Vliv flexibility dávkování inzulinu na compliance pacientů
Inzulinoterapie je jediným léčebným postupem u diabetiků 1. typu. U diabetiků 2. typu zahajujeme léčbu inzulinem daleko časněji než v dřívějších dobách. Po léčbě metforminem je dnes jednou z možností léčby 2. volby časná léčba bazálním analogem. U řady těchto pacientů dochází postupem času k intenzifikaci inzulinového režimu.
Současná náročná a uspěchaná doba klade také vysoké nároky na naše pacienty a my často stojíme před nelehkým úkolem vybrat vhodný inzulinový režim, edukovat pacienta v samostatné úpravě léčby. Pacienti vedou aktivní život a my se jim snažíme pomáhat – vypořádat se se směnným provozem, rozdíly mezi pracovními dny a víkendy, sportovními aktivitami, cestováním.
Otázkou dodržování inzulinového režimu se zabývala studie GAPP (Insulin adherence behaviours and barriers in the multinational Global Attitudes of Patients and Physicians in Insulin Therapy study). Její výsledky lze považovat za zásadní. Studie probíhala v osmi zemích světa formou internetového průzkumu 1 250 lékařů a telefonického průzkumu 1 530 pacientů léčených inzulinem. Jedna třetina pacientů přiznává zpoždění či vynechání alespoň jedné dávky za měsíc, v průměru 3,3 dávky za měsíc. V přepočtu na celý vzorek pacientů se jedná o 1,1 dávky za měsíc. Také 72,5 % lékařů udává, že jejich pacienti nedodržují předepsaný inzulinový režim – a to pro bazální inzulin 4,3 dávky za měsíc a pro prandiální inzulin 5,7 dávky za měsíc, v přepočtu na celý soubor lékařů se jedná o 3,1 dávky pro bazální inzulin a 4,1 dávky pro prandiální inzulin za měsíc. Jedná se o běžný problém ve všech zemích.
K hlavním důvodům porušování režimu patří velké pracovní vytížení, cestování, vynechání jídla, stres a emoční problém, aplikace na veřejnosti, zapomenutí. Pacienti dále uvádějí složitost inzulinového režimu, strach z hypoglykémie a váhových přírůstků, bolestivost aplikace. Většina pacientů pociťuje inzulinový režim jako život omezující a je těžké ho spojit s normálním životem. Vysoká míra nespokojenosti je udávána v počtu injekcí a v zajištění aplikace inzulinu v předepsané době. Lékaři nejsou spokojeni s kompenzací svých pacientů a agresivnější léčba naráží na rizika hypoglykémií. Společným přáním je pružnější inzulinová léčba umožňující snazší reakce na situace běžného života.
Jaké jsou možnosti řešení? Dle mého názoru je nejdůležitější kvalitní edukace jak při zahájení inzulinové léčby, tak při její intenzifikaci. Zde využíváme především individuální edukaci. Pacient musí získat základní informace o diabetu, proč se léčit, jaké jsou možnosti a cíle léčby, rizika komplikací. Nutností je výuka selfmonitoringu a hlavně jak s výsledky pracovat, jak upravovat léčbu. Během inzulinové léčby máme výborné zkušenosti se skupinovou edukací. Udržet dlouhodobou motivaci pacientů je nesmírně náročné. K dosažení těchto cílů potřebujeme kvalitní, zkušenou a vyškolenou diabetologickou (edukační) sestru. Ta je nesmírně cennou součástí týmu. Vhodné je mít k dispozici psychologa.
Ke zjednodušení života našich pacientů dále přispějeme výběrem vhodného inzulinu a inzulinového režimu. Volba krátkého inzulinového analoga umožní aplikaci inzulinu přímo k jídlu. Brzy budeme mít k dispozici nový dlouze působící inzulin degludek, který umožňuje vysokou flexibilitu podávání v intervalu jednotlivých dávek 8–40 hodin. Nebude nutná pravidelná aplikace bazálního inzulinu ve stejnou dobu, tedy výborné řešení pro pacienty, kteří zapomínají aplikovat inzulin či mají problém s jeho pravidelnou aplikací. Nejvyšší flexibilitu inzulinového režimu představuje léčba inzulinovou pumpou. Ta je ale určena pouze pro malou skupinu pacientů a současně vyžaduje veliké aktivní zapojení do léčby.
Propojení inzulinové léčby diabetu a požadavků pacienta je často velice obtížné. Pro získání jeho aktivního přístupu je třeba vytvořit partnerský vztah mezi diabetologickým týmem a pacientem. Výsledkem by měl být individualizovaný léčebný režim, který pacientovi umožní co nejlepší zapojení do běžného života.
Zdroj: Medical Tribune