Syndrom vyhoření u lékařů

K tomuto závěru dospěl po totálním pracovním vyčerpání. Pojem „burnt‑out“ se však objevil daleko dříve, již v roce 1960, v novele Grahama Greena. Greene v ní popsal život slavného architekta, kterého vyčerpala vlastní proslulost natolik, že již nenacházel nic, co by ho ještě v jeho životě nadchlo a uspokojovalo. Proto se rozhodl nadobro opustit svůj dosavadní životní styl a odjel do leprosária v Kongu.

Syndrom vyhoření u zdravotníků

Syndrom vyhoření vzniká pod náporem chronického stresu z dlouhodobého psychického vyčerpání, při neustále se zvyšujících požadavcích na pracovní výkon a ubývajícím volném čase. Hlavními příznaky jsou vyčerpání, úzkost, apatie a snížená výkonnost. Zvláště patrné je to u lékařů a zdravotnického personálu. Lékaři jsou unaveni, silně demotivováni, přestávají vidět smysl ve své práci a ztrácejí zájem o svůj obor, jsou předráždění a negativističtí, ztrácejí schopnost prožívat radost z práce, pacienti je začínají čím dál víc obtěžovat. Nadměrné pracovní zatížení a zkracující se doba odpočinku mají také výrazný vliv na kvalitu práce. Personál začíná být k pacientům nevrlý, zvyšuje se tendence riskovat a stoupá počet chyb. Výzkumy udávají, že výskyt omylů u těchto lékařů stoupá až šestinásobně. K psychickému vyčerpání se začnou přidávat různé somatické obtíže, jako jsou bolesti hlavy, břicha a problémy s trávením, nespavost a zvyšování nebo snižování tělesné hmotnosti. Velmi významným faktorem, který zejména v naší zemi přispívá k syndromu vyhoření zdravotníků, je naprosto neodpovídající odměna za tuto vysoce náročnou práci. Podstatně vyšší platy, kterými hodnotí činnost zdravotnického personálu v jiných zemích, mohou alespoň částečně kompenzovat strádání spojená se syndromem vyhoření a zamezit nebo alespoň oddálit jeho vznik.

Syndrom vyhoření se vyvíjí dlouhou dobu a je všeobecně postřehnutelný až v závěrečném stadiu. Jeho fáze jsou:

• nadšení: vysoké ideály, vysoká angažovanost;

• stagnace: ideály se nedaří realizovat, mění se jejich zaměření; požadavky klientů, jejich příbuzných či zaměstnavatele začínají obtěžovat;

• frustrace: pracovník vnímá klienta negativně, pracoviště pro něj představuje velké zklamání;

• apatie: mezi pracovníkem a klientem vládne nepřátelství, pracovník se vyhýbá odborným rozhovorům s kolegy a jakýmkoliv aktivitám;

• syndrom vyhoření: dosaženo stadia úplného vyčerpání – ztráta smyslu práce, cynismus, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem.

Z internetu uvádím pro zájemce jeden z mnoha testů na identifikaci syndromu vyhoření (tab. 1).

V posledních letech zájem českých psychiatrů o syndrom vyhoření stoupá. V Čechách byla tomuto tématu věnována na konci roku 2013 mezinárodní konference. Ze 7 400 odpovědí na otázku „Cítíte se ohroženi syndromem vyhoření“ odpovědělo kladně 83 % lékařů, sester a psychologů.

Výskyt syndromu vyhoření u pracovníků jednotlivých lékařských oborů

Nejvíce se cítili ohroženi zaměstnanci na úrazové chirurgii, pracovníci ARO, psychiatrie, onkologie, obecné chirurgie, JIP a LDN a nejméně pracovní a posudkoví lékaři nebo některé pediatrické obory. Výskyt syndromu vyhoření se liší i v jednotlivých oblastech České republiky. Nejnižší je na Vysočině a nejvyšší v Moravskoslezském, Libereckém a Královéhradeckém kraji. Nevíme, proč je v Praze počet vyhořelých zdravotníků nižší než v těchto krajích.

