Kombinace bevacizumabu a atezolizumabu je účinná u širokého spektra nemocných s NSCLC

Ta razantně postupuje i do první linie léčby. Na potenciál inhibitoru PD‑L1 atezolizumabu v této klinické situaci ukázaly výsledky již několika klinických studií. Patří mezi ně i studie IMpower150, recentně publikovaná v časopise New England Journal of Medicine. Ta prokázala, že z přidání inhibitoru PD‑L1 atezolizumabu k inhibitoru angioneogeneze bevacizumabu profitují i ti nemocní, u nichž se přínos moderní imunoterapie dosud nedařilo prokázat.

Pokročilý nemalobuněčný karcinom plic (NSCLC) stále představuje zhoubný nádor s velmi špatnou prognózou. Zároveň však patří mezi malignity, u nichž dochází k největším změnám. V poslední době zde vývoj určuje především nástup imunoterapie. Svůj potenciál ukazují hlavně monoklonální protilátky namířené na kontrolní bod imunitní reakce PD‑1 a jeho ligand PD‑L1. Tyto léky se postupně posunují do nižších linií léčby, což platí i pro atezolizumab, protilátku zacílenou na ligand PD‑L1.

To, že atezolizumab může být účinný u širokého spektra pacientů s NSCLC, ukázala studie IMpower150, publikovaná letos v časopise New England Journal of Medicine. Toto klinické hodnocení se zaměřilo na ověření předpokladu, že imunomodulační efekt spojený s inhibicí angioneogeneze může mít synergický účinek s terapeutickým ovlivněním jednoho z kontrolních bodů imunitní reakce prostřednictvím inhibitoru PD‑L1. Jako partner do kombinace s atezolizumabem byl tedy zvolen inhibitor VEGF bevacizumab.

Do studie vstoupilo 1 202 pacientů s pokročilým NSCLC, kteří nebyli předléčeni chemoterapií. Tito nemocní byli v dobrém výkonnostním stavu (ECOG jedna nebo dvě). Pacienti s ALK nebo EGFR pozitivním karcinomem byli zahrnuti, pokud u nich již proběhla cílená léčba alespoň jedním ze schválených tyrosinkinázových inhibitorů a tato terapie vyústila v progresi nebo nezvladatelnou toxicitu.

Nemocných s těmito aberacemi bylo v celém souboru 162. Přibližně u 15 procent pacientů byly při vstupu do studie dokumentovány metastázy v játrech. Nemocní byli randomizovaně rozděleni do tří ramen. V prvním byli léčeni atezolizumabem, bevacizumabem a chemoterapií, v druhém bevacizumabem a chemoterapií a ve třetím atezolizumabem a chemoterapií.

Jako chemoterapeutický režim byla ve všech skupinách použita karboplatina s paklitaxelem. Terapie cytostatiky byla podávána každé tři týdny po čtyři až šest cyklů, následovala udržovací léčba atezolizumabem nebo bevacizumabem nebo oběma léky.

Publikovaná analýza se zaměřila na porovnání výsledků léčby u nemocných s atezolizumabem, bevacizumabem a chemoterapií oproti pacientům, kteří dostávali bevacizumab a chemoterapii.

Při hodnocení wild‑type populace, tedy s vyloučením nemocných s mutací ALK nebo EGFR, data ze studie IMpower150 prokázala, že ti pacienti, jejichž léčba zahrnovala atezolizumab, bevacizumab a chemoterapii, žili statisticky významně déle (19,2 měsíce) než ti, kteří dostávali pouze bevacizumab a chemoterapii – u nich byl medián celkového přežití 14,7 měsíce (HR = 0,78; 95% CI 0,64–0,96; p = 0,016). Kombinace inhibitoru PD‑L1 a inhibitoru VEGF ale byla účinná (a pravděpodobně ještě účinnější) i u pacientů s řídící mutací. U EGFR/ALK pozitivních nemocných nebylo mediánu přežití při režimu s atezolizumabem i bevacizumabem dosaženo, při léčbě bevacizumabem byl 17,5 měsíce.

Užitek pro všechny

Přínos léčby kombinací atezolizumabem a bevacizumabem v podobě prodlouženého přežití byl pozorován i u všech dalších předdefinovaných skupin, včetně nemocných s jaterními metastázami. U nemocných s metastázami v játrech činil rozdíl v celkovém přežití mezi oběma léčebnými strategiemi 4 měsíce (13,2 versus 9,1 měsíce).

Z tohoto postupu profitují všichni pacienti, ať už jejich nádor je PD‑L1 pozitivní, nebo není. Při vyšší míře exprese PD‑L1 je ale přínos kombinace atezolizumabu a bevacizumabu větší.

Podobných výsledků bylo dosaženo při hodnocení přežití bez progrese onemocnění. I to bylo statisticky významně delší při použití kombinace dvou moderních léků. U celé populace to bylo 8,3 versus 6,8 měsíce (HR = 0,62; 95% CI 0,52–0,74; p < 0,001). Rovněž prodloužení PFS při léčbě atezolizumabem a bevacizumabem bylo pozorováno bez ohledu na přítomnost jaterních metastáz nebo status PD‑L1.

Žádná další dodatečná toxicita

Bezpečnostní profil kombinace atezolizumabu, bevacizumabu a chemoterapie odpovídal známému bezpečnostnímu profilu jednotlivých léků. Žádná další dodatečná toxicita plynoucí ze spojení těchto látek se neprojevila.

Nežádoucí účinky stupně 3 a 4 se vyskytly u 57 procent nemocných s kombinací atezolizumabu, bevacizumabu a chemoterapie a u 48 procent nemocných léčených pouze bevacizumabem a chemoterapií.

Výskyt závažných nežádoucích účinků během udržovací fáze, když už nebyla podávána chemoterapie, ale jen atezolizumab, bevacizumab nebo oba tyto léky, byl nízký, což podle autorů nasvědčuje tomu, že tato terapie může být dlouhodobá.

Závěrem studie tedy je, že přidání atezolizumabu k bevacizumabu statisticky významně prodloužilo přežití nemocných s pokročilým NSCLC, a to bez ohledu na expresi PD‑L1, přítomnost jaterních metastáz nebo mutaci ALK či EGFR.

Zdroj: MT