Diabetes u dětí: sílí vliv zevních příčin

Každá z fází vývoje dítěte je charakterizována specifickým spektrem druhů diabetu a přednášející se snažil tyto druhy diabetu ve svém sdělení popsat.

Již v šestinedělí se může manifestovat tzv. novorozenecký diabetes, který je takto označován ještě do šesti měsíců života. Může se objevit nejen přechodně, ale i trvale. Jeho etiologie je monogenní, ale v současnosti je známo více než dvacet genů, jejichž mutace mohou způsobovat novorozenecký diabetes. Nejčastější jsou mutace v genu KCNJ11, který kóduje Kir6.2 podjednotku KATP kanálu beta‑buněk, ale trvalý novorozenecký diabetes může vznikat i na podkladě mutací v ABCC8 genu kódujícím SUR1 podjednotku KATP kanálu beta‑buněk a genu pro inzulin. U menší části dětských pacientů se mohou objevit sdružené neurologické projevy. Nejzávažnějším, avšak vzácným klinickým projevem mutací v KCNJ11 je DEND syndrom, projevující se jako nápadná porucha psychomotorického vývoje s poruchou motorických a sociálních funkcí a generalizovanou epilepsií. Od šestého měsíce věku začíná u dětí převažovat diabetes 1. typu, který tvoří cca 95 % všech případů diabetu diagnostikovaného v dětském věku. K sérokonverzi autoprotilátek specifických pro diabetes 1. typu dochází nejčastěji již mezi druhým a čtvrtým rokem života. Mezi nejrizikovější patří protilátky proti inzulinu a tyrosinfosfatáze. Z prospektivních studií jasně vyplývá, že existuje závislost mezi počtem séropozitivních protilátek a časem do stanovení diabetu. „Pokud se vyskytne pozitivita tří protilátek, tak se prakticky všichni dočkají manifestace diabetu do svých osmnácti let,“ uvedl doc. Šumník. Pokud je pozitivní pouze jedna protilátka, riziko vzniku diabetu činí jen asi 30 %. Nemalá část těchto jedinců bývá diagnostikována až v dospělosti. Přednášející připomněl, že na vzniku diabetu 1. typu se zhruba stejnou měrou podílejí genetické faktory i faktory zevního prostředí. „Genetika diabetu prvního typu je nicméně polygenní a obtížně se interpretuje. Největší roli hrají polymorfismy oblasti HLA‑DR a HLA‑DQ, které tvoří padesát procent genetického rizika.“ V posledních desetiletích jsou však dětští diabetologové svědky toho, že diabetes prvního typu vzniká stále častěji bez významného genetického rizika, což ukazuje na zásadní vliv zevního prostředí. Rizikovost různých zevních vlivů je proto stále zkoumána. Hovoří se například o vlivu mikrobiomu matky, porodu sekcí nebo věku matky v době těhotenství. Porod sekcí zvyšuje riziko diabetu cca o 23 %, věk matky sice též, ale není mu přikládána primární důležitost. Stejně tak nebylo například jasně doloženo, že by se riziko vzniku diabetu zvyšovalo u dětí s celiakií. Naopak se ukazuje, že docházka dětí do předškolních zařízení typu mateřských školek má protektivní účinky tím, že stimuluje imunitní systém dítěte. Doc. Šumník nemohl v závěrečné části své přednášky opomenout úspěšně se rozvíjející iniciativu, jejímž cílem je zlepšit kontrolu diabetu u českých diabetických dětí. Touto iniciativou je databáze ČENDA (Česká národní dětská diabetická databáze). Ačkoli je sama teprve na prahu batolecího věku, podařilo se již shromáždit údaje o dvou tisících diabetických dětí, což je 70 % z celkového počtu nemocných. Naprostou většinu v databázi tvoří diagnóza diabetes 1. typu. Průměrné hodnoty glykovaného hemoglobinu evidované dětské populace činí 69,6 mmol/mol.

Zdroj: Medical Tribune