Výzkumem zastoupení jednotlivých lékařských profesí na syndromu vyhoření se v roce 2007 začala intenzivně zabývat klinika Mayo. Je zajímavé srovnat jejich otázky na výskyt syndromu vyhoření s českými (tab. 2).

K vyšetření bylo vyzváno 35 922 lékařů a do studie bylo zahrnuto 6 880 (19,2 %) osob. Kritéria vyhoření podle Maslach Burnout Inventory splňovalo v roce 2014 celkem 3 680 (54,4 %) lékařů. Nejvíce postižené medicínské obory jsou, kromě urologie, jiné než u nás. Patří k nim urgentní medicína, která by mohla zahrnovat naši JIP, ale pak následuje rehabilitace, rodinní lékaři a pro nás nepochopitelně také radiologie. Vyhoření se u těchto oborů vyskytuje ve více než 60 %. U více než 50 % lékařů se vyskytl syndrom vyhoření v oborech ortopedie, všeobecná medicína, neurologie, dermatologie a dalších. Nejméně byli postiženi, obdobně jako u nás, lékaři pediatrických oborů, pouze ve 46,3 %, a méně než ve 40 % byla postižena preventivní medicína (obr. 1).

Autory této studie dále zajímalo, k jakým změnám, anebo jestli vůbec, došlo ve výskytu syndromu vyhoření od roku 2011 do roku 2014 (viz obr. 1). Počet osob se syndromem vyhoření vzrostl mezi lety 2011 a 2014 u všech lékařských oborů z hodnoty 45,5 % na 54,4 %. Přibližně u deseti oborů byl vzrůst vyšší než 10 %. Nejméně (pouze o 3 %) tomu bylo u gynekologů a nejvíce u dermatologů a u urologů (o 24,7 % a 22,4 %). U ostatních lékařských oborů se vzestup pohyboval mezi těmito hraničními hodnotami. U jednotlivých lékařů se lišil výskyt syndromu vyhoření také podle toho, jaké zastávali postavení ve svém oboru. Nejčastěji byl postižen personál ve středním postavení.

Výskyt syndromu vyhoření převyšoval u lékařů čísla získaná u obecné populace i po přihlédnutí k věku, pohlaví, vzdělání nebo odpracovaným hodinám. Lékaři byli v roce 2014, ve srovnání s laickou veřejností, častěji ženatí (82,9 % oproti 67,5 %), pracovali o 10 hodin týdně déle, byli více emočně vyčerpáváni (43,2 % oproti 24,8 %) a byli méně spokojeni se svou prací (36,0 % oproti 63 %).

Jedním z nejvíce ohrožených lékařských oborů všeobecně je obor intenzivní péče. Z těchto důvodů se v roce 2016 rozhodly americké společnosti sdružující pracovníky z oblastí kritické medicíny, že je naprosto nutné zastavit narůstání výskytu syndromu vyhoření v těchto oborech. Podle nich nebyla dosud věnována tomuto syndromu dostatečná pozornost. V PubMed lze nalézt od roku 1980 pouze 875 záznamů o tomto syndromu, zatímco o posttraumatickém stresu a depresi jich bylo více než 30 000. Marc Moss z University of Colorado School of Medicine se spolupracovníky uveřejnili v několika časopisech zásadní stanovisko k syndromu vyhoření „An official critical care societies collaborative statement“.

Syndrom vyhoření a dostatečný odpočinek

Studie z Mayo Clinic dále ukázala, že dostatek volného času pro neprofesní aktivity má 61,3 % nelékařské populace. Lékaři uváděli daleko nižší číslo, pouze 36 %. Kriticky nedostatečný čas na rozvoj mimopracovních aktivit uvádělo 49,3 %, tedy téměř polovina lékařů. Zbytek byl nerozhodnutý. U nelékařských povolání uvádělo pouze 19,8 % osob, že by potřebovaly více volného času (obr. 2).

