Dárce v registru znamená stejnou naději pro nemocného jako dárce v rodině

Hematolog MUDr. Pavel Jindra, Ph.D., je vedoucím lékařem Českého národního registru dárců dřeně a již deset let primářem Hematologicko‑onkologického oddělení FN Plzeň, kde vystřídal svého předchůdce a zakladatele registru MUDr. Vladimíra Kozu. Dnes patří plzeňské Hematologicko‑onkologické oddělení počtem prováděných alogenních a autologních transplantací mezi největší transplantační centra v České republice a je jediným komplexně akreditovaným pracovištěm pro všechny typy transplantací krvetvorných buněk i imunogenetická vyšetření (HLA typizace).

• Nakolik se v poslední době z medicínského pohledu posunula práce registru?

Za posledních třicet let se posunul obor transplantační medicíny a transplantace krvetvorných buněk nepředstavitelným způsobem. Když jsem v 90. letech začínal, transplantovali jsme pacienty do 40, maximálně 45 let věku, dnes běžně transplantujeme 70leté pacienty. Samozřejmě se změnilo také spektrum nemocí, pro které transplantujeme. Stejné zůstává to, že dvě třetiny indikací jsou akutní leukémie, nicméně některé indikace se změnily, protože pro řadu nemocí dnes již máme alternativní postupy, jako je cílená biologická léčba. Na druhou stranu se objevily některé jiné choroby, kde dosavadní léčba není dostatečně účinná, a právě snížení transplantační morbidity a mortality umožnilo využít transplantaci jako potenciálně kurativní postup.

• Jak je tomu u dárců?

Další věcí, která transplantace totálně proměnila, je, že před zhruba dvaceti, třiceti lety byl primární volbou shodný sourozenec. Nepříbuzní dárci se brali až v případě, že shodný sourozenec nebyl. Dnes jsou výsledky nepříbuzenských transplantací v podstatě srovnatelné s dárci v rodině. Pro každého pacienta volíme jak mezi dárci v rodině, tak mezi dárci v registru a podle řady parametrů hledáme toho nejvhodnějšího. Výběr tedy není omezen pouze na ty nejbližší, což je výhoda, protože kromě dárců v rodině volíme i mezi 40 miliony nepříbuzných dárců v registrech.

• K samotnému dárcovství dochází jen u necelého procenta ze zaregistrovaných dárců…

Ano, děje se tak proto, že pestrost transplantačních znaků je nesmírně velká a my potřebujeme mít co největší jistotu, že každý potenciální pacient nalezne vhodného dárce. Proto musíme mít tu databázi tak velkou, aby měl každý případný pacient šanci nalézt dárce, nejlépe několik dárců, mezi kterými si můžeme vybrat toho optimálního. Nároky jsou relativně stále stejné, potřebujeme shodu 10 na 10 nebo 9 na 10 transplantačních znaků.

• Jaké jsou v současné době nejčastější diagnózy, kdy je potřeba transplantace?

Nejčastější transplantační diagnózou zůstává akutní leukémie, ať myeloidní, či lymfatická. Tato indikace tvoří dvě třetiny důvodů pro transplantaci krvetvorných buněk. Stále více se transplantují i myeloproliferativní onemocnění (myelofibróza) a samozřejmě myelodysplastické syndromy. Na druhou stranu, nové cílené léky (tzv. biologická léčba) snížily nezbytnost transplantace u lymfomu a chronické lymfatické leukémie. Chronická myeloidní leukémie se dnes již třeba skoro vůbec netransplantuje.

• Jaká je úspěšnost této léčby?

Ta se těžko celkově hodnotí. Záleží na tom, jestli transplantujete dvacetiletého, nebo sedmdesátiletého pacienta, a záleží na typu malignity a stadiu nemoci v době transplantace. Nicméně pro nemocného ve středním věku s leukémií v kompletní remisi, která má indikaci k transplantaci, je úspěšnost kolem 60–70 procent dlouhodobého přežití. Je potřeba si uvědomit, že transplantujeme i nemocné, kde je úspěšnost transplantace 20 procent i méně a pro něž by bez transplantace byla šance na dlouhodobé přežití nulová. A pak zde máme transplantace, kde je úspěšnost i 80 procent…

• Jak vidíte budoucnost transplantační medicíny?

Za 30 let mé praxe se již několikrát zdálo, že transplantace od nepříbuzného či příbuzného dárce je starou a překonanou metodou. Vždyť začala již v 60. letech. Očekávalo se, že přijdou nové, modernější způsoby buněčné terapie, jako je transplantace pupečníkové krve nebo transplantace geneticky modifikovanými buňkami. Nikdy se to ale nepotvrdilo. Transplantace krvetvorných buněk, ať dárcem z rodiny, nebo z registru, i nadále zůstává základním transplantačním postupem, základním kamenem buněčné terapie hematologických i nehematologických nemocí.

• Vzorem pro český registr je německý systém, v čem konkrétně se mu budete snažit přiblížit?

Je to především snaha dosáhnou tak vysokého počtu dárců, jako je tomu právě v Německu. Tam je zaregistrováno devět lidí ze sta, v Česku je to pouze 1,3 obyvatele na sto. Na druhou stranu není třeba být přehnaně sebekritičtí, protože např. při pohledu na Slovensko nebo Maďarsko jsme zdaleka největší registr a společně s druhým českým registrem máme v ČR zdaleka největší počet zaregistrovaných dárců na počet obyvatel ze všech postkomunistických zemí. V ČR je víc dárců, než má např. Dánsko, Norsko či Belgie. Určitě se nemáme za co stydět, jsme spíše v lepším nadprůměru, a to i mezi vyspělými zeměmi.

• Na co konkrétně se ve snahách „dohnat“ Německo chcete zaměřit?

Není ani tak problém nabrat hodně dárců, ale důležité je nabrat „kvalitní“ dárce. Je potřeba, aby byli mladí, aby to byli převážně muži, aby splňovali určité parametry, byli zdraví…

• Proč hlavně muži?

Muž je těžší a je k dispozici téměř vždy. Na rozdíl od žen, které procházejí obdobím těhotenství, mají různě dlouhou dobu, kdy kojí, a v této době k transplantaci nejsou k dispozici. Navíc v průběhu těhotenství se jim tvoří v krvi určité protilátky proti plodu, který má poloviční genotyp otce, což může následně při transplantaci přinášet komplikace. Obecně, pokud máte 60kilovou ženu dárkyni a stokilového příjemce, který potřebuje určité množství buněk, ženu její váha diskvalifikuje, a muž potřebné parametry tedy často splňuje lépe. Když má centrum tři dárce, dvě ženy a jednoho muže, kteří mají všechny parametry shodné, spíše zvolí muže. Cenné jsou ale samozřejmě i ženy, které tvoří přes polovinu zaregistrovaných dárců.      kol