Buněčné reprogramování aneb Neuvěřitelné se stalo skutkem
Přednostu Biologického ústavu LF MU v Brně MT požádala o stručný komentář k udílení letošní Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu. Právě za objevy v oblasti buněčného reprogramování ji společně získali britský biolog John B. Gurdon a japonský lékař Šinja Jamanaka.
K letošní Nobelově ceně za fyziologii nebo medicínu mám velmi osobní vztah. Nejen proto, že se v naší laboratoři tzv. indukovanými pluripotentními kmenovými buňkami, za které byla cena udělena, zabýváme, ale především proto, že se s oběma oceněnými dlouho znám. Dokonce jsem s kolegou Alešem Hamplem spoluautorem jedné docela významné publikace, kde je mezi autory také Šinja Jamanaka, a jiná publikace, k níž jsme také přispěli a jsme spoluautory, je citována v Šinjově první práci, kde světu oznámil vytvoření lidských indukovaných kmenových buněk. Tak mám docela dobrý pocit, že kapka té slávy dopadá také na ČR.
Šinjův objev je naprosto revoluční a především odvážný. Před rokem 2006 si totiž nikdo z nás biologů zabývajících se kmenovými buňkami získanými z embryí nedokázal představit, že by se zralé buňky mohly nějakým zásahem zvenčí stát znovu nezralými. Všichni jsme dobře znali klasické experimenty Johna Gurdona s žabími vajíčky a jádry somatických buněk; John Gurdon byl pravidelným řečníkem všech „stem cells“ konferencí; ale nikdo si jaksi nespojoval přenosy jader somatických buněk do tzv. enukleovaných (jader zbavených) vajíček s kmenovými buňkami, jak jsme na ně tehdy všichni pohlíželi. Myslím, že skutečným impulsem k experimentům Šinjova týmu (ten, kdo odvedl většinu nesmírně obtížné a pracné laboratorní práce, byl tehdejší doktorand Kazutoši Takahaši) byla práce Laurie Boyerové, Rudolfa Jaenische a Richarda Younga z roku 2005, v níž autoři popsali, jaké geny jsou pro embryonální kmenové buňky zásadní. Tak mohl Šinjův tým vybrat panel asi 25 genů a na základě konceptu Johna Gurdona, že reprogramace buněk do jiného genetického programu je možná, se pustit do úmorného zkoušení efektu všech možných kombinací genů na zralé myší buňky – embryonální nebo dospělé fibroblasty.
Byli jsme tehdy, v roce 2006, ještě před uveřejněním první zásadní práce o reprogramaci somatických buněk na kmenové na naší výroční konferenci o kmenových buňkách v Torontu a velmi dobře si pamatuji, že když tam nesmělý Japonec lámanou angličtinou přednášel, nedaleko sedící Rudolf Jaenisch jenom pochybovačně kroutil hlavou a v diskusi se Šinja pořádně zapotil. Málokdo by se pustil do tak rizikové a náročné práce a málokdo by s prvními výsledky předstoupil před fórum takových vědců, jako je profesor z MIT a jeden z nejlepších současných vědců Rudolf Jaenisch. Docela dobře si dokážu představit, že když se Rudolf Jaenisch vrátil z konference a zadal svým postdokům rychlý úkol Šinjovy výsledky ověřit, očekával spíše neúspěch. Když se však reprogramace potvrdila, spustil se závod, kdo dříve získá lidské indukované pluripotentní kmenové buňky. Vítězem se stal v roce 2007 Šinja, ale Rudolf Jaenisch přispěl mnoha dalšími krásnými publikacemi k téměř dokonalému rozvinutí technologie reprogramace somatických buněk na kmenové a popisem toho, jak se to vlastně děje. Takže jsem přesvědčen, že John Gurdon ukázal cestu, Rudolf Jaenisch poskytl základní informace a Šinja Jamanaka investoval obrovskou spoustu práce, byl odvážnější než druzí a měl štěstí. Nakonec také tito pánové společně dostali Albert Lasker Award, která se považuje za předstupeň Nobelovy ceny.
Když jsem na právě proběhlé prestižní konferenci Anniversary Mendel Lectures v Brněnském starobrněnském klášteře oznámil udělení letošní Nobelovy ceny za fyziologii nebo medicínu, účastníci, mezi nimiž seděl jeden nositel Nobelovy ceny, Günter Blobel, a druhý kandidát na Nobelovu cenu čekající na telefon ze Stockholmu, Gary Rufkun z Harvardovy univerzity, společně poslali dlouhým potleskem pozdrav oběma oceněným. Bylo to pro mne potěšující také proto, že John Gurdon byl jedním z nedávných přednášejících v sérii Mendel Lectures a já, jako jeho dlouholetý obdivovatel, jsem měl tu čest ho uvádět.
Zdroj: Medical Tribune