Pekařová: Kardiologický pacient potřebuje vysoce erudovanou sestru

Jak se za třicet let proměnila práce sestry v arytmologii? V čem to mají dnešní sestry těžší a v čem naopak snazší než předešlé generace? A co by se mělo změnit, aby sestry dokázaly naplnit svůj obrovský potenciál? O těchto tématech jsme vedli rozhovor s čerstvou laureátkou Ceny Anežky České – sestrou roku v odbornosti kardiologie za rok 2023 paní Marií Pekařovou z Kardiologické kliniky FN Motol.

• Jak se změnila práce arytmologické sestry za skoro třicet let, co se ošetřovatelství v tomto oboru věnujete?

Z pohledu práce sestry před třiceti lety je to jako žít ve snu. Pracuji ve zdravotnictví už od roku 1977 a tehdy jsme musely dělat v podstatě úplně všechno samy. Žádné jednorázové pomůcky neexistovaly. Na sále jsme skládaly roušky, čtverečky, motaly tampónky a posílaly je ke sterilizaci, stříkačky a jehly jsme vyvářely. Dnes už sestry nic z toho dělat nemusejí, firmy nám vytvářejí hotové balíčky materiálu na míru našim potřebám. Přesto mě někdy mrzí, že už se to nedá vrátit. Pro nás nikdy nebyl problém přijít do práce dříve nebo tam zůstat o něco déle. Pomáhali jsme si.

• Nechci vás tlačit do generačního sporu, ale jak se tedy za těch třicet let změnily sestry?

Měla jsem obrovské štěstí na kolegy, takže po stránce kolegiality změny nepozoruji. Teď zaučuji mladá děvčata, která by mohla být mými vnučkami, a jsem nadšená. Je radost s nimi spolupracovat. Jinak dnešní sestry jsou mnohem sebevědomější, jsou jazykově a technicky vybavené. Všechny přístroje, se kterými dnes pracujeme, jsou v angličtině. To moje generace nezažila. Ale ani dnešní sestry to nemají jednoduché. Řekla bych, že v něčem dokonce těžší.

• V čem to mají těžší? 

Jsou doslova zavaleny administrativou, té opravdu hodně přibylo. V každé nemocnici je dnes ombudsman a sestry také musejí řešit řadu stížností a konfliktních situací. Ty sice vznikaly i dříve, ale v daleko menší míře. Změnili se totiž i pacienti a stali se z nich více klienti. To nemusí být nutně špatně, přesto mám pocit, že dříve si pacienti sester více vážili.

• Co vás tedy na té práci dnes těší?

Vlastně pořád to samé. Ten skvělý pocit z toho, že někomu pomůžete a vidíte, že si toho váží, je asi největší odměnou. Pacienti i dnes dokáží velmi ocenit laskavost a vlídné slovo, to, že jim věnujete čas. A nemusí to být nutně jen odborná ošetřovatelská práce, stačí si s nimi promluvit a třeba jim poradit i ve věcech, které se přímo nedotýkají kardiologie. Mnoho pacientů má i jiné zdravotní problémy a je velkou výhodou, když jim všeobecně vzdělaná a zkušená sestra umí poradit i v jiných oblastech. V tomto ohledu je dobře, když sestra netráví celý život na jednom pracovišti. Já jsem ráda, že jsem toho mohla pracovně zažít více. Každá nabytá zkušenost se mi hodí.

• Co se snažíte předat mladým kolegyním a kolegům, kteří vidí stimulační elektrodu poprvé?

Snažím se je podrobně seznámit se všemi technickými i praktickými aspekty kardiostimulace. S kardiostimulátorem se totiž sestra v běžné praxi nesetká, a pokud, tak má o této problematice pouze velmi povrchní znalost. Stejně, jako jsem ji měla já, když jsem začínala a kolegyně z IKEM mi poprvé ukázala kardiostimulátor. Byl to pro mě prostě jen „budíček“. Čili snažím se kolegyním předat všechno, co jsem se za těch třicet let naučila, nic si nenechávám pro sebe. Pokud má sestra pacientovi pomoci, musí být v té oblasti velmi erudovaná. Už dlouho nepracuji ve směnném provozu, patnáct let jsem v ambulanci a pacienti často volají, mají spoustu otázek, na které jim musím umět odpovědět. Lékař není vždy „po ruce“ nebo může být zaneprázdněn.

• Velkou část své energie jste věnovala práci v České asociaci sester, co by se podle vás mělo změnit, aby si větší počet sester vzal tuto organizaci za svou? Jak by se měly změnit sestry a jak by se měla změnit asociace?

Sestry by si měly uvědomit, že všude na světě se musejí profesionálové v oboru ošetřovatelství kontinuálně vzdělávat. U nás ten zájem po zrušení kreditního systému poněkud opadl. Většina sester už nechce trávit tu trošku volného času, která jim zbývá, vzděláváním. Zákon je k tomu nenutí. A protože už to není ze zákona povinné, spousta sester asociaci opustila. Ale asociace toho sestrám nabízí mnohem více, například i právní pomoc. Teoreticky by změně mohl napomoci vznik komory sester s povinným členstvím. Na druhou stranu, podstatné je právě to, aby to sestry chtěly samy. Je jich ale málo a jsou přetíženy. Pokud se tohle změní, jsem přesvědčena, že se změní i přístup sester.

Rozhovor vznikl pro web ČKSTV v rámci kongresového zpravodajství z XXXII. výročního sjezdu České kardiologické společnosti