Fusek: Sami si komplikujeme výzkum byrokracií

Přístup akademické sféry i farmaceutických firem k transferu poznatků z vědy se lepší, myslí si prof. Ing. Martin Fusek, CSc., zástupce ředitele pro strategický rozvoj Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a předseda výzkumné rady Technologické agentury ČR. „Pro úspěch nestačí dobrá věda, hodně závisí na konkrétních lidech,“ říká.

• Cesta od výzkumu k produktu na trhu je těžká ve všech oborech, je u vývoje léčiv ještě složitější?

Cesta od výzkumu do praxe je vždy mimořádně těžká. Nebýt transferu technologií, řada poznatků by se vlastně do tohoto cíle ani nedostala. Troufám si ale říct, že u vývoje léčiv je to ještě složitější. Požadavky na výsledek výzkumu jsou ještě vyšší než v jiných oborech. Navíc je potřeba vzít v úvahu, že většina licenčních smluv přináší hlavní část příjmů až poté, co je látka uvedena na trh. Jak je známo, uvedení léku na trh často trvá déle než deset let. Bývají sice stanoveny i průběžné „milestone payments“, ty ale rozhodně nevynahradí investice. To znamená, že návratnost investic ve vývoji léků je velmi dlouhá. Už jen proto je to komplikovanější. Navíc se obor stal velmi složitým. Jak se říká, ovoce, které viselo na dosah, už je sklizené, a je čím dál složitější získat další úspěch. Ve vývoji léků jsou také regulace, jaké v jiných oborech nejsou. Nechci se dotknout jiných oborů, ale opravdu bych řekl, že je tato oblast složitější.

• Mohl by být vývoj léků v Česku silnější, než je dnes?

Vždycky může být silnější. Jsem toho zastáncem.

• Ten základní předpoklad, tedy lidi, bychom u nás měli, je to tak?

V České republice je velké množství lidí vzdělaných v oborech jako biologie, biochemie a dalších. Je tu hodně absolventů a mezi nimi se najde mnoho talentovaných lidí. Základní potenciál tu tedy je. Česká republika je výborná v organické chemii, což je základ pro medicinální chemii. Co tu bohužel nemáme, jsou čeští výrobci originálních léčiv. Po roce 1990 jsme si bohužel rozbourali infrastrukturu vývoje léčiv, která tu nebyla špatně nastavena, a zavádět to znovu je velmi náročné. V současné chvíli je tu jediný originální výrobce, který se zabývá vývojem léčiv až do konečných fází, a to je společnost Sotio. Jsou tu generičtí výrobci, kteří odvádějí dobrou práci. Přirozeně to ale nejsou partneři pro základní výzkum v oblasti nových látek. Pro nás jsou tedy relevantní partneři za hranicemi, IOCB úspěšně spolupracuje například s firmou Gilead, Merck, Novo Nordisk, AstraZeneca a dalšími.

• Zmínil jste, že způsob hodnocení grantů a vůbec posuzování úspěchu akademiků tlačí výzkumníky k předčasné publikaci a předčasným patentům. Přitom naopak pro úspěšné uvedení na trh je lepší patentovat nebo publikovat až v pozdější fázi vývoje. Co s tím?

Je to problém, který se dotýká mnoha hráčů v politickém systému, ministerstva školství, ministerstva zdravotnictví, ministerstva průmyslu a obchodu, ale také Akademie věd, grantové agentury, technologické agentury… Tito hráči by se museli spolu sejít a najít shodu. Když to jde dělat bez tak striktních pravidel na publikování v zahraničí, tak proč by to u nás nešlo. Když se do české vědy vracejí czexpati ze Spojených států, jsou překvapeni, jak to u nás funguje. To je téma na hlubší debatu. Obecně si myslím, že to u nás přeháníme s byrokracií. Samotná byrokracie nastavená v rámci financování vědy v evropském prostoru je poměrně značná. My si ji u nás ale ještě masochisticky velice úspěšně zhoršujeme. Pravidla jsou u nás často restriktivnější, než kdybychom jen přeložili dokumenty platné pro Evropu.

• Je něco konkrétního, co by šlo zjednodušit nebo usnadnit?

Tyto věci není snadné vysvětlit. Chybí nám výklad některých zákonů. Pravidla účtování duševního vlastnictví nejsou jednoznačná. Můžu ale uvést jeden konkrétní příklad. Jako veřejná výzkumná instituce musíme zveřejňovat veškeré objednávky v hodnotě nad 50 000 korun. Ročně to je více než 800 dokumentů, které takto zveřejníme, a jejich počet stále roste. Nejsme daleko od toho, že náš řidič bude muset zveřejňovat účtenku po každém tankování. Máme zaměstnance na poloviční úvazek, který nedělá nic jiného, než že zveřejňuje.

Druhý příklad jsou dotace z evropských programů. Měli jsme dva recipienty prestižních grantů Evropské výzkumné rady (ERC). Jednoho s podporou grantu přímo z Bruselu, druhého přes schéma pro nadpočetné úspěšné uchazeče, kterým podporu zprostředkovává české ministerstvo školství. I když je to stejný grant a stejný zdroj peněz, byrokratická zátěž je ve druhém případě řádově vyšší. My si to děláme zkrátka sami horší.

• Čím si to vysvětlujete? To jsme v Česku tak vášniví byrokrati?

Vidím za tím spíše neochotu některých lidí nést odpovědnost. Chtějí donekonečna kontrolovat. Pokud mám správnou informaci, sedm procent z celkových výdajů státního rozpočtu na vědu se utratí na byrokracii a kontrolu, jestli jsou vynaloženy správně. To je hodně peněz, které by mohly místo toho jít do skutečné vědy.

