Nepodceňujme prevenci a adherenci u srdečního selhání
Zároveň v ČR představuje nejčastější příčinu hospitalizace u lidí starších 65 let. Toto onemocnění postihuje kolem 230 000 Čechů a předpokládá se, že u dalších dvou set tisíc není nemoc diagnostikována. Během života se podle odborníků nemoc rozvine u každého pátého člověka staršího 40 let. Její prognóza je přitom horší než u některých běžných onkologických onemocnění.
Podle Národního registru hospitalizovaných bylo v roce 2013 do nemocnice přijato přes 41 000 lidí se srdečním selháním jako primární diagnózou a více než 76 000 se srdečním selháním jako primární či sekundární diagnózou. Celých 83 procent pacientů je v důsledku tohoto onemocnění hospitalizováno alespoň jednou. Nejméně čtyřmi hospitalizacemi pak projde více než 43 procent z nich. Navíc nemocných s CHSS přibývá, podle odhadů jich do roku 2030 bude o 25 procent víc než nyní. Nyní jen v Evropě trpí touto chorobou přes 15 milionů dospělých.
Přesto je povědomí o tomto závažném onemocnění stále velice nízké a jeho příznaky nejsou běžně v povědomí veřejnosti. „Srdeční selhání je pojmem pro řadu klinických stavů a situací a je velmi důležité, aby o něm věděla jak veřejnost laická, tak samozřejmě i lékaři z jiných oborů, než je kardiologie,“ říká doc. MUDr. Jan Bělohlávek z II. interní kliniky – kliniky kardiologie a angiologie 1. LF UK a VFN v Praze, podle něhož k odhalení nemoci mnohdy vede až první hospitalizace v důsledku akutních potíží. Přitom i zde platí, že včasná diagnostika může nejen prodloužit životy pacientů, ale hlavně jejich životy zkvalitnit.
A to i díky tomu, že právě kardiologie prošla v posledních třiceti letech enormním rozvojem, který lze připodobnit snad jen rozmachu komunikačních technologií. „V době, kdy jsem zde před 17 lety začínal, pro nás byla většina toho, co je dnes zcela běžnou rutinní praxí, science fiction. Dnes prakticky neexistuje metoda, kterou by čeští lékaři nebyli schopni poskytnout. Stejně tak je dnes běžné, že řada pacientů složitá onemocnění přežije. Bohužel i nadále ale platí, že značné procento jich toto onemocnění nepřežije, a to z celé řady důvodů,“ říká doc. Bělohlávek. Jak dodává, tím nejpodstatnějším je nedostatečná informovanost.
Přínos vysoce specializovaných pracovišť
„Pacientů, kteří přežili dobu srdeční zástavy, již jsme dříve považovali za neslučitelnou se životem, stále přibývá,“ potvrzuje i přednosta II. interní kliniky – kliniky kardiologie a angiologie 1. LF UK a VFN v Praze prof. MUDr. Aleš Linhart, DrSc., který připomíná význam fungování komplexního kardiovaskulárního centra, jež je integrovaným pracovištěm II. interní kliniky a poskytuje široké spektrum kardiovaskulární péče z oblasti kardiologie, angiologie, kardiochirurgie, cévní chirurgie a anesteziologie. Jeho součástí je např. centrum věnující se plicní hypertenzi, kde dnes vzhledem k celorepublikové působnosti představuje právě toto pracoviště okolo 20 procent aktivit kliniky. Funguje zde i centrum pro pacienty trpící vzácnými chorobami, např. centrum pro pacienty s Fabryho chorobou je jediným centrem v ČR a z hlediska počtu pacientů patří i k největším centrům na světě. Jak prof. Linhart připomněl, patří sem i centrum pro srdeční selhání, které je jedním z největších v republice a dalo vznik i ambulanci pro srdeční selhání. Díky specializaci a centralizaci péče a nejmodernějším léčebným postupům, kam patří vedle nových léků i moderní revaskularizační přístupy, ablační metody u arytmií, korekce chlopenních vad či rozšiřující se indikace přístrojové léčby, jsou výsledky léčby stále lepší.
