Bojím se, aby diabetologie nezahynula na vlastní hyperglykémii
Luhačovické Diabetologické dny jsou středobodem diabetologického kalendáře, a to i pokud jde o organizační aspekty komunikace v rámci odborné společnosti. Letos se jejich význam projevil mimo jiné tak, že právě zde začal působit výbor České diabetologické společnosti v novém složení. Jeho předsedkyní se opět stala prof. MUDr. Terezie Pelikánová, DrSc.
V politice všichni vědí, že získat nějaké volené místo může být obtížné, ale ještě těžší je takové místo obhájit – už jen proto, že v jakékoli funkci je dostatek příležitostí si někoho znepřátelit. Uvědomovala jste si tento handicap?
Ani ne, nedošlo mi, že uspět opakovaně bude těžší. Člověk něco dělá s plným nasazením, nejlépe, jak je schopen, a pak stejně vidí, že se nemůže zavděčit všem. Ve výboru byla, je a bude spousta mnohdy protichůdných názorů – což je přirozené. Teď je to více zavazující, protože už vím, do čeho jdu. Pořád by ale mělo platit, že o všech důležitých věcech se na výboru bude diskutovat a závěry této diskuse, jakkoli tvrdé, se pak budou prezentovat navenek. Pro takovou komunikaci chci vytvářet maximálně otevřené prostředí, kdy se bude moci vyslovit každý.
Dává podle vás složení nového výboru záruku, že budou hájeny zájmy všech skupin, které se na tomto poli pohybují?
Řekla bych, že ano. Dostalo se tam šest nových lidí a je v něm vyvážený poměr mezi ambulantními diabetology, u kterých předpokládám určitý racionální přístup, a diabetology s akademickým zázemím, kteří třeba budou více akcentovat problematiku výzkumu a vzdělávání.
Kde jsou v diabetologii třecí plochy, kde dosáhnout konsensu bude obtížné?
Všude. V našem oboru možná ještě více než jinde jde o peníze a o kompetence. Jedna z takových třecí ploch je rozdělení péče o diabetiky mezi diabetology a praktické lékaře. Pohybujeme se po určitých vlnách, kdy se navzájem povzbuzujeme anebo se stavíme v některých věcech proti sobě.
Jaké je poslední stanovisko výboru k tomuto problému?
Víme, že osm set diabetologů nemůže zvládnout stále rostoucí počet diabetiků. Musíme se opírat i o jiné odbornosti, o tom není sporu. Jde ale o formu této spolupráce. Diabetologie je u nás silná, samostatná odbornost, což je naší velkou výhodou, a to i ve srovnání s mnoha vyspělými zeměmi. Ano. Osmdesát procent pacientů s diabetem je u nás sledováno diabetologem – takový podíl vůbec není samozřejmý. I tady v Luhačovicích jsme slyšeli od zahraničního hosta konference prof. George Grunbergera z USA, že 95 procent diabetiků v USA nikdy specialistu nevidí. Myslím, že jdeme správnou cestou, což potvrzují i data o výskytu komplikací diabetu. Ten minimálně stagnuje, pokud mírně neklesá – jako třeba u počtu amputací. Při rostoucí prevalenci tohoto onemocnění jde o úspěch.
Který pacient tedy patří do primární péče? Sama opakovaně říkáte, že nic takového jako lehký diabetik neexistuje…
Je pravda, že takové vymezení je obtížné. Trochu uměle jsme nastavili hranici glykovaného hemoglobinu na 53 mmol/mol. Při vyšší hodnotě by měl o nemocného pečovat specialista. Připouštím, že se jedná o velmi hrubé rozdělení. Dneska také víme, že nejvíce se pro diabetika dá udělat na začátku jeho onemocnění, bylo by dobré, kdyby diabetolog měl možnost zasáhnout hned v této časné fázi. Určitou roli propojovacího prvku by mohla hrát síť edukačních center, kterou nyní budujeme v rámci Národního diabetologického programu, kde budou kromě lékařů pracovat i erudované diabetologické sestry a nutriční terapeuti. Tam by měli posílat pacienty jak diabetologové, tak praktičtí lékaři.
Jak jste spokojená s vývojem kolem Národního diabetologického programu?
Zatím docela ano. Je dobře, že za svůj ho přijalo jak ministerstvo zdravotnictví, tak zdravotnický výbor poslanecké sněmovny. Podařilo se pro něj získat i záštitu manželky prezidenta paní Ivany Zemanové. Teď je potřeba uchopit jeho jednotlivé body a konkrétně na jejich naplnění pracovat.
Co byste potřebovali změnit v úhradách péče?
Peněz samozřejmě není nikdy dost a stěžuje si na to každý. Je ale pravda, že pokud by lékaři v diabetologických ambulancích léčili striktně podle odborných doporučení, která vydáváme, tak brzy ekonomicky narazí. Pořád mají limity preskripce a výkonů, které kvalitu péče tlačí dolů. U hospitalizovaných nemocných je zase nedostatečná úhrada péče o složité, polymorbidní pacienty. V systému DRG se na léčbě diabetu prodělává a musejí to kompenzovat jiné odbornosti.
To se ale netýká jen specialistů. Praktičtí lékaři si v této souvislosti stěžují na preskripční omezení. I ti, kteří by se rádi více profilovali v diabetologii, smějí používat jen velmi omezené spektrum léků…
Ano, ale toto omezení není naše vina. Nejen za sebe, ale za celý výbor mohu říci, že pro primární sféru by měly být uvolněny gliptiny a glitazony. S tím by ale ruku v ruce mělo proběhnout i vzdělávání praktických lékařů, jak s těmito léky zacházet.
Z toho, co je v diabetologii na obzoru, na co jste nejvíce zvědavá? Co by mohlo znamenat výraznou změnu v léčbě?
Já bych to možná trochu obrátila. Diabetologie je kvetoucí obor, jsme vděční za všechny nové léky, které přicházejí. Jsou skutečně účinné, pokud jde o snižování glykémie. Možná jsme se ale soustředili až příliš na kompenzaci glykémie a méně se hovoří o komplikacích a komorbiditách, jako je hyperlipidémie nebo hypertenze. Z oboru se vytrácí jeho internistický komplexní základ. Takže já mám spíše obavu, aby diabetologie nezahynula na svoji hyperglykémii. A jinak nadějí je spousta, jedna spočívá třeba v nových technologiích. Je daná už tím, jak se monitorovací a dávkovací systémy blíží do uzavřeného okruhu.
Starostí výboru je určitě i budoucnost oboru, daná zájmem absolventů. Co jim můžete říci o podmínkách specializačního vzdělávání? Již se ustálily?
Podle mě je zde pořád problém. Nějakou dobu už nezažíváme turbulentní zvraty, ale tento stav má své nevýhody. Spojení s endokrinologií sice obor zatraktivnilo, ale zase je tím oslabeno internistické zázemí – což není podle mě dobře. Velmi pravděpodobně se chystá další zásah do systému vzdělávání, který by pro nás znamenal už pátou změnu během pěti let. Máme lidi ve čtyřech vzdělávacích programech, které běží paralelně.
Zdroj: Medical Tribune