Pokořili Mont Ventoux: Díl 1 – Člen prestižního „Klubu šílenců“

Čím je pro horolezce Mont Blanc, tím by mohl být pro cyklisty Mont Ventoux. Ti, kdo tuto horu na severu francouzské Provence znají, ji nazývají mystickou horou. Mají k tomu mnoho důvodů. Je‑li výšlap na „Větrnou horu“ součástí Tour de France, slibuje etapa velmi dramatické okamžiky. Výstup na Mont Ventoux vzbuzuje respekt u profesionálních cyklistů. Ani se nechce věřit tomu, že třetí ročník charitativní akce původně organizovaný hrstkou nizozemských nadšenců „Klimmen tegen MS“ (Výstupem proti RS) se stal velkou mezinárodní akcí: prvního ročníku v roce 2011 se účastnilo 16 cyklistů – pacientů s roztroušenou sklerózou, letos stálo 20. května na startech 375 cyklistů, kteří bojují nejen s kilometry, ale především se svým onemocněním. Podle toho, co říkají, právě cyklistika jim pomáhá nad příznaky choroby vítězit. Starty byly celkem tři. Na Mont Ventoux totiž vedou tři cesty. Existuje Club des Cinglés du Mont Ventoux (Klub šílenců Mont Ventoux), který sdružuje jedince, kteří na kole vystoupali na Mont Ventoux v jednom dni po všech třech cestách. Znám dva takové „šílence“. Prvním z nich je hokejový brankář Dominik Hašek, který se stal členem klubu loni v červnu, druhého jsem vyzpovídala pro MT. Je jím Pavel Vodička, který již déle než šest let žije s diagnózou a léčbou roztroušené sklerózy. Rozhovorem s ním zahajujeme cyklus „pokořitelů Mont Ventoux“ z řad pacientů s roztroušenou sklerózou.

Jak jste se dostal k výstupu na Mont Ventoux?

Zcela jednoduše, zavolala mi paní doktorka Týblová z RS centra na Karlově náměstí, kde se léčím, zda bych měl zájem vyšlápnout si do Provence. Jakmile před cyklistou vyslovíte Mont Ventoux, vzbudíte jeho zájem. Jsem cyklistou tělem i duší, tak jsem nabídku přijal. Do Provence se často nedostanu, je to přece jen daleko. Kdysi jsem byl ve Francii v Chamonix na lyžích a Provence mě lákala. Škoda jen, že po většinu pobytu bylo extrémně špatné počasí, jen na den výstupu nám svítilo slunce.

Připravoval jste se speciálně na tuto akci?

Běžně jezdím na kole minimálně třikrát až čtyřikrát týdně. Minulou neděli jsem ujel skoro 200 kilometrů a nebyla to neobvykle dlouhá trasa. Občas se s kamarády účastníme amatérských závodů, kde nekončíme sice mezi prvními, ale ani mezi posledními. Rádi jezdíme na závody do Rakouska, třeba do Rakouských Alp. Na startu tam stojí kolem tří tisíc účastníků a závody mají úžasnou atmosféru. Amatérské závody nebývají kratší než závody profesionálů, ale liší se intenzitou výkonu. Přihlášení na závod je pro mne motivací pro intenzivnější trénink.

Letos byla dlouhá zima, tak jsem měl při startu výstupu na Mont Ventoux oproti jiným rokům skluz asi tisíc kilometrů. Koncem května mívám obvykle najeto asi tři tisíce kilometrů, letos to byly jen dva. Obvykle najedu za sezonu podle počasí kolem osmi tisíc kilometrů. Mont Ventoux byl můj první letošní cíl a vrchol.

Jak jste prožíval samotný výšlap na pověstný větrný a holý kopec?

Nejprve jsme museli dojet na start, což bylo pár kilometrů od hotelu, kde jsme spali. Nepříjemné bylo, že v noci byla před našimi okny na náměstí velmi hlasitá hudební produkce, takže spánek nebyl příliš dlouhý. Na prvním startu jsem stál v sedm hodin. Nebyl to závod, kdy se po výstřelu měří čas do dojetí do cíle, ale sám pro sebe jsem si čas stejně měřil. Vítězové byli všichni, kteří dojeli. A myslím, že všichni účastníci to dokázali, alespoň z české výpravy ano.

Cesta byla náročná, nechci říkat, že to byla úplně normální vyjížďka. Protože to nebyl závod, mohl jsem si jet svým tempem, a tak jsem si cestu užíval. Teď po návratu si s odstupem uvědomuji, jaká byla kolem skvělá nálada. Na cestách na vrchol se nepohybovali jen účastníci naší akce, ale stovky dalších cyklistů, především Francouzů a Nizozemců. Když jsem vyjel poprvé nahoru, bylo tam relativně málo lidí, byl tam klid, teplota pod bodem mrazu a slunce bylo ještě hodně nízko. Rozhlédl jsem se a sjel dolů na další start.

Takže můžete shrnout, kolik jste toho onoho památného dne ujel a jaké převýšení jste překonal?

Mont Ventoux je pověstný tím, že cyklistovi nedopřeje ani kousíček cesty po rovině, tedy místo, kde by si odpočinul. Pořád stoupáte, někdy mírněji, jindy prudce. Cesta na vrchol měří podle místa startu 22 až 25 kilometrů. Úpatí hory je asi v 350 metrech nadmořské výšky, vrchol v 1 910 metrech. Převýšení je tedy zhruba 1 500 metrů. Ujel jsem tedy za ten den asi 140 kilometrů s celkovým převýšením 4 500 metrů, a to celé za 8 hodin. První výjezd mi trval 1:52 hod., druhý 2:19 a třetí, nejmírnější 2:09.

