Půl století od první implantace endoprotézy v ČR

6 minut čtení 18. 3. 2019 nam Vyšlo v titulu Medical Tribune

K připomenutí této příležitosti významné nejen pro ortopedy a celý ortopedický obor, ale zejména pro ortopedické pacienty, se konala tisková konference, jíž se účastnil i zakladatel moderních ortopedických postupů u nás, který první implantaci kyčelní endoprotézy tehdy uskutečnil – prof. MUDr. Oldřich Čech, DrSc. I jeho zásluhou se dnes jedná o jeden z nejčastějších ortopedických zákroků, který ročně podstoupí na 18 000 obyvatel.

„Artróza kyčelního kloubu se tehdy neuměla léčit a náhrada kyčelního kloubu tento problém vyřešila,“ vzpomíná dnes již 90letý profesor Čech, podle něhož jde o jeden z největších pokroků v medicíně po druhé světové válce. Jak vypráví, on sám již v 60. letech minulého století čerpal odborné zkušenosti zejména ve Francii a Švýcarsku, kde na traumatologické klinice prof. Müllera v St. Gallenu v letech 1966–1969 pracoval.

Po návratu do vlasti v roce 1969 provedl u nás vůbec první operaci endoprotézy, kdy implantoval první cementovanou náhradu Müllerova typu. Pacientka s ní žila přes 30 let. První endoprotézy si lékař přivezl ze Švýcarska, ale protože tehdejší systém nedovoloval jejich dostatečný dovoz, rozhodl se iniciovat výrobu u nás. S jeho pomocí se podařilo v roce 1972 v kladenské Poldovce vyvinout vlastní typ, který byl označen Poldi‑Čech. „Byli jsme nejen první v tehdejším Československu, ale v celém východním bloku, komu se tento zákrok povedl. Kloubní protéza stála tehdy kolem 900 švýcarských franků, a protože se všechny tehdejší západní protézy uvolňovaly a lámaly, začali jsme uvažovat o vývoji protézy vlastní. Naše nová protéza se významně lišila tvarem, udělali jsme velmi masivní anatomický dřík, endoprotéza byla daleko užší a nechala se dobře operovat,“ popisuje prof. Čech. Podle něj se jich v Československu a později v Česku voperovalo několik milionů. On sám za svoji kariéru pak provedl dalších více než sedm tisíc podobných operací, operoval až do svých 75 let a jím vyvinutá protéza se používá na řadě pracovišť dodnes.

Vývoj v oblasti kyčelních endoprotéz se stal profesorovým koníčkem. Již v roce 1976 měl připraven další návrh, tentokrát necementované šroubovací závitové jamky kónického tvaru, v roce 1986 vyvinul titanový necementovaný dřík a formou grantových úkolů se podílel i na vývoji nových kluzných kombinací, zejména keramické hlavice a keramické jamky.

Něco z historie…

Jak popisuje žák prof. Čecha, současný přednosta Ortopedicko‑traumatologické kliniky 3. LF UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze prof. MUDr. Martin Krbec, CSc., první pokusy o endoprotézu velkých kloubů probíhaly již koncem 19. století. Tehdy se vyráběly ze slonoviny a jiných materiálů, ale nedočkaly se úspěchu. Pokrokem bylo pozdější zavedení „čepičky“, která nahrazovala povrch hlavice kyčelního kloubu, ale ani tato metoda, přestože byla některými pacienty hojně využívána, se nedočkala rutinního využití, protože často selhávala.

