O genech vědy, velkých náhodách a americké diabetologii

Na jubilejní kongres se čeští a slovenští diabetologové letos sjeli do Luhačovic ve dnech 10.–12. dubna. Organizátoři setkání v čele se znovuzvolenou předsedkyní České diabetologické společnosti ČLS JEP prof. MUDr. Terezií Pelikánovou, DrSc., opět připravili bohatý a zajímavý program, kterým se podrobněji zabýváme na dalších stranách našich novin. Při slavnostním zahájení byly jako každoročně uděleny tři ceny za významnou práci v oblasti diabetologie. Nechyběl ani oblíbený Běh a pochod proti diabetu. Na letošní jubilejní 50. diabetologické dny v Luhačovicích byl jako zahraniční host pozván profesor George Grunberger ze státu Michigan – viceprezident Americké společnosti klinické endokrinologie, profesor několika amerických univerzit.

Za tímto americky znějícím jménem se skrývá profesor, který své dvě přednášky (v Praze a v Luhačovicích) přednesl plynnou češtinou. Do Spojených států emigroval v 17 letech s rodiči. Od roku 1989 byl v Čechách již dvakrát a vždy se byl podívat do Zelené ulice v Praze‑ ‑Dejvicích, kde bydleli s bratrem a rodiči, a zvenku se díval za rohem i na Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd na Flemingově náměstí, kde pracoval jeho otec a kam za ním chodíval. V 50. letech byly v Čechách dvě školy slavných chemiků – Wichterleho makromolekulární chemie a Šormův Ústav organické chemie a biochemie. Od Františka Šorma vede přes několik desetiletí a generací cesta až k prof. Holému a dnes světově úspěšným antivirotikům. Když Grunbergerovi, kteří se tehdy ještě psali s přehlasovaným ü, v srpnu 1968 z Jugoslávie emigrovali, stačilo zavolat v Itálii na americkém vyslanectví americké chemiky a vědecké místo pro českého chemika se v USA rychle našlo. Prof. Dezider (Dežo) Grunberger založil a vedl v 50. letech první radioizotopové pracoviště ústavu v Dejvicích. Dokonce mu bylo povoleno cestovat párkrát do USA (mezi lety 1964–1966), kde pracoval s Marshalem Nirenbergem v Národním ústavu zdraví v Bethesdě. Marshall Warren Nirenberg pak dostal v roce 1968 Nobelovu cenu za objev genetické regulace syntézy proteinů. Grunberger starší pracoval i na Columbia University v New Yorku a synové museli zůstat v Praze jako rukojmí. Po emigraci pracoval znovu na Columbia University až do své smrti v roce 1999 jako profesor biochemie a dotáhl to až na náměstka ředitele celého Cancer Center. Věnoval se především onkologické chemii.

A tak se nyní podařilo domluvit návštěvu prof. Grunbergera mladšího na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. Přijal nás pan ředitel Hostomský a přítomen byl i emeritní předseda AV ČR prof. Pačes. Vstoupili jsme do pracovny ředitele v nové přístavbě ústavu. Pracovna ředitele je ve třetím patře a z okna jsou přes ulici přesně vidět okna bytu Grunbergerových, také ve třetím patře. Vyslechli jsme vyprávění, jak otec dojížděl tramvají přes hodinu do práce a jak tento byt získali šestisměnou, která se náhle málem zadrhla. Pan profesor neznal film Kulový blesk, který jsme mu v dalších dnech sehnali. Od pánů z Akademie věd jsme se naopak dozvěděli, že po emigraci získal hezký byt z protekce pracovník Akademie, do jehož rodiny patřila i osoba, která za normalizace kádrovala přístup do televize. Pan profesor Pačes znal prof. Grunbergera staršího osobně, a tak došlo na vzpomínání, jak ústav tehdy fungoval, a na řadu jmen. Pak jsme se šli podívat do staré budovy do míst, kde měl Grunberger starší pracovnu a laboratoř. Mohli jsme obejít po chodníku budovu zprava či zleva. Až cimrmanovskou náhodou jsme se obrátili doleva a potkali hned za rohem starší dámu – laborantku, která venčila psa. S profesorem Pačesem se dobře znala, pan profesor představil, koho vede, a ukázalo se, že pana otce Grunbergera také dobře znala a pracovala u něho v laboratoři. Za rohem jsme potkali dva Čechy z česko‑americké firmy Gilead, která rozvíjí patenty antivirotik prof. Holého v Kalifornii. Po krátké diskusi se ukázalo, že dílo Grunbergerova otce znají, a říkali, že jsou vlastně pokračovateli jeho výzkumu. Uvnitř budovy jsme potkali dalšího vědce, který znal chemiky, kteří v USA bydleli ve stejném městečku jako Grunbergerovi. Pak jsme ještě byli v té laboratoři, kde míval Grunberger starší stůl, tam už se jen prohlížely fotky před přestavbou. Neuvěřitelně náhodná setkání tak ukázala, že skoro padesát let je doba krátká, kdy vědecká i osobní stopa člověka je ještě živá.

Pak jsme se rozloučili a zajeli ještě do Bílé ulice ke škole, kam Grunberger mladší chodil, ke stadionu Kotlářka, kde sportoval, a na vyhlídku na Babu, odkud je vidět, jak se Dejvice změnily. Cestou na přednášku na Karlovo náměstí jsme ještě projeli kolem banky na Dejvické ulici, kde pracovala matka pana profesora.

Už za hodinu přednášel pan profesor o rozdílech v americké a evropské diabetologii. Dobré zkušenosti jsou několik let s třemi antidiabetiky a dvěma antiobezitiky, která bohužel nejsou dostupná v Evropě. V jeho ordinaci je ale užívá jen několik procent pacientů. V Americe je diabetologie ambulantní obor. I ketoacidotický stav se musí zvládnout ambulantně do 24 hodin. Hospitalizace pro diabetes prakticky neexistují. Až 90 procent pacientů ale neuvidí nikdy v životě specialistu diabetologa, resp. endokrinologa, a péče není optimální. Pan profesor má v Americké společnosti klinických endokrinologů na starosti edukaci praktických lékařů. Členem společnosti může být každý lékař, který se zabývá diabetologií a endokrinologií více než polovinu pracovní doby, tedy i praktik. Praktické lékaře školí v algoritmu léčby podobném, jaký užíváme my, a říká, že pokud chtějí nasadit ke dvojkombinaci třetí lék, měl by pacienta vidět specialista. Diabetologům naopak říká: „Říkejte praktickým lékařům, že jim pacienta nevezmete a že ho po vyšetření a úpravě léčby s doporučením vrátíte.“ Na otázku, jak se k němu dostávají pacienti, říká: „Hlavně přes internet.“ Pacient si přečte, jakých cílů léčby má dosáhnout, a hledá často sám pomoc. Často také říká: „Neříkejte mému praktickému lékaři, že k vám chodím.“ V něčem jsme u nás dále se sítem kvalifikovaných praktických lékařů s nasmlouvaným kódem pojišťovny na ošetřování diabetika, v něčem je to podobné jako v Americe. Pan profesor nezapře vědecké geny svého otce, patří k špičkovým americkým diabetologům, je autorem mnoha skvělých publikací a konzultantem prakticky všech firem působících v diabetologii. A je možná dobře, že se dnes vědecký a medicínský svět u nás a v USA tolik neliší. V některých oborech pronikají do Ameriky i české patenty, ale většinou k nám obráceně pronikají americké objevy a terapeutické postupy, i když i ty mohou mít české kořeny.

Zdroj: Medical Tribune