Další problém je samotné soutěžení zakázek. Od hodnoty nákupů dva miliony korun výše musíme vypisovat veřejnou zakázku. Evropská unie má tuto hranici na 200 000 eur, to odpovídá skoro pěti milionům korun. To je rozdíl! Veřejná zakázka se přitom může táhnout dva roky, stačí, když jeden z uchazečů výsledek napadne. Věda přitom nečeká.

• Farmaceutické firmy mění svůj přístup k akademické sféře. Co to znamená pro vaše pracoviště prakticky?

Je snazší se s nimi domluvit. Změna spočívá v tom, že se farmaceutický průmysl více otevírá. Dříve měl kolem sebe neproniknutelnou zeď a s akademickým světem se nebavil. Firmy měly pocit, že akademickou sféru nepotřebují. Dnes je ale zřejmé, že firma, která chce dělat inovace, se musí s akademickým prostředím setkávat. Farmaceutické firmy si samozřejmě vybírají jen to nejlepší. Máme aktuálně projekt, ve kterém se kolegům podařilo něco světově unikátního. Zatím bohužel nemohu prozrazovat. Velmi mě ale těší, že transfer technologií, kterému se už dlouhá léta věnuji, nese svoje ovoce. V tomto případě jsme domluvili spolupráci s firmou, která chce kolegům pomáhat a podílet se na našem projektu. I to je změna proti dřívějšku.

• Mění se i akademická obec v přístupu k patentům a transferu technologií do praxe?

Vidíme na univerzitách i na Akademii věd, že se to zlepšuje a povědomí o významu transferu vzrůstá. Je tu spolek Transfera, která sdružuje kanceláře technologického transferu, ve které se jako IOCB Tech také snažíme posouvat věci dopředu. Jsem rád, že i vláda dala do svého programového prohlášení odkaz na transfer technologií. Podle prvních interakcí s paní ministryní pro vědu, výzkum a inovace Helenou Langšádlovou se mi zdá, že tomu vláda přikládá vysokou důležitost, a to je mimořádně důležité. Transfer technologií je vzpruha pro českou vědu i ekonomiku. Ročně může zpět do vědy přinášet řádově miliardy korun.

• IOCB Tech založil specializovaný fond na podporu spin‑off firem s finanční podporou Evropského investičního fondu. Jaké má plány?

Máme určité finanční zdroje, kterých jsme v minulosti dosáhli podpisem jedné smlouvy. Chtěli jsme je vhodně využít. Kde jinde než v oblasti, které rozumíme. Začalo to jako i&i Prague a jeho ředitel Jaromír Zahrádka byl velmi úspěšný. Proto ho oslovil Evropský investiční fond a po dvou a půl letech rozhovorů nakonec vznikl fond zaměřený na rané fáze financování do spin‑off firem, kam se vkládají evropské peníze. Nejsou tam jen české projekty, nedávno proběhla například investice v Rakousku. Myslím, že se to rozjelo velmi dobře. Jeden z projektů je třeba i v Americe. Investovali jsme do něj proto, že navazuje na společný výzkum doktora Pavla Majera z Ústavu organické chemie a biochemie a vědců z Johns Hopkins Drug Discovery v Baltimoru. Vyvinuli látky, které jsou potenciálně využitelné v léčbě některých onkologických onemocnění. Licenci získala společnost Dracen Pharmaceuticals a rozvíjejí to. Projekt je ve fázi klinické studie fáze II. Výsledky jsou zatím slibné.

Dalším příkladem může být investice fondu do společnosti CasInvent Pharma, která vznikla teprve nedávno jako spin‑off na Masarykově univerzitě. Co udělal CasInvent, je velmi odvážná věc. Budovat spin‑off v oblasti vývoje originálních léčiv je velmi drahé a složité. Známe takové projekty z oblasti Bostonu, San Francisca, možná v Basileji, ale u nás jsou v této oblasti pionýry. Jsem rád, že se snaží prorazit tento mýtus.

• I na dalších akademických pracovištích zakládají spin‑off firmy. Kdy je spin‑off vhodná cesta?

Je to na zvážení u konkrétního projektu. Když rovnou uzavřete licenční smlouvu s velkým světovým výrobcem, může zajistit, že se produkt dostane na širší trh, než jaký by dokázal oslovit nový malý spin‑off. Na druhé straně můžete mít spin‑off, který pět let rozvíjíte a pak celý prodáte s větším ziskem. Velmi významnou roli v tom hraje to, jestli máte lidi, kteří jsou schopni jít do rizika a postavit se do vedení firmy, která začíná od nuly. To si žádá určitou odvahu, kterou běžně mají lidé v Americe, ale nám tu trochu chybí. V mnoha projektech je spin‑off jediná cesta, jak se pohnout.

• Díky Ústavu organické chemie a biochemie vyrostl také velmi úspěšný spin‑off Diana Biotechnologies, který se už postavil na vlastní nohy jako samostatná společnost. Je jeho příběh něčím obecně inspirativní?

To je skvělá firma, která vznikla na základě základního výzkumu. Její dva zakladatelé, Václav Navrátil a Martin Dienstbier, jsou naprosto unikátní. Jsou to výjimeční lidé, kteří tomu věnovali dva roky svého života. Pro úspěch nestačí dobrá věda, hodně závisí na konkrétních lidech, kontaktech, know‑how. Když přijdete do jejich sídla ve Vestci, připadáte si jako v Kalifornii. Je tam mladý dynamický kolektiv, který je nabit energií. Na své cestě dokázali vyřešit hodně problémů. Tak to má vypadat. Na takových pozitivních příkladech můžeme stavět.