Alice Strnadová: Nejsem žádná paní Colombová. Hájím zájmy sester

Jak pandemie změnila pohled široké veřejnosti na práci zdravotníků? Roste mezi mladými lidmi zájem o studium na zdravotnických školách? A je vůbec označení „nelékař“ vhodné z hlediska prestiže těchto povolání? Daří se v České republice naplňovat novou koncepci ošetřovatelství a kde nás v celém systému nejvíce tlačí bota? Na tyto a další otázky odpovídala Medical Tribune ředitelka odboru ošetřovatelství a nelékařských povolání MZ ČR a hlavní sestra ČR Mgr. Alice Strnadová, MBA.

• Na konci loňského roku došlo k výměně na postu ministra zdravotnictví. Zaznamenala jste nějakou změnu v přístupu nového vedení k nelékařům? Projevilo se to nějak v činnosti vašeho odboru?

Myslím, že jsem měla velké štěstí. Vždy jsem cítila, že mám ve vedení ministerstva oporu pro svoji činnost. A na tom se nic nezměnilo ani s příchodem současného vedení. Víte, Odbor ošetřovatelství a nelékařských povolání je zaměřen věcně. To znamená, že řešíme agendy, které vyplývají z právních předpisů, tedy ze zákonů a podzákonných norem. Zabýváme se zejména vzděláváním a činnostmi nelékařských zdravotnických pracovníků. To je agenda, která zahrnuje nejpočetnější a největší skupinu zdravotnických pracovníků a nejde ji přerušit. Zachování kontinuity činnosti našeho odboru je tedy extrémně důležité.

• Minulé roky byly pro všechny zdravotníky nesmírně náročné zejména kvůli covidu. Do systému však přicházejí noví pacienti v podobě válečných uprchlíků a zdá se, že ani covid ještě neřekl své poslední slovo. Co se kromě ztráty vlastních energetických rezerv změnilo pro nelékaře za poslední rok?

To je velmi zajímavá otázka, protože doba covidu byla a vlastně stále ještě je dobou, kterou si nikdo z nás dříve nedokázal představit. Stejně jako současné období, ve kterém prožíváme společně s ukrajinskými uprchlíky, byť zprostředkovaně, válku na Ukrajině. Obě období jsou nesmírně náročná a ukázalo nám to na rezervy v systému ve smyslu, že potřebujeme mít záložní týmy a potřebujeme pružněji reagovat na situace, které nově vznikají.

A co se změnilo? Z těch nejvýznamnějších změn mohu uvést, že se nám podařilo vypracovat a vydat novou koncepci domácí péče, koncepci ošetřovatelství, včetně akčních plánů, a veškeré dokumenty jsou uvedeny v databázích strategií České republiky. Dále vznikly první národní ošetřovatelské postupy, nové je i ocenění ministerstva za celoživotní přínos ošetřovatelství – cena A. G. Masarykové, podařilo se vyjednat nové kompetence zejména ve smyslu preskripce vybraných zdravotnických prostředků, připravit novelizaci souvisejících právních předpisů, vyjednat pro zdravotníky mimořádné odměny, lázeňské pobyty a další…

V této souvislosti bych chtěla znovu všem zdravotníkům moc poděkovat za to, jak se k nelehké situaci postavili a s jakou obětavostí nastupovali na covidová oddělení, do očkovacích center, do míst, kde se testovalo, a opravdu prokázali nejen svoji odbornost, ale i svůj osobní přístup a nasazení, protože bez zdravotníků by se ta situace určitě nedala zvládnout.

• Aktuálně postupně pouštíte do světa webcasty pro nelékaře. Proč vůbec vznikly? Máte pocit, že nelékařům chybějí informace?

Je tomu tak a je to z jedna novinek. Webcasty vznikly na základě vyhodnocení nejčastějších dotazů, se kterými se setkáváme a které se poměrně často opakují. Souvisí to samozřejmě s pracovními podmínkami a měnící se legislativou. Proto jsme se rozhodli, že nