Inzulin secernující buňky pro pacienty s diabetem 1. typu
Podařilo se jim získat inzulin produkující buňky od pacientů s tímto typem diabetu. Vedoucími kooperujících výzkumných týmů byli Jeffrey Millman z Washington University a Douglas Melton z Harvard University.
Millman a Melton využili technologie indukovaných pluripotentních kmenových buněk, za jejichž objev dostal v roce 2012 japonský biolog Shinya Yamanaka Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Odebrali kožní fibroblasty třem diabetikům ve věku od 25 do 29 let a u těch pak indukcí čtveřice genů navodili pluripotenci. Následně takto získané indukované pluripotentní kmenové buňky cíleně diferencovali v podmínkách in vitro na beta‑buňky pankreatu. K tomu využili šestistupňové kultivace v kultivačních médiích s různými doplňky. Jednotlivé diferenciační fáze trvaly od jednoho do sedmi dní. Na konci získali Millman a Melton několik linií buněk, kde inzulin secernující buňky tvořily více než 40 procent buněčné populace. Tyto buňky byly následně testovány v reakci na glukózu, a to jak v kultuře in vitro, tak i v podmínkách in vivo po transplantaci buněk do organismu laboratorních myší. Linie vykazovaly adekvátní odezvu na glukózu a uvolňovaly v reakci na přítomnost cukru inzulin.
Již dříve se podařilo podobným postupem získat inzulin secernující buňky od zdravých dárců. Nakolik bude postup úspěšný u diabetiků, však nebylo úplně jasné. Někteří odborníci se obávali, že somatické buňky diabetiků 1. typu trpí defekty, které nedovolí jejich úspěšnou diferenciaci na inzulin produkující beta‑buňky pankreatu. Nyní je zřejmé, že tyto obavy byly plané. Přesto jsou Millman a Melton v prognózách zahájení klinických testů velmi opatrní. Nejprve si chtějí být jisti, že buňky odvozené z indukovaných pluripotentních kmenových buněk nebudou propadat nádorovému bujení. Pro tvorbu indukovaných pluripotentních kmenových buněk je využito i aktivace onkogenů c‑Myc a Klf4. V některých studiích byl sklon k tvorbě zhoubných nádorů u buněk diferencovaných z indukovaných pluripotentních kmenových buněk jasně patrný.
Klinické zkoušky vidí Millman s Meltonem jako reálné během tří až pěti let. V první fázi předpokládají, že inzulin produkující buňky odvozené od pacientových buněk implantují diabetikům pod kůži. Buňky tak budou v kontaktu s pacientovou krví, ale přitom zůstane celá procedura minimálně invazivní a nad implantovanými buňkami si lékaři snadno udrží kontrolu.
Už delší dobu jsou prováděny transplantace inzulin produkujících buněk získaných z pankreatu dárců. Těch je však nedostatek. Millman doufá, že postup diferenciace inzulin produkujících buněk by se mohl uplatnit nejen u pacientů s diabetem 1. typu, ale také u pacientů s diabetem 2. typu, s neonatálním diabetem či Wolframovým syndromem.
Zdroj: Medical Tribune