Biosimilars dorazila také do diabetologie
Podle EMA jsou biosimilars kopie autorizovaného biologického léku s doloženou podobností fyzikálně‑chemické charakteristiky, účinnosti a bezpečnosti. Na rozdíl od generik jsou tedy produkty třídy biosimilars podobné referenčnímu produktu, ale nejsou s ním identické.
Vývoj nových léků je velmi nákladný, udává se, že u léčivých látek dovedených až k registraci se cena pohybuje okolo jedné miliardy dolarů. Přitom je odhadováno, že pouze každá desátá molekula svými prodeji uhradí náklady na svůj vývoj. Molekuly jsou po registraci chráněny patenty, jejichž platnost je po přesně definované době ukončena.
Tak se otevírá pole pro výrobu tzv. generik. To jsou léky, které obsahují stejnou účinnou látku, jako obsahuje originál. Pokud se jedná o malé, jednoduché molekuly, je tato účinná látka chemicky definovaná, v generiku je stejná molekula jako v originálním přípravku. Při vývoji a registraci generických ekvivalentů se tedy nejčastěji využívá principu zásadní podobnosti (essential similarity) s originálním lékem. Ta je založena na kvalitativní a kvantitativní shodě v účinné substanci, stejné lékové formě a tzv. bioekvivalenci. Zkoušky bioekvivalence jsou jednoduché, stačí prokázat, že u malého vzorku pokusných osob se po požití tablety léku koncentrace účinné látky v krvi pohybují v definovaném rozmezí blízkém změřeným koncentracím po požití originálního přípravku.
Bioekvivalence je tedy shoda v časovém průběhu krevních koncentrací originálního léku a generického ekvivalentu. Bioekvivalenční studie rovněž probíhá podle přesně definovaných a mezinárodně platných pravidel. Při i.v. aplikaci je logicky 100% bioekvivalence. Z hlediska konečného uživatele (pacienta) je důležité, že doložením zásadní podobnosti je potvrzena terapeutická ekvivalentnost a vzájemná zaměnitelnost originálního léku a příslušného generického ekvivalentu. Generické přípravky tak nepotřebují sadu klinických studií k potvrzení bezpečnosti a účinku, proto je jejich vývoj a výroba mnohem levnější než u originálního přípravku.
Takzvané biologické léky jsou však tvořeny složitými bílkovinami. Do medicíny přinesly zlomové pokroky v léčbě zejména autoimunních onemocnění (revmatologie, gastroenterologie, dermatologie, neurologie). V posledních letech skončila platnost patentů řady originálních přípravků, proto jsou nyní registrována tzv. biosimilars (v USA se nazývají follow‑on biologic). Podle EMA jsou biosimilars kopie autorizovaného biologického léku s doloženou podobností fyzikálně‑chemické charakteristiky, účinnosti a bezpečnosti. Na rozdíl od generik jsou tedy produkty třídy biosimilars podobné referenčnímu produktu, ale nejsou s ním identické.
Identické nemohou být proto, že výroba biologických léků je velmi složitá, probíhá v řadě stupňů (identifikace molekuly, získání genu pro syntézu bílkoviny, přenos tohoto genu vektorem do jádra buněk, které pak syntetizují požadovanou bílkovinu, kultivace produkujících buněk, čištění přípravku…). Výrobci kopií musejí zvládnout tuto technologii samostatným vývojem. Jednotlivé kroky ve výrobě nemusejí být nutně shodné s kroky originálního výrobce (někdy také ani nemohou z důvodu patentové ochrany či nezveřejnění podrobných údajů o postupu výroby). Protože finální produkt je bílkovina, může být během výroby modifikována například glykosylací. Ta ovlivňuje farmakokinetiku, imunogenicitu, účinnost; výsledně tak může ovlivnit i účinnost biosimilárního produktu.
Je zřejmé, že předpisy pro registraci biosimilars musejí být nutně komplexnější a podrobnější v porovnání s registrací generik. Vyvstává také důležitá otázka týkající se shodnosti účinku v léčbě zejména autoimunních onemocnění. Samozřejmě se v této oblasti střetávají zájmy originálního výrobce (úspěšný lék dobře vydělává), pacientů a lékařů (chtějí bezpečnou terapii s prověřenou účinností), výrobců biosimilars (chtějí se etablovat na trhu a zhodnotit své náklady na výrobu biosimilars) a plátců terapie, resp. státních autorit (zvažují přínos ve smyslu snížení nákladů na terapii a rizika vyplývající z potenciálních nežádoucích účinků a vlastností biosimilars). Udává se, že biosimilars sníží cenu biologické léky o dvacet procent, některé zprávy hovoří o úspoře vyšší.
Diabetologie se doposud problémy spojené se vstupem biosimilars na trh netýkaly přímo. Nyní se blíží konec patentové ochrany jednoho z nejúspěšnějších antidiabetik na světě, inzulinu glargin (LANTUS). Ve světě jsou již biosimilars inzulinu glargin vyráběna (v různé kvalitě) a užívána v praxi. V dohledné době bude i v Evropě registrován produkt LY2963016, což je biosimilar inzulinu glargin, které vyvinula společnost Eli Lilly (v USA se bude prodávat pod názvem BASAGLAR, v Evropské unii pod názvem ABASRIA).
Právě s ohledem na požadavek bezpečnosti byl s tímto biosimilárním inzulinem proveden velký soubor studií s názvem Element. V těchto studiích byla prokázána farmakokinetika i farmakodynamika shodná s originálem, stejně jako klinická bezpečnost a shodná účinnost.
I v diabetologii budou v brzké budoucnosti řešeny stejné otázky jako v jiných oborech – léčit originálem, nebo volit biosimilar od výrobce prvního inzulinového analoga na světě?
Převzato se svolením vydavatele z: Kvapil M a kol. Diabetologie 2015. Praha: Triton, 2015.
Zdroj: Medical Tribune