Avšak paradoxně, přestože jsme špičkoví v řadě výkonů a složitých intervencí, primární prevence, která z řady důvodů není příliš atraktivní, stále poněkud zaostává. Lidé chodí se svými problémy pozdě, příznaky podceňují a k lékařské pomoci se nedostávají včas, což generuje zejména komplikované pacienty, často již v pokročilém stadiu onemocnění. „Některé signály člověk může považovat za běžně spojené třeba s narůstajícím věkem, sedavým způsobem života nebo nezdravým životním stylem. Ale často tomu tak být nemusí. Češi mnohdy neinformují lékaře o všem, co je skutečně trápí, zejména nepovažují za důležité informovat o obtížích, které si spojují s věkem,“ varuje doc. Bělohlávek s tím, že právě mezi ty často patří i příznaky chronického srdečního selhání. Pacientům se proto včas nedostává účinné péče a léčby, které by mohly zabránit hospitalizacím a pomoci i nadále vést velmi aktivní život.
Nemocných s CHSS přibývá
Počet nemocných s CHSS, kteří jsou léčeni s aktivním srdečním selháním, se v ČR pohybuje kolem 230 000. Jak však doc. Bělohlávek zdůraznil, minimálně dalších 200 000 pacientů má formy rozvíjející se nemoci, ale ještě u nich nebyly diagnostikovány. Tito nemocní průměrně stráví v nemocnici pět až deset dní, přičemž náklady na hospitalizaci jednoho pacienta se pohybují kolem 85 000 Kč. Odhadované celkové náklady na jejich hospitalizaci se tedy mohou vyšplhat až na 8 miliard korun ročně. Přitom tento závažný zdravotně‑ekonomický fenomén lze příznivě ovlivnit právě včasnou návštěvou lékaře a moderní léčbou, čímž se dá snížit i jeho celospolečenský dopad.
S nárůstem počtu nemocných rostou i problémy spojené zejména s nedostatkem personálu a financí. Důležitá je proto podpora jakéhokoli faktoru, který by potřebu hospitalizace snížil. Přijde‑li nemocný včas, je možno zhoršení stavu předejít i bez nutnosti hospitalizace. Počet hospitalizovaných s CHSS je dnes desetinásobně vyšší než počet hospitalizovaných s infarktem myokardu. „Z hlediska každodenního provozu je to zásadní problém, který ovlivňuje dostupnost lékařské péče… Jeden ze čtyř přijatých pacientů je rehospitalizován do 30dnů, polovina z nich pak do půl roku,“ vysvětluje doc. Bělohlávek.
Při chronickém srdečním selhávání srdce nezvládá plnit svou funkci životně důležité pumpy v těle. Výsledkem je nedostatečné prokrvení např. mozku, ledvin či svalů, a naopak hromadění krve v plicích, orgánech dutiny břišní a v dolních končetinách, což vede ke vzniku dušnosti, otoků, únavy a vyčerpání. Život se srdečním selháním včetně hospitalizace představuje zátěž nejen pro zdravotní systém, ale hlavně pro samotného pacienta a jeho nejbližší okolí. Nemoci kardiovaskulárního systému se stále častěji objevují i v mladším věku. V době, kdy je běžné, že člověk zakládá rodinu ve věku blížícím se čtyřicítce, kdy je na vrcholu svých sil, pak může být takováto nemoc naprosto devastující. Pacient kvůli velké únavě pociťuje omezení i při naprosto běžných každodenních činnostech. I proto mají velký vliv na zvládání onemocnění osoby, které sdílejí domácnost s pacientem. Pomoc blízkého člověka je při postupném rozvoji nemoci stále důležitější. Přitom nedávný průzkum mezi pečujícími osobami ukázal, že polovina z nich se necítila připravena na svou podpůrnou roli a 13 procent z nich se muselo vzdát svého zaměstnání, aby mohli poskytovat péči svému blízkému s tímto onemocněním.
Primární péče a prevence
Důvodem pozdní diagnostiky je skutečnost, že nemoc provází řada příznaků, které se srdcem zdánlivě nesouvisejí a laik je nerozpozná. Jde zejména o dušnost, otoky nohou a kotníků, nárůst hmotnosti, únava, nechuť k jídlu, nadměrné bušení srdce či časté nutkání k močení, zejména v noci. Častý je plíživý rozvoj příznaků, na něž si organismus časem přivyká, a nemocný se tak do rukou lékaře dostává až ve velmi pokročilém stadiu nemoci. Nejčastější příčinou srdečního selhání je ischemická choroba srdeční, v jejímž důsledku dochází k infarktu myokardu, častá je i kardiomyopatie, zánět srdečního svalu, chlopenní vady či neléčená hypertenze.