Prevence a léčba syndromu vyhoření

Většina zdravotníků si dlouhou dobu nepřipouští, že trpí syndromem vyhoření a svádí svůj stav na pouhé momentální přetažení. Bez okamžité nápravy se však situace neustále zhoršuje. Úspěšná prevence syndromu vyhoření spočívá především v realistickém zhodnocení objektivní situace, včetně všech předností a nedostatků. Je nutné zbavit se pocitů sebelítosti, snažit se měnit styl práce, vyhledávat to, co je dobré, a je třeba se naučit říkat NE a „rozhodl jsem se“ místo „musím“. Je zapotřebí obměnit přístup ke vzdělávání a snažit se zvýšit svoji kvalifikaci, případně dosáhnout změny zařazení. Je nutné zlepšit soužití na pracovišti mezi spolupracovníky, např. komunikaci mezi lékaři a sestrami. Důležité je posilování přátelství. Vyplatí se usilovně plánovat nejen práci, ale také oddech a odpočinek. Ve volném čase nehovořit vůbec o práci.

Zaměstnání by nemělo být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě zdravotníků, a to nejen těch, kteří se na cestě k syndromu vyhoření již nacházejí. Nic by se nemělo interpretovat buď jen jako „dobré“, nebo jen jako „špatné“. V každém zaměstnání jsou občasné pocity bezmoci. Je nutné stanovit si priority, vyhnout se odkládání práce. Důležité je hledat emocionální podporu důvěrníka, kterému můžete otevřeně sdělit svoje problémy, užívat také pozitivních stránek života, vychutnat všechno, co má v životě nějakou hodnotu. Je potřeba najít dostatek času na různé nemedicínské zájmy a koníčky a stanovit program pro trávení volného času. Velký význam má sociální podpora, jejímiž hlavními zdroji jsou, kromě pracovního kolektivu, především rodina a přátelé. Naučit se relaxovat.

Klinika Mayo proti syndromu vyhoření

Klinika Mayo vyhlásila po provedení průzkumu zásady boje se syndromem vyhoření. Profesor Stephen Swenson, lékařský ředitel Úřadu organizace rozvoje Mayo Clinic, vypracoval model „Listen‑Act‑Develop“, jak snížit výskyt syndromu vyhoření. Prvním krokem bylo zahájení otevřeného a upřímného naslouchání starostem, které tíží lékaře. Lékaři potřebují mít určitou kontrolu nad způsobem svého odborného života, jako je úřednická práce, neefektivnost lékařské činnosti a skutečnost, že mají čím dál menší možnost měnit své denní a týdenní rozvrhy. Každý lékař chce mít pocit, že je součástí něčeho, co má smysl. Musí se změnit pocit lékaře ze zaměstnance na partnera a spoluorganizátora vykonávané činnosti. Větší podíl lékařů na rozhodující činnosti považuje vedení projektu boje proti vyhoření za zásadní změnu v chování lékařů.

Dalším krokem, na který se autoři projektu zaměřili, bylo vytvoření nebo utužení kamarádství mezi lékaři. Sledují tím zlepšení spolupráce mezi týmy a celkové povzbuzení aktivity. K utužení kamarádských vztahů organizují občasné společné obědy pro skupiny kolem 5–6 lékařů, placené klinikou Mayo. Přispívá to k utlumení projevů vyhoření u některých lékařů. Důležitá je snaha vyvažovat působení dlouhodobého stresu a zátěže organizováním různých sportů a relaxačních aktivit.

Výsledky intervencí u syndromu vyhoření

V loňském roce se v časopise Lancet objevil článek zabývající se výsledky různých způsobů prevence a léčení syndromu vyhoření. Opírá se o metaanalýzu 2 617 článků z 15 randomizovaných a 37 kohortových studií z MEDLINE a dalších zdrojů do roku 2016. Ze studie byly vyloučeny výsledky získané od studentů medicíny a od nelékařských zdravotně prospěšných organizací. Hodnoceny byly změny kvality celkového syndromu vyhoření, skóre emočního vyčerpání a výška depersonalizačního skóre.

