Nejradši bych teď v IKEM bydlel
U sedmnáctiletého Davida Rubáše došlo na přelomu března a dubna 2019 k akutnímu selhání srdce, dominantně na podkladě zhoršení chronické kardiomyopatie. U chlapce byla v 18 měsících diagnostikována Beckerova svalová dystrofie. Jde však o relativně příznivou formu neurosvalového onemocnění, Davida prakticky neomezovala, ještě v únoru byl s rodinou na dlouhém cyklovýletě.
Srdeční selhání proto rodinu zaskočilo. „David se asi tři týdny cítil unavený, pokašlával, byl trochu dušný, ale nevnímali jsme to jako něco dramatického, k lékaři jít nechtěl. Až pak jednou volali ze školy, že David měl kolaps,“ popsala paní Rubášová. Pak již věci dostaly rychlý spád. Davidova ošetřující lékařka jej ihned odeslala do nemocnice, kde byl přijat na JIP dětské kliniky s diagnózou oboustranného srdečního selhání. „Byl to šok, se kterým jsme se museli poprat. David je naše jediné dítě. Nedokázali jsme si představit, že něco takového se může stát,“ řekla matka.
„Při příjmu byl pacient anxiózní, bledý, prosáklý, s výraznými otoky, hepatosplenomegalií, tachykardií a s jasným RTG a ECHO nálezem,“ uvedl MUDr. Lumír Šašek, Ph.D., vedoucí lékař Jednotky intenzivní a resuscitační péče Dětské kliniky FN Plzeň. „Jako pediatři u této věkové kategorie příliš mnoho pacientů s takto jasně vyjádřeným srdečním selháním nevídáme. David dostal diuretika a kyslík, což vedlo k částečnému ústupu symptomů, bylo ale jasné, že selhání oběhu může nastat každou chvíli. Příslušným centrem ECMO je pro nás Všeobecná fakultní nemocnice, zavolali jsme tedy tam. Při tomto jednání jsme se setkali se skutečně nadstandardní vstřícností, za to velmi děkuji. Po necelých třech hodinách David odjížděl do Prahy v relativně uspokojivém stavu.“ Vzhledem k tomu, že pacient v té době vážil přes 80 kg, nesměřoval na pediatrickou kliniku, ale přímo na II. interní kliniku – kliniku kardiologie a angiologie. „V takových situacích je potřeba, aby lékaři z referujícího pracoviště na druhé straně telefonu narazili na někoho, kdo to pochopí na první dobrou a zareaguje hned. Kdybychom měli několik hodin komunikovat o tom, jestli je stav pacienta skutečně tak vážný, mohlo být pozdě. Spíše jsme uvažovali o tom, zda David zvládne transport, anebo jestli náš tým ECMO vyjede za ním a napojí jej v Plzni. Po stabilizaci jsme se domluvili na transportu,“ řekl doc. MUDr. Jan Bělohlávek, Ph.D., vedoucí lékař koronární jednotky II. interní kliniky VFN, a pokračuje: „Hned, jak jsem při příjmu přiložil ECHO sondu, bylo jasné, co bude následovat. Měl ejekční frakci 20 %, mitrální regurgitaci čtvrtého stupně, VTI 5 cm2 – tedy kritické postižení,“ uvedl doc. Bělohlávek s tím, že nebylo snadné toto zjištění sdílet s rodiči. „Ze začátku jsme vám snad ani nevěřili. Jednal jste s námi otevřeně, ale bylo asi dobře, že jste přece jen tyto informace dávkoval postupně,“ vzpomínala paní Rubášová. Za svým synem dojížděla denně do Prahy z Plzně, prvním autobusem tam, posledním zpátky. „Personál se brzy začal velmi hezky starat i o mě, bez této podpory bych to asi nezvládla.“
I když byl pacient primárně referován na ECMO, podařilo se týmu koronární jednotky se tomuto kroku vyhnout. „David má velmi gracilní cévy, s nízkou ejekční frakcí a závažnou mitrální regurgitací pro něj ECMO nebyla vhodnou metodou. Bylo jasné, že jde o chronickou kardiomyopatii s minimální šancí na dostatečné zotavení, bylo tedy lepší co nejrychleji směřovat k nějakému trvalejšímu řešení,“ popsal doc. Bělohlávek.
Ve VFN strávil David týden, poté byl transportován do IKEM, kde došlo k implantaci levostranné srdeční podpory HeartMate 3. Dočasně měl pravostrannou podporu systémem Levitronix, ten mohl být posléze explantován.
Logicky padla otázka, jak se vlastně s implantovanou podporou žije. David neskrýval, že se musí vyrovnávat s celou řadu limitů. „Vadí mi třeba, že nemohu do vody, plavání mě přitom dříve hodně bavilo. Také hůře spím, na jeden bok se nemohu položit. Musím se o zařízení pořád starat, pořád kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Jakmile si ale začnete připadat omezení, bude to jen horší, takže si neříkám, co všechno nemůžu, a snažím se využít všeho, co můžu – a toho je pořád dost.“
Nyní David pokračuje ve studiu dopravní průmyslové školy, i když na výuku dochází zatím individuálně. „Už si ale nemyslím, že bych se tím živil. Po tom, co jsem prožil, chci pomáhat lidem. Je mi jedno, jestli jako sanitář, sestra, nebo primář. Z toho nejtěžšího období si toho moc nepamatuji, ale jsem od té doby možná trochu nenormální v tom, že se mi líbí v nemocnici. Těším se, že tam přijedu a potkám se s někým, kdo se o mě staral.“ Mezi lékaři a sestrami na pódiu i v auditoriu, kteří o něj pečovali, bylo vidět, že většího ocenění se jim těžko mohlo dostat.
Zdroj: MT