Zásadní roli i u tohoto onemocnění sehrává primární péče a prevence. „V ČR je systém preventivních prohlídek nastaven velmi dobře a velkoryse. Problém je v tom, že jich využívá jen relativně nevelká část populace. Přitom jejich smysl je značný, právě zde může lékař odhalit příznaky onemocnění, které jsou značně nespecifické a mohou být způsobeny i řadou dalších jiných chorob. Je tedy potřeba přesvědčit populaci, aby jich více využívala,“ je přesvědčen prof. Linhart. Součástí prohlídky je např. měření krevního tlaku, který patří mezi důležité rizikové veličiny podílející se na rozvoji CHSS. Lékař zjišťuje i to, zda pacient má, či nemá vysoký cholesterol či diabetes. Právě ten je spojen s obrovským rizikem vzniku srdečního selhání. Dnes se ukazuje, že diabetici mnohem častěji doputují do nemocnice ne kvůli infarktu myokardu, ale právě kvůli srdečnímu selhání.
Jak lékaři připomínají, nejde o jednorázové selhání, ale o chronické selhávání, které pacienta handicapuje na dlouhý čas. Statistiky ukazují, že prognóza těchto nemocných je prakticky pravidelně horší než u pacientů s onkologickými diagnózami a často se blíží řadě nádorových onemocnění, z nichž máme všichni panickou hrůzu. „Ze srdečního selhání ji zřejmě nemáme, protože prevence a zodpovědnost za vlastní zdraví nám trochu utíká. Při pohledu na naši populaci vidíme, že se nedaří ovlivňovat některé rizikové faktory, které právě k srdečnímu selhání přispívají, jako je diabetes, sedavý způsob života, narůstající počet obézních, ale i vysoký krevní tlak, který sice léčíme výrazně lépe a efektivněji, ale za cenu obrovské spotřeby léků na hypertenzi, kde patříme mezi světové šampiony,“ připomíná prof. Linhart a zdůrazňuje, že péče o pacienty není jen předepisování léků, ale týká se sociální i psychologické podpory či rehabilitace.
Problém adherence u české populace
K léčbě CHSS dnes existuje celá řada moderních farmakologických postupů i režimových opatření, zásadní však je, aby pacient příznaky nepodceňoval, byl k léčbě motivován a pravidelně s lékařem spolupracoval. „Můžeme dnes dělat cokoli, k dispozici máme řadu léků, které jsou v Česku mimořádně dobře dostupné. Léky však nemohou fungovat, pokud je pacient neužívá. Právě v tom máme obrovské rezervy. I vzhledem ke snadné dostupnosti léčby často u pacientů mizí pocit, že jsou tyto léky až tak důležité,“ upozorňuje prof. Linhart. To je zřejmé i z toho, že adherence k léčbě patří v ČR k nejhorším ve světě. Jednou z příčin toho, proč se pacienti vracejí do ordinací, je, že se jim začne dařit dobře, takže nevidí důvod k tomu, aby i nadále léky užívali. „Pro lékaře je nesmírně frustrující vidět opakovaně pacienta, který se přiznává, že ho na lécích obtěžovalo to či ono… Non‑adherence k léčbě souvisí s přístupem k vlastnímu zdraví a velmi nás trápí. Ohlédnu‑li se dozadu, mám ve své ordinaci řadu pacientů, kteří by zde již čistě prognosticky být neměli. Bez výjimky přitom jde o pacienty spolupracující, kteří brali léky, dodržovali doporučení, starali se o sebe, neztloustli, zůstali fyzicky aktivní… Je zřejmé, že léky fungují, avšak jen tehdy, když je pacienti užívají,“ dodává prof. Linhart.
To potvrzuje i doc. Bělohlávek, podle něhož je pacientům odpovědnost za své zdraví třeba stále zdůrazňovat. „Za své zdraví je zodpovědný každý sám za sebe, ne lékař nebo společnost. Rozvoj svobody se odráží i v tom, že lidé často nejsou schopni rozhodovat se a brát na sebe zodpovědnost… Věnujte patřičnou pozornost svému zdravotnímu stavu. Sledujte i nenápadné změny k horšímu a nestyďte se o nich mluvit se svým lékařem. Nezapomínejte ani na zdraví svých blízkých a mluvte o něm s nimi,“ radí. Vzorem by nám podle odborníků mohly být např. skandinávské země, z jejichž obyvatel bychom si mohli brát příklad. Již na první pohled se liší, jsou aktivnější, hodně cestují, více se o sebe starají, jsou zodpovědnější a mají i nižší výskyt rizikových faktorů.
Zdroj: MT