Vztah mezi lékařem a pacientem určuje rámec komunikace

Přechod od paternalistického k partnerskému přístupu k nemocnému není možný bez respektování určitých poznatků, pravidel a zásad. Komunikaci mezi pacientem a lékařem v různých situacích se v novém miniseriálu MT věnuje PhDr. Dr. phil. Laura Janáčková, CSc., z Oddělení somatopsychiky VFN v Praze.

Vztah mezi lékařem a pacientem je dán vzájemným očekáváním a tím, do jaké míry se je z obou stran daří naplňovat. Nenaplněná očekávání lékařů i pacientů bývají zdrojem mnoha vzájemných komunikačních a postojových nedorozumění.

Pacient od lékaře očekává:

- zvýšený zájem o svou osobu,

- rychlé zmírnění či odstranění symptomů (například bolesti),

- respektování lékařského tajemství,

- podporu, že bude o všem důležitém informovat,

- profesionalitu,

- lidskost.

Lékař od pacienta očekává:

- submisivitu,

- vděčnost,

- zlepšení pacientova zdravotního stavu až do uzdravení,

- spolupráci.

Lékařova osobnost se odráží i ve vztahu mezi ním a pacientem. Každý lékař by měl znát své sklony k určitému jednání i chování a tendence, jež se u něj projevují při posuzování druhých lidí. Toto zásadní sebepoznání mu pak ulehčuje práci při vytváření vztahu k pacientovi a napomáhá u něj eventuálnímu vyvarování se možných chyb. Nejčastější vztahové problémy vznikají jako důsledek vztahové nerovnosti a přenosu vlastních zkušeností z osobního života do vztahu k pacientům. Vztahová nerovnost se v našich podmínkách často projevuje jednoznačnou dominancí lékaře. Lékař je někdy direktivní a vyžaduje pacientovu poslušnost. Při komunikaci tohoto typu lékař informuje, radí, dává příkazy, zakazuje, doporučuje.

Usiluje o věcný přístup bez osobního zaujetí. Většinou se zajímá o nemoc, méně pak o člověka, kterého léčí. V odborné literatuře najdeme tento na nemoc orientovaný model pod názvem paternalistický a z něho je pak odvozen i pojem paternalistického vztahu mezi lékařem a pacientem.

Na pacienta orientovaný model vychází z koncepce partnerského vztahu mezi lékařem a pacientem. Je založen na vzájemné úctě a spolupráci. Mezi lékařem a pacientem vzniká osobní vztah, kdy lékař umí naslouchat a zajímá se i o subjektivní stránku onemocnění. Pacient, jenž rozumí své nemoci a má možnost se aktivně podílet na svém uzdravení, lépe spolupracuje a výsledek léčebného procesu bývá ve srovnání s předchozím lepší. Komunikace v tomto vztahu je nedirektivní, přátelská, empatická, vysvětlující a zajímající se také o rodinu.

Nejčastějším problémem ve vztahu mezi lékařem a pacientem je přenos a protipřenos. Přenos je termín označující situaci, kdy přenášíme dřívější vztahové zkušenosti na druhého člověka – v tomto případě z pacienta na lékaře. Pro opačný případ, tedy pro přenos ze strany lékaře na pacienta, se vžil název protipřenos. Jedná se o iracionální, nápadné a neuvědomělé motivy, jež ovlivňují naše jednání. Příkladem může být odmítavé až agresivní chování lékaře, jenž se právě rozvedl a setkává se s pacientkou, která mu připomíná tchyni.

Fáze komunikace – pacient v ordinaci

Obecně by měla správně vedená komunikace mezi lékařem a pacientem při jeho návštěvě v ordinaci splňovat několik základních požadavků. Lékař by se měl snažit o dosažení spolupráce pacienta, vytvoření pocitu bezpečí a jistoty, zabezpečení informovanosti pacienta a dohodu o způsobu léčby. Kontakt s nemocným lékař navazuje během prvních minut setkání. S novým pacientem trvá navázání kontaktu déle než s vracejícím se nemocným.

Po příchodu pacienta do ordinace se doporučuje následující postup:

- pozdrav (vítající, sympatizující úsměv),

- oslovení pacienta jménem,

- představení se a správné (pevné, podporující) podání ruky,

- uvedení pacienta na místo rozhovoru,

- zaujetí klidné, empatické naslouchající pozice (doporučuje se vsedě v mírném předklonu s dobrým očním kontaktem),

- uvedení rozhovoru frází: „Řekněte mi, co vás trápí.“

Cílem lékařova vystupování je dosáhnout vzájemné důvěry a pocitu pohody. Měl by se proto o osobu pacienta zajímat, poskytnout mu dostatek času nebo předem vymezit dobu, kdy se mu může věnovat. Lékař se pacientovi věnuje soustředěně, v průběhu hovoru neodbíhá, netelefonuje atd.; povzbuzuje k vylíčení obtíží, neboť pacient chce sdělit svůj prožitek bolesti, úzkosti, strachu a starosti. Tento příběh se lze dovědět během navázání kontaktu a líčení obtíží a je třeba vyslechnout ho, přičemž prvních pět minut patří pacientovi. Lékař užívá otevřených otázek („Řekněte mi o tom něco víc“), vyhýbá se otázkám co, proč apod. Na líčení reaguje, nestačí jen hm, z jeho strany musí být zřejmý zájem („To muselo být hodně těžké“). K některým dalším možným reakcím patří parafráze, povzbuzení, vyjádření zájmu o téma, o kterém pacient mluví nerad nebo s rozpaky („Při užívání těchto léků můžete mít také problémy s erekcí, stává se vám to?“), sumarizace („Hovořili jsme o vašem vysokém tlaku a probrali jsme také, s čím by mohl souviset…“).

Produktivitu komunikace zvyšuje, když lékař dokáže rozhovor řídit. Doporučuje se zprvu nechat pacienta hovořit spontánně, bez většího zasahování, pak najít podstatu sdělení a udržet nit rozhovoru. Přitom lékař může použít následující techniky:

- klidně a zdvořile se zeptat na to, co se chce dozvědět („Ano, ale nyní se chci zeptat, zda máte problémy s usínáním i potom, co si vezmete prášek na spaní“);

- zopakovat, co je účelem rozhovoru („Dnes jsme chtěli probrat především vaši rodinnou situaci“);

- vrátit pacienta zpět k podstatě rozhovoru („Musíme se teď soustředit na vaše obtíže se žaludkem“).

Když pacient líčí své problémy, je důležité, aby se lékař soustředil na to, co pacient říká, ale i na to, co on jako lékař vidí a cítí (i to je důležitá informace).

V pacientově chování se projevuje bolest, která v sociální rovině většinou vyvolává utěšující reakci okolí. Příliš zdůrazněné utěšující chování a přebírání veškeré odpovědnosti personálem či blízkými je však stejně nevhodné jako chování bagatelizující.

Pacient musí mít hned od počátku vztahu dojem, že se ocitl v chápavém a pomoc zajišťujícím prostředí, avšak že pro zvládání svých obtíží musí také něco dělat sám.

Čerpáno z knih:
Komunikace ve zdravotnické péči
Janáčková L, Weiss P. Praha: Portál 2008.
Psychologické aspekty zdravotnické
komunikace
Janáčková L, Pavlát J. Brno: MU, 2007.

Zdroj: Medical Tribune