Nefrologové se k řešení zásadních témat sjeli do Paříže
Jejich náplní byla bohatá prezentace široké škály nových klinických dat, připomínek, postřehů a zásadních informací, z nichž přinášíme stručný souhrn.
„Z chronického onemocnění ledvin se nesmí stát zapomenutá nemoc,“ zdůraznil profesor Raymond Vanholder, předseda ERA‑EDTA, působící ve Fakultní nemocnici v belgickém Gentu. Jak dále uvedl, chronické onemocnění ledvin (CKD) se ztrátou více než poloviny renální funkce se dnes bohužel týká již minimálně 70 milionů Evropanů, tj. téměř 10 % obyvatel starého kontinentu (739 mil. k roku 2010 – pozn. red.). U části těchto pacientů je CKD fatální diagnózou, neboť způsobuje dramatický nárůst obecné a kardiovaskulární mortality. „Přesto je však CKD bohužel stále ještě často opomíjena jako nebezpečný stav, ačkoli její epidemiologický a ekonomický dopad se dá s klidným svědomím přinejmenším srovnat s diabetem,“ varuje profesor Vanholder. „Proto je naléhavě nutné zvýšit povědomí o ní nejen v široké veřejnosti, ale také v lékařské komunitě, a upřesnit povědomí o prevenci. ERA‑EDTA si tento úkol klade jako klíčový cíl,“ dodal.
„Dar života“, tak se jmenovala další ze stěžejních pasáží kongresu – a název je to více než příznačný. Se svým velmi působivým osobním příběhem se posluchačům svěřil Darren J. Cawley, mladý muž z Irska, jenž podstoupil transplantaci ledvin a dobře ví, co znamená čekat na dárce orgánu. Jen v Evropě a jen v souvislosti s transplantací ledviny přitom na čekacích listinách figuruje dalších 60 000 jmen. Dnes je dobře znám neradostný fakt, že počet čekatelů obecně bohužel výrazně převyšuje počet dárců a darovaných orgánů, čímž se čekací doba pro příjemce neúměrně prodlužuje – konkrétně na dárce ledviny musí příjemce čekat v průměru nejméně pět let. Mnoho pacientů se tak transplantace vůbec nedočká – někteří umírají, jiní ztrácejí „transplantabilitu“, neboť jejich zdravotní stav se zhorší natolik, že nejsou schopni transplantaci podstoupit.
Pod titulkem „Narozen k urémii?“ se skrýval blok pojednávající o dědičných renálních onemocněních. „K dnešnímu dni bylo popsáno více než 200 různých dědičných poruch ledvin,“ upřesnil prof. Olivier Devuyst, předseda pracovní skupiny pro dědičná onemocnění ledvin (WGIKD), jenž působí ve Fyziologickém ústavu Curyšské univerzity ve Švýcarsku. „Dohromady mají tyto poruchy podíl na pokročilém onemocnění ledvin (ESRD) až u 20 % pacientů,“ uvedl dále. „Některá z dědičných onemocnění sice ohrožují zdraví jen u hrstky lidí, avšak jiná, například autosomálně dominantní polycystické onemocnění ledvin (ADPKD), jsou mnohem častější – a jen v Evropě postihující více než 750 000 pacientů.“ Uvedená fakta proto vedla ERA‑EDTA ke zřízení zvláštní pracovní skupiny s cílem podporovat výzkum a spolupráci v této oblasti. Na kongresu by tak jako jeden z jeho zásadních bodů měl zaznít souhrn dosažených výsledků a závěrů výzkumu.
Poslední zmínka v tomto krátkém přehledu je věnována nově zahájenému programu studie nazvané EQUAL‑ERA‑EDTA, která se zabývá načasováním zahájení dialýzy a již na kongresu představila dr. Kitty Jagerová z Ústavu lékařské informatiky Akademického lékařského centra v nizozemském Amsterdamu. „Otázka, kdy je ta přesná, správná chvíle začít dialýzu a jaká hodnota rychlosti glomerulární filtrace (GFR) by k ní měla pacienta předurčovat, je stále nevyřešena,“ upozornila. „Před dvěma lety se uskutečnila první větší studie, která značně otřásla dosud neochvějným přesvědčením, že jde‑li o přežití, je pro pacienty s onemocněním ledvin přínosné zahájit dialýzu co nejdříve. Nález ze studie IDEAL, který tuto představu zpochybnil, má zásadní význam pro zdravotnickou ekonomiku, neboť každý rok dialýzy stojí v průměru 40 000 eur,“ doplnila dr. Jagerová. Připomněla ovšem rovněž skutečnost, že uvedená studie měla některé metodické nedostatky, pro něž dosud nebylo možné dát jasnou odpověď na otázku, kdy je nejlepší s dialýzou započít. „Dále vůbec není jisté, že odhadovaná hodnota GF je vhodná jako jediný parametr pro určení nutnosti dialýzy,“ zdůraznila nakonec s tím, že právě od studie EQUAL si ERA‑EDTA slibuje konečně jednoznačnou odpověď.
Z dalších témat stojí alespoň za letmou zmínku několik studií. Bargman a spol. prokázali na základě randomizovaných, kontrolovaných klinických studií IMPENDIA a EDEN dopad nízké koncentrace glukózy při peritoneální dialýze na metabolické kontroly u diabetiků. Po šesti měsících sledování ve jmenovaných studiích zjistili významný rozdíl v primárním kritériu, jímž byla koncentrace hemoglobinu A1c. Jak se ukázalo, složky dialyzační tekutiny pronikaly do peritoneální dutiny, což ovlivnilo markery metabolické kontroly. Úkolem pro budoucnost je podle autorů studie analýza klinických důsledků tohoto nálezu.
Další poznatky přinesli například Iseki a spol. nebo Luño a spol. Jak se ukázalo v Isekiho studii OCTOPUS, snížení krevního tlaku při léčbě olmesartanem u dialyzovaných pacientů s chronickou HD nijak významně nesnižuje riziko závažných kardiovaskulárních příhod ani úmrtí. Luño a spol. zase potvrdili vliv duální blokády systému renin–angiotensin na progresi nefropatie u diabetu 2. typu. Ochranný účinek vysoké dávky monoterapie inhibitorem ACE (lisinopril) nebo ARB (irbesartan) se u těchto pacientů podobá působení jejich kombinace.
Zdroj: Medical Tribune