Corriere della Sera o restriktivní poruše příjmu potravy

Roberta, která si prožila okamžiky plné hrůzy, když jí v krku uvízlo velké sousto, jí pouze takové pokrmy, které se nemusejí moc kousat, jako je mleté maso. Malý Lorenzo zase chce pouze jídlo žluté barvy, jako jsou těstoviny, brambory či sýr. Anna se obává, že by některé potraviny nedokázala strávit, a tak jí pouze tekutou stravu. Ve všech těchto případech jde o projevy restriktivní poruchy příjmu potravy.

"Jde o zcela novou nemoc, která je ještě málo prozkoumaná. Ten, kdo jí trpí, konzumuje velmi omezenou škálu potravin," vysvětluje Stefano Erzegovesi, šéf Centra pro léčbu poruch příjmu potravy při nemocnici San Raffaele v Miláně. "Choroba se může projevit v kterémkoli věku, nejčastější je však u dětí a dospívajících. Ze 60 procent se týká mužů a ze 40 procent žen," říká.

Tyto osoby jedí jen málo druhů jídel a odmítají ochutnat nové pokrmy. Tváří v tvář novému jídlu reagují s odporem a někdy i nucením ke zvracení. U stolu jsou roztěkaní, jedí velmi pomalu, některé potraviny snědí jedině tehdy, jsou-li "ukryty" uvnitř pokrmu, a pijí pouze vybrané nápoje. Jsou to rozmary? Přijde na to. O restriktivní poruchu příjmu potravy jde tehdy, jestliže takové chování vede k úbytku na váze, k problémům v růstu a jestliže vyžaduje potravinové doplňky.

Rizikovými faktory této poruchy jsou autismus, poruchy pozornosti a hyperaktivita, tísnivé rodinné prostředí či matky, které v dětství samy nějakou formou poruchy příjmu potravy trpěly. V takovém případě je třeba, aby dítě sledoval tým složený z pediatra, dětského neuropsychiatra a psychologa. Do léčby se musí zapojit rodina. Lépe je vyhýbat se zastrašování dítěte na způsob: "Když to nesníš všechno, přijde černý muž a unese tě," nebo "Když nesníš zeleninu, nebudu ti číst pohádku". Lépe je dítě povzbuzovat, třeba: "Zkus tuto malou kuličku a řekni mi, co o ní soudíš".

Roste počet patnáctiletých a šestnáctiletých, kteří odmítají jídlo ze strachu, že ho nestráví nebo budou zvracet, a to jen na základě vůně, konzistence či chuti. Na rozdíl od anorexie toto odmítání potravy neplyne z obavy o váhu nebo vzhled, byť důsledky jsou podobné. Většinou to jsou obavy matek, které přivedou adolescenta do ordinace lékaře.

"Je třeba svěřit se týmu specializovanému na poruchy v příjmu potravy u mládeže, který nasadí léčbu zaměřenou na postupné zvyšování váhy a na zvládání úzkosti a negativních emocí. Taková léčba trvá tři až čtyři roky," uvádí Erzegovesi. Problém je třeba řešit, neboť kdyby se porucha neléčila, může se stát chronickou a v budoucnu vést k úzkostem a depresím.

Někdy porucha přetrvává i do dospělosti. "Dospělí, kteří touto poruchou trpí, většinou nemají takové nedostatky ve výživě, aby to vážně poškozovalo jejich zdraví," vysvětluje Erzegovesi. Trpí tím však jejich sociální život, a to do té míry, že odříkávají večeře, nechodí na oslavy a odmítají přípitky.

Někdy ten, kdo touto nemocí trpí, projevuje nedostatek zájmu o jídlo. "Chtěl bych si vzít denně místo jídla jednu pilulku, abych na jídlo už nemusel myslet," říkají. V takovém případě by měl rovněž zasáhnout tým složený z psychiatra, psychologa a nutričního poradce. Prozatím není možné hovořit o účinnosti terapie z dlouhodobého hlediska: jde o poruchu, která byla teprve nedávno definována, a chybějí vědecké studie.

Zdroj: ČTK/Corriere della Sera