Nebyl to však můj největší výkon, na některých rakouských závodech jsem překonal převýšení i 5 500 metrů a vzdálenost přes 250 km.

A co vaši kolegové – cyklisté na Mont Ventoux?

Ti byli nadšení, že výstup zvládli, pro mne to až tak nová zkušenost nebyla. Sešla se však opravdu dobrá parta výjimečných lidí. Spřátelili jsme se se spolupacientem a pravidelně se společně vydáváme každou středu na kola. Vynikající byla také výměna zkušeností s chorobou a léčbou. Při cestě autem bylo mnoho času na vyprávění.

Jel byste na Mont Ventoux znovu?

Kdyby se opakovala letošní šance, tak bych neváhal.

Prozradíte něco ze svého života před RS a s ní?

Od dětství jsem hodně sportoval. Mí rodiče to nechápou dodnes. Před deseti lety jsem ještě běžel maraton. Prostě to tak mám, že se musím unavit, abych byl spokojený. Plaval jsem, lyžoval, provozoval turistiku, horolezectví, běh i cyklistiku.

Před osmi lety jsme byli na horách a tam jsem chytil chřipku. Jeden den jsem se vrátil normálně z lyžování a druhý den jsem měl problém vstát z postele. Bylo mi opravdu zle, takže mě kamarád narychlo odvezl domů, kde jsem se snažil chřipku vyležet. Už při té infekci jsem pokulhával, což se předtím nestávalo. Chřipku jsem překonal a následujícího půl roku bylo všechno v pořádku. Potom jsem se vypravil lézt do Rakouska. Už cestou pěšky k horám jsem opět začal kulhat a tyhle potíže se objevovaly čím dál častěji i po menší námaze.

Prošel jsem nejrůznějšími vyšetřeními – bez výsledku. Až mi pak lékař na rehabilitaci řekl, že by mě měl vidět neurolog. Na neurologii podle spádové oblasti jsem dostal termín za několik týdnů. Tak dlouho čekat, když mi bylo nedobře, jsem nevydržel a s pomocí přátel jsem se dostal k dr. Bočanovi na neurologii na poliklinice Budějovická. To bylo asi deset měsíců po prvních příznacích. Dr. Bočan po vyšetření usoudil, že by bylo prospěšné udělat magnetickou rezonanci. Jakmile byly výsledky, doporučil mi, abych se vypravil do RS centra Všeobecné fakultní nemocnice, kde také dříve pracoval, a nedal se odbýt.

Čekárna v RS centru po ránu byla nabitá k prasknutí, lidé posedávali, stáli. Dal jsem doporučení sestřičce, ta mi řekla, že berou podle objednání, ale přece jen jsem se dostal ještě téhož dne do ordinace dr. Horákové. To bylo ve středu a v pátek jsem absolvoval za „dozoru“ mediků lumbální punkci. To nebyl zrovna úžasný zážitek, ale dalo se to přežít. Výsledky potvrdily domněnku – roztroušená skleróza.

Co pro vás vyslovení diagnózy znamenalo?

Zpočátku jsem vůbec nevěděl, co se bude dít dál. Slovo skleróza má pro laiky mnoho významů. Teprve pak jsem si dohledával, co to vlastně znamená. V prvních chvílích, když se člověk potýká s příznaky choroby, tak ho napadají nejrůznější hloupé myšlenky, neslyší slova, že ataka odezní a zase bude dobře. Žít se však musí dál. Měl jsem odpovědnost zabezpečit rodinu a fungovat v ní jako manžel a otec. V práci na bádání nad sebou také není čas – a především asi není co vykoumat.

Jak probíhala vaše léčba?

V atace hned po diagnóze jsem dostal kortikoidy. Pak jsem kývl na účast v klinické studii, kde se zkoumal teriflunomid (pozn. již schválen v USA) proti Rebifu. Dostal jsem Rebif, ale po třech měsících jsem ho musel vysadit, protože jsem měl zvýšené jaterní testy. Od té doby jsem na Copaxonu a bez problémů. Už jsem si na léčbu zvykl, mí blízcí si zvykli také.

Jak se projevovala vaše ataka?

Jednak potížemi s chůzí, i když jsem v klidové fázi, tak neujdu mnoho kilometrů, pak začnu kulhat, dál to nejde. V atace mám pocit, jako že to nejsem já. Nic nebolí, ale jako bych se neměl pod kontrolou.

Poznamenala choroba nějak váš soukromý život?

Vůbec ne! U mne to bylo vždycky trochu složitější. Od synových dvou let jsem ho do jeho dvanácti vychovával sám. Pak jsem se seznámil se svou současnou ženou. Spolu máme šestiletou dcerku. Synovi je dvaadvacet a právě složil bakalářské zkoušky na strojní fakultě. Mám štěstí jak na rodinu, tak i na příznivý průběh choroby. Mám za to, že k tomu přispívá i sport, bez kterého nemohu být.

Když nemohu na kolo a neunavím se, projeví se to brzy na psychice. Nevím, zda to je způsobeno chorobou, ale připadá mi, že s ereskou ubývá psychické odolnosti. Zimní období se snažím překonat na trenažéru, ale není to ono. Na fyzioterapii nechodím, normálně na to není čas. Většinu času, který mám pro sebe, trávím na kole. Tehdy mohu popřemýšlet a vyčistit si hlavu.

Zdroj: Medical Tribune