Paradoxy vzniklé v důsledku vlastního úspěchu
O zajímavostech, které na kardiologickém kongresu zaujaly předního českého diabetologa prof. MU Dr. Štěpána Svačinu, DrSc., informujeme na str. B1, na tomto místě se chceme věnovat dvěma sdělením ze samotného zahájení kongresu.
Prezidentka AHA dr. Mariell Jessupová (profesorka University of Pennsylvania a lékařská ředitelka Penn’s Heart and Vascular Centre) věnovala úvodní přednášku slavnostního zahajovacího ceremoniálu kongresu atraktivnímu tématu – pokrokům a limitům péče o nemocné se srdečním selháním. Nazvala ji provokativně „Paradox srdečního selhání – epidemie vědeckého úspěchu“. Jejím východiskem se stala skutečnost, že v celém světě dnes srdeční selhání postihuje nejméně 23 milionů lidí; to představuje epidemii, která stále narůstá a nabývá na hrozivosti především proto, že se tak děje mimo jiné i v důsledku úspěchů medicíny a kardiologie v jiných oblastech. Díky celkovému pokroku i úspěchům medicíny se prodlužuje délka života, snižuje se kardiovaskulární úmrtnost, více lidí přežívá infarkt myokardu i jiné akutní příhody, zachraňováni jsou i ti, kteří dříve beznadějně umírali. To ovšem na druhé straně znamená, že se více osob dožívá své srdeční nedostatečnosti. K tomu pak rychle přibývá osob, které se do stadia srdečního selhání dostávají v důsledku obezity a diabetu.
Dr. Jessupová připomněla, že dosavadní historie léčby srdečního selhání představuje fascinující řetězec úspěchů, díky nimž lze dnes léčit velké procento těch, nad nimiž dříve stáli lékaři bezmocní a bez jakékoli šance zabránit plicnímu edému a kardiogennímu šoku. Účinná farmakoterapie (beta‑blokátory, inhibitory ACE, ale i další účinná antihypertenziva), moderní technologie (defibrilátory, resynchronizační terapie), a konečně i chirurgické výkony včetně levostranné srdeční podpory a transplantace srdce, to vše zásadním způsobem ovlivnilo osudy pacientů se srdečním selháním.
Navzdory tomu všemu lze stále pozorovat až příliš mnoho hospitalizací, až příliš vysokou mortalitu a zdaleka ne uspokojivou kvalitu života takto postižených. I zde platí, že život pacientů musí být nejen prodlužován, ale také zkvalitňován, že všude tam, kde je to jen trochu možné, je třeba chorobnému stavu raději předcházet než ho pak nákladně léčit. Proto – uzavřela své sdělení dr. Jessupová – je nezbytné usilovat o co nejdokonalejší kontrolu hypertenze, obezity a diabetu v populaci, implementovat nové výsledky dnešního i zítřejšího výzkumu do klinické praxe a usilovat nejen o co nejúspěšnější léčbu, ale také o prevenci srdečního selhání.
Vrozené srdeční vady – problém dětí, ale především dospělých
Druhou přednáškou slavnostního zahájení kongresu bylo sdělení prof. Jane Newburgerové (Harvard Medical School a Boston Children’s Hospital), věnované klinickým pokrokům a výsledkům léčby vrozených srdečních vad v USA. V této zemi se ročně s některou z vrozených srdečních vad rodí na 32 000 dětí, za velký pokrok lze proto považovat, že zatímco dříve se dospělosti dožívalo nejvýše 20 % takto postižených, dnes je poměr umírajících a přežívajících přesně opačný. V důsledku toho dnes žije s vrozenou srdeční vadou více dospělých než dětských pacientů (v následující dekádě se dokonce předpokládá poměr jeden pacient s vrozenou srdeční vadou na každých 150 mladých dospělých), a současně s tímto „seismickým posunem“ se objevil i nový problém. V posledních letech se totiž ukazuje, že tyto osoby mají ve srovnání s ostatní populací významně vyšší riziko neurokognitivních, behaviorálních a psychosociálních problémů, jež snižují kvalitu jejich života a výrazně snižují jejich šance zejména při studiu a v zaměstnání.
Dr. Newburgerová studovala tuto problematiku již od konce osmdesátých let minulého století a dospěla k závěru, že neurokognitivní problémy těchto osob lze vztahovat především ke genetickým faktorům, souvisejícím s postižením jak srdečních, tak neurocerebrálních struktur, k alterované cerebrální hemodynamice in utero a zhoršené dodávce krve a substrátů do fetálního mozku, a konečně i k následkům vlastní srdeční vady (cyanóza, neprospívání, léčebné intervence, hemodynamická nestabilita před chirurgickou nápravou vady a po ní). Ze všech těchto důvodů proto dr. Newburgerová označuje za nejdůležitější nutnost usilovat ve všech fázích léčby vždy především o ochranu mozku a vedle péče o dětské pacienty rozvíjet i specializovanou kardiologii vrozených srdečních vad dospělých.
Zdroj: Medical Tribune