Příběh Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského

Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského je jedinou církevní nemocnicí s akutní péčí v ČR. Nachází se v klidné části pražské Malé Strany, na krásném místě mezi petřínským parkem, Pražským hradem a Strahovským klášterem. Poskytuje moderní léčbu ve spojení s všestrannou péčí opřenou o křesťanské principy – jak to odpovídá poslání jejího zřizovatele, Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, sloužit „chudým, nemocným, jakkoli postiženým, opuštěným a zanedbaným“.

Příchod boromejek do Prahy a vznik nemocnice

První boromejky, vedené zakladatelkou české větve této kongregace Marií Terezií Helvigovou, přišly do Prahy z Francie roku 1837. Nejdříve krátce působily v Klárově ústavu slepců (na dnešním Klárově), roku 1839 převzaly péči o sirotčinec Spolku šlechtičen v malostranském Šporkově paláci. Postupně nashromáždily prostředky ke koupi dvou letních domků se zahradou poblíž sirotčince. Roku 1843 sem přesunuly mateřský dům (sídlo kongregace) a zařídily jednu místnost pro ošetřování nemocných.

O tomto období se v kronice kongregace píše: „Brzy potom, když se usídlily sestry v mateřském domě, poslal jim Pán Bůh první nemocnou. Byla to stará vdova, raněná mrtvicí a ochrnutá. Ta poskytla mladým sestrám vhodnou příležitost k dobrému výcviku. Prozatím nemohly sestry připravit více než 6 postelí. Neměly pro nemocné žádnou jinou místnost.“

Už roku 1851 se začala stavět nemocnice a 14. května 1854 byla slavnostně posvěcena. Hned poté začala sloužit pacientům. Měla povinnost denně vyhradit určitý počet lůžek pro přijetí pacientů ze Všeobecné nemocnice pražské a vedle toho přijímala nemocné z Malé Strany a Hradčan. Kapacity brzy přestávaly dostačovat, ve druhé polovině 19. století se proto postupně dostavovaly další budovy, až se nemocnice rozrostla do současné podoby. Vznikla i nemocniční lékárna a od roku 1855 je součástí areálu také klasicistní kostel sv. Karla Boromejského, přístupný pacientům přímo z budovy nemocnice.

Původně byla nemocnice určena jenom pro ženy, o muže se starali Milosrdní bratři v Nemocnici Na Františku. Až později začala přijímat pacienty obou pohlaví, první patro bylo vyhrazené ženám a druhé mužům.

Nemocnice v turbulencích 20. století

Rozvoj nemocnice pokračoval i v první polovině 20. století. Do všech prostor se zavedlo elektrické osvětlení a ústřední topení, vybudovaly se koupelny a toalety, přestavěly se a nově vybavily operační sály, nakoupil se rentgen a další přístroje. Rozšířila se a zmodernizovala i nemocniční kuchyně. Až do 2. světové války se úspěšně rozvíjela také činnost boromejek v mnoha dalších institucích. Sestry postupně zřizovaly nebo přebíraly do správy školy, nemocnice, sirotčince, chudobince, opatrovny i další ústavy. V roce 1945 už působily na 120 místech Čech a Moravy.

Nacistickou okupaci nemocnice přečkala, roku 1939 byla při ní zřízena i ošetřovatelská škola, která fungovala až do roku 1950 a vychovala téměř tři sta diplomovaných ošetřovatelek. V květnu 1945 bylo v nemocnici ošetřováno mnoho zraněných z pražského povstání i vězňů propuštěných z Terezína a dalších koncentračních táborů. Hned po osvobození musely odejít boromejky německé národnosti (celkově tehdy tvořily asi čtvrtinu členek kongregace). V srpnu 1945 pak byly odsunuty do Vídně.

Poúnorová perzekuce dopadla na boromejky v několika krocích, jak se postupně zostřovala komunistická proticírkevní politika. V lednu 1949 byla nemocnice zestátněna, ale boromejky v ní ještě nějaký čas směly dál pracovat. V lednu 1952 byla zatčena generální představená kongregace Žofie Bohumila Langrová a odsouzena k 20 letům vězení. V témže roce pronásledování vyvrcholilo: 13. srpna dostaly boromejky příkaz nemocnici okamžitě opustit. Část z nich se musela přesunout do textilní továrny v Trutnově, další do různých charitních domovů v pohraničí. Řada sester působících na různých místech Čech a Moravy byla zatčena a uvězněna. O rok později byla nemocnice přičleněna k nově vzniklé Fakultě dětského lékařství UK (dnešní 2. LF UK) a následujících 40 let fungovala jako Fakultní nemocnice Pod Petřínem.

Návrat boromejek a současnost

Po sametové revoluci se boromejky začaly do nemocnice postupně vracet a po přechodném období ji kongregace roku 1993 získala zpět. Prvním ředitelem se pak stal doc. František Mališ. O tři roky později se do blízkosti nemocnice přesunulo i sídlo kongregace – dnes se nachází v Domě sv. Notburgy (bývalém Šporkově paláci).

Řeholní sestry nyní tvoří necelou desetinu z asi 350 zaměstnanců, ale sepětí nemocnice a kongregace zůstává úzké a od února 2021 v čele nemocnice poprvé v novodobé historii stojí boromejka, Mgr. Radima Jana Ivančicová.

Při převzetí nemocnice byla značná část budov i vybavení ve špatném stavu (propadající se stropy na chirurgii, kotelna v havarijním stavu, zastaralé přístroje, zanedbaný stravovací provoz), ale počáteční potíže se podařilo překonat. Od roku 1993 už mnoho prostor postupně prošlo modernizací a daří se i průběžně obnovovat přístrojové vybavení.

Po několika restrukturalizacích má dnes nemocnice osm oddělení s celkem 174 lůžky, lékárnu a mnoho ambulancí. Je pevnou součástí pražského zdravotnictví a poskytuje komplexní a vzájemně propojenou péči akutní, následnou a paliativní. K důležitým plánům na nejbližší období patří rozšíření nabídky o urgentní příjem anebo velkorysá obnova nemocniční zahrady.

Daniel Soukup s přispěním Norberty Dobromily Sukupové