První komplexní protéza vzniká v Londýně před 2. světovou válkou. Zde dochází ke kombinaci hřebu, kulové hlavice a jamky kyčelního kloubu z kovu, ale protože metody obrábění kovu tehdy nebyly dokonalé, docházelo k zadření této protézy a k jejímu mechanickému selhání. I v USA těsně před válkou vznikají dva další typy endoprotézy, oba však představují jen horní konec stehenní kosti, tedy krček stehenní kosti a hlavici. „Proto se používaly zejména v případech zlomenin krčku stehenní kosti, kdy nahradily zlomený konec, ale nebyly schopny nahradit jamku kyčelního kloubu. Nejvíce pacientů, kteří potřebují endoprotézu kyčle, ale trpí právě degenerativním postižením kyčle, artrózou, což znamená, že je destruovaná jak hlavice, tak jamka,“ vysvětluje prof. Krbec s tím, že právě nahradit jamku kyčelního kloubu byl stále problém.

V New Yorku pak v 50. letech došlo k prvnímu použití kostního cementu k upevnění protézy, v Anglii byla začátkem 60. let vyvinuta endoprotéza, která sice nahrazovala obě komponenty, ale protože šlo opět o kov na kov, následkem nepřesného obrábění se protéza uvolňovala a nedočkala se rozšíření.

Až V 60. letech přichází geniální anglický chirurg a ortoped prof. John Charnley, který je dnes označován za otce moderní ortopedie. Šikovným způsobem využil dosud známé principy, tedy již vyvinutý dřík endoprotézy, k jehož fixování využil kostní cement, a vyvinul i protikus, kterým nahradil jamku kyčelního kloubu, pro což použil polyetylen. Ukázalo se, že tento materiál má proti kovovému povrchu hlavice vynikající kluzné vlastnosti, nedochází zde k téměř žádnému otěru, a může tedy dlouhodobě fungovat. Tento lékař navíc do praxe zavedl tzv. greenhouse, dnes známý pod pojmem superaseptický operační sál, za účelem snížení rizika infekce při otevřeném kloubu. … až do dnešních dnů Tato protéza tedy jako první nahrazovala jak hlavici stehenní kosti, tak jamku kyčelního kloubu, a proto hovoříme o první totální náhradě kyčelního kloubu. Právě nízké tření je pro dlouhodobé přežití endoprotézy zásadní. Tato metoda se pak rozšířila do Francie a Švýcarska, odkud ji do tehdejšího Československa přinesl právě profesor Čech. Vedle samotné endoprotézy prof. Čech nechal podle švýcarského modelu uspořádat do speciálních kazet potřebné nástroje, což bylo předtím nevídané. Tato cementovaná protéza se používala po desetiletí až do nedávných let. Kritickou fázi této technologie představuje v upevnění dříku a jamky ke kosti a kluzné povrchy. Právě na těchto dvou polích výzkum stále pokračuje. V posledních desetiletích se stále častěji používají necementované endoprotézy, které mají povrch uzpůsobený k tomu, aby mohlo dojít ke vrůstu kosti do pórů v protéze.

Počet implantovaných endoprotéz strmě narůstá nejen ve vyspělých zemích, ale i v Česku (viz graf). Zatímco v 70. letech se např. ve Švédsku jednalo o desítky kusů, o několik let později šlo již o stovky, dnes se blíží k 18 000 ročně. Český registr implantovaných endoprotéz ukazuje podobný trend. „Můžeme říci, že počet endoprotéz u nás stále narůstá, přičemž podíl cementovaných a necementovaných endoprotéz je zhruba vyrovnaný, v posledních letech začínají mírně převažovat protézy necementované. Podobný je i vývoj např. ve Velké Británii, kde tento typ také začíná převažovat,“ uvádí prof. Krbec.

Jak dodává, nejen lékaři, ale hlavně pacienti si samozřejmě přejí, aby endoprotéza dobře fungovala co nejdéle. V současné době je již běžné, že, je‑li implantát voperovaný správnou operační technikou a pacient je zdráv, vydrží dvacet, pětadvacet i více let. „Dnes jsme měli v ambulanci pacientku, která má endoprotézu již třicet let, a ta zdaleka nehrozí uvolněním, takže je předpoklad, že bude fungovat řadu dalších let,“ uzavírá prof. Krbec.