Údaj o celkovém skóre syndromu vyhoření statisticky vysoce významně (p < 0,0001) poklesl o 10 % (95% interval spolehlivosti [IS] 5–14): z 54 % na 44 %. Skóre emočního vyčerpání rovněž pokleslo statisticky vysoce významně (p < 0,0001) o 2,65 bodů (95% IS 1,67–2,64), z hodnoty 23,82 na 21,17 bodu. Depersonalizační skóre se rovněž snížilo na hranici statistické významnosti (p = 0,04) o 4 % (95% IS 0–8), z hodnoty 38 % na hodnotu 34 %. Výsledky studie ukázaly, že jak individuální prevence, tak strukturální a organizační strategie jsou schopny klinicky významně snížit příznaky syndromu vyhoření u zdravotnického personálu. Autoři tento závěr doplňují konstatováním, že je potřeba ještě zjistit, které ze změn jsou u určitých profesí nejužitečnější.

V další práci se Linzer a spol. snažili prokázat na 34 soukromých pracovištích primární péče, jak může pouhé zlepšení pracovních podmínek snížit pracovní stres a nástup syndromu vyhoření. Na pracovištích v prvé řadě zlepšili vzájemnou komunikaci a časový rozvrh a provedli změny zaměřené na zlepšení kvality činnosti. Hodnotili pracovní podmínky, jako časový tlak, chaos na pracovišti a výsledky práce za 12–18 měsíců. Ze 135 pracovišť, na nichž se tento náročný projekt uskutečnil, poklesl syndrom vyhoření z 21,8 % na 7,1 % (p = 0,01) a spokojenost stoupla z 10,0 % na 23,1 % (p = 0,04). Příjemné pracovní prostředí a spolupráce mezi personálem má velký vliv na to, že se pracovníci cítí spokojenější. Výsledky tohoto výzkumu ukazují, že syndrom vyhoření může být příznivě ovlivněn pouze organizačními změnami na pracovišti.

Na Clevelandské poliklinice zavedli do boje se syndromem vyhoření osmihodinový trénink nazvaný REDE (Relationship: Establishment, Development and Engagement). Je zaměřený na jeden ze zdrojů syndromu vyhoření, jímž je postoj k pacientovi. Má podstatně zlepšit vztah mezi lékařem a pacientem. Celkem se tréninku zúčastnilo 1 500 z 3 200 lékařů Clevelandské polikliniky. Pouze 20 % z nich na začátku soudilo, že by mohl být úspěšný. Po jeho absolvování jej 58 % považovalo za jednoznačně výhodný.

Nedávno, dne 21. listopadu 2016, nesmírně zaujal posluchače přítomné na zasedání American Medical Association příspěvek profesora University of Florida College of Medicine Roberta L. Hatche. Zabýval se strategií boje se syndromem vyhoření u starších lékařů a tvrdil, že nejdůležitějším rozhodnutím v kariéře je zvolit včas snížený pracovní úvazek a získat čas pro rybaření, golf, tenis, výlety a podobné činnosti, které musejí být již předem naplánovány. Jako druhé důležité rozhodnutí je naučit se občas říct slovo „ne“ a nesnažit se nacházet cestu ke zlepšení svého pracovního zařazení a výhledu tím, že říkám „ano“. Vždy se musíme ptát, jestli je to „ano“ opravdu to, co v tomto věku i pozici chceme dosáhnout. Důležité je říkat „ne“ také v situaci, kdy si zvykáme pít ve volném čase více alkoholu. Je to často v období, kdy syndromem vyhoření trpíme. Je užitečné všímat si spolupracovníků a jejich dobrých vlastností a uvědomit si, jak je dobře s nimi pracovat. Důležité je dbát na svou tělesnou kondici. Přiměřeně, nenásilně, ale pravidelně. Velmi podstatné u starších lidí je udržování i pěstování kontaktů s mladou generací. Varuje před ulpíváním mezi vrstevníky a bez kontaktu s mladými. Jeho přednáška končí obrázkem zapadajícího slunce (obr. 3) a těmito slovy:

„Je tato fáze našeho života zapadání slunce nebo naopak svítání? Může to být obojí. Záleží na nás.“

Na závěr bychom chtěli konstatovat, že syndrom vyhoření se stává v České republice, zvláště u zdravotníků, velmi závažným problémem a jeho nebezpečí se bude zvyšovat. S prevencí a léčením je nutné začít v jeho časných stadiích a nečekat, až způsobí narůstání profesionálních omylů v práci.

Zdroj: MT