátí se ke mně zaujata mým přízvukem. „Pocházím z České republiky, malé země v…“ říkám. Přeruší mě: „Mám tak ráda Prahu! Byla jsem tam loni, krásné místo. Pojďte do stanu,“ rychle změní téma.

Z otevřených dveří stanu na nás foukne teplý vzduch a zazní country music, typická pro jižní státy. Uprostřed jsou pracovní stoly s počítači. Pacienti jsou v oddělených boxech po obou stranách stanu. Než se zorientuju, podává mi jiná sestra menu, ať si objednám oběd. Jsou tu sestry ze všech padesáti států země. Je to jistě symbolické, a taky dobře zaplacené, ale každopádně jsme rádi, že měli odvahu opustit své rodiny a vydat se vstříc nebezpečí, do virem sužovaného New Yorku. Tahle služba bude nezapomenutelná.

Noční

Večer se vracím na lékařský pokoj. Potkávám kolegy a kolegyně, kteří slouží noční. V předcovidové době mívali noční službu dva nebo tři lékaři. V těchto dnech slouží dvakrát tolik lékařů, aby se zvládl vysoké množství příjmů a urgentních situací na odděleních. Prohodím tradiční „Ahoj, jak se máš,“ s kolegou Američanem, který studoval medicínu v anglické paralelce na jedničce v Praze. Už je to sice několik let, co dostudoval, ale pár českých slovíček ještě nezapomněl.

Dneska slouží noční i ortoped a plastický chirurg. Prý se přihlásili na pomoc dobrovolně, protože se doma už nudí. Plánované a elektivní operace jsou odložené na neurčito. I když telemedicína zažívá neuvěřitelný rozkvět, v operačních oborech je to složitější.

S humorem, i tím mírně černým, jde všechno líp

Časem si na stres a napětí zvykneme a pozorujeme i mírně veselé situace. Jednou se na oddělení objeví lékař s velmi zvláštní pokrývkou hlavy. Když si všimne, jak si ho prohlížíme, jen utrousí: „Ahoj, já jsem radiolog, jmenuju se Walter. Tohle mi dala moje manželka, abych byl v bezpečí.“ Ukazuje si na hlavu pokrytou růžovou igelitovou čepicí používanou na ochranu účesu ve sprše.

Jeden obvodní lékař přichází o víkendu na pomoc v oděvu, který připomíná skafandr. Na hlavě má šnorchlovací brýle. Na běžné lékařské rukavice si nasadí ještě takové ty gumové, co se používají při mytí nádobí, a začne ťukat do klávesnice. Co si oblékl, když šel na oddělení k pacientům, to si neumím představit. Zřejmě přidal šnorchl.

Taky je docela zábavné pozorovat, jak se do neforemných zástěr zahalují vážení správci a manažeři v drahých šatech a oblecích. Kravata od Gucci jim evidentně překáží v zakuklovacím procesu a žádná sestra na oddělení už na pomoc volná není, všechny mají mnohem důležitější věci na práci. Druhý den už správci přicházejí bez kravaty a třetí den už vypadají, jako my všichni ostatní. V neforemných, barevně neladících hábitech - operačních oděvech zvaných „scrubs“, neoholení a bez make-upu, s rozcuchanými vlasy a s respirátorem, zařezávajícím se do tváře a částečně zakrývajícím prohlubující se kruhy pod očima. Jedeme v tom všichni, bez rozdílu věku, pohlaví, barvy pleti, postavení i země původu, pomyslím si.

Šestý den se po kravaťácích slehne zem. Nejspíše už sedí v kožených křeslech domácích kanceláří, obklopeni fotkami svých rodin. Ostatně řídit nemocnici v této mimořádné době musí být neobyčejně náročné.

Předchozí díly:

Zápisník z NY: První COVID pozitivní pacient na Long Islandu

Zápisník z NY: Karanténa

Zápisník z NY: Nemocnice

Zápisník z NY: Policista

Zápisník z NY: Učíme se

Zápisník z NY: Všichni na palubu

Zápisník z NY: Emergency room

Další díl:

Zdroj: MT