Co vypovídá vzájemná vzdálenost

Komunikace je obecně definována jako sdělování informace prostřednictvím signálů a prostředků: ústně, písemně, mimikou, gesty a dalším neverbálním chováním. Komunikovat ve zdravotnictví neznamená pouze mluvit, ale sdělovat a získávat informace, na kterých závisí naše zdraví a mnohdy i život. Psychiatr Radkin Honzák v knize Komunikační pasti v medicíně uvádí, že právě z těchto důvodů bychom měli vždy vědět, CO chceme říci, a měli bychom se vždy umět rozhodnout, KDY, KDE a JAK informaci nejlépe podat.

Zpráva lékaře by měla být jasná a srozumitelná, měl by ji sdělovat odpovídajícím tónem a přiměřeným tempem. Měl by také brát v úvahu pocity pacienta a umožnit mu, aby se v dostatečné míře vyjádřil. Nikdy by neměl zapomenout zkontrolovat, zda byla informace přijata a správně pochopena. Podle vzdálenosti při kontaktu s jinými lidmi můžeme u člověka rozlišit čtyři zóny přiblížení: intimní, osobní, sociální a veřejnou zónu. Při vyšetření lékař vstupuje do intimní zóny pacienta. Ta sahá nejčastěji do vzdálenosti 45 cm od těla. Tento prostor nemáme pod kontrolou očí, a proto tam pustíme jen toho, komu věříme. Vstup sem je povolen většinou jen partnerům, dětem či nejbližším členům rodiny.

Pronikne-li do této zóny nezvaný host, tělo se cítí ohroženo a spustí se jeho obranné mechanismy - svaly se napnou do útoku či k útěku, zrychlí se dech a tep. Osobní zóna odpovídá většinou vzdálenosti natažených paží (do 75 cm). Dostanou se do ní všichni, s kým si podáváme ruku. Její překročení vyvolává ústup. Chceme-li zjistit, jaká je naše konkrétní osobní zóna, stačí změřit vzdálenost od těla k nejzazšímu místu našeho podání ruky. Sociální zóna zahrnuje vzdálenost od 120 cm do 360 cm. V této vzdálenosti se uskutečňují pracovní schůzky, neosobní rozhovory apod. Ve veřejné zóně, obvykle nad 360 cm, se setkáváme se zcela cizími lidmi, například na ulici apod.

Konkrétní vzdálenosti zón přiblížení jsou zcela individuální. V praxi se setkáváme i s odlišnostmi mezi lidmi z města a z venkova, kdy lidé žijící na venkově mají intimní zónu větší než lidé z města, kteří jsou zvyklí na tlačenice v hromadných dopravních prostředcích. Zkušenost také ukazuje, že ženy stojí obvykle blíže než muži, děti stojí mnohem blíže než dospělí, a naopak starší lidé udržují větší vzdálenosti. Je dokonce zjištěno, že na osobní vzdálenost má vliv i společenské postavení - výše postavený člověk se k podřízenému může přiblížit více než podřízený k němu.

Překročení osobní a intimní zóny vyvolává nepříjemné pocity. Protože lidé vnímají svůj osobní prostor rozdílně, často se stává, že se někdo přiblíží více, než je nám milé. Vyvolá tím nepříjemné pocity, přestáváme ho vnímat, nesoustředíme se na to, co říká, a přemýšlíme jen o tom, jak se zbavit pocitu ohrožení. Pocit ohrožení při vstupu jiného člověka do osobní zóny však nemáme při třech činnostech: při tanci, sportu a při nějaké společné činnosti.

V medicínské praxi se často stává, že lékař musí překročit osobní i intimní zónu pacienta. Aby taková situace vyvolala co nejméně rozpaků, je nutné znát základní dovednosti komunikace a díky spolupráci s pacientem vytvořit podmínky pro společnou činnost, která pak u žádného ze zúčastněných nevyvolává pocit ohrožení. Konkrétně je tedy třeba dříve s pacientem mluvit, než ho začneme vyšetřovat.

Vzájemný rozhovor v tomto případě představuje navození společné činnosti ve smyslu osvětlení důvodu a způsobu vyšetření. Lékař předem pacientovi sdělí, co jej čeká a jak dlouho přibližně vyšetření potrvá.
Pro pacienta je obtížnější vést rozhovor z nižší pozice. Ve zdravotnické praxi se však setkáváme s rozhovorem, kdy jsou oči jednoho z komunikujících umístěny výše.

Lékař by měl vždy, pokud to situace dovoluje, myslet na to, že pro navození lepší spolupráce je vhodné, aby jednající osoby byly v téže horizontální hladině. Dojde-li k tomu, že oči jednoho jsou výše, vytváří se sugestivní atmosféra nadřazenosti a podřazenosti. Ležící pacient podává informace stojícímu lékaři vždy v omezenější míře, než kdyby si lékař k němu sedl.

Pro běžnou ordinaci je též možné doporučit vzájemné postavení aktérů při rozhovoru mezi lékařem a pacientem. V ideálním případě by pacient seděl na rohu stolu. Tato pozice při rozhovoru vsedě zajišťuje nejlepší podmínky ze dvou základních hledisek: je zachována horizontální podmínka výšky očí obou aktérů a je eliminován přímý pohled z očí do očí (umožňuje pacientovi oddechový čas a lepší soustředění). Pozice u stolu naproti sobě se v lékařské ordinaci většinou nedoporučuje, protože vyvolává obranné či bojové postavení pacienta a zvyšuje jeho neklid.

Čerpáno z knihy Janáčková, L., Weiss, P.: Komunikace ve zdravotnické péči, Portál 2008

Zdroj: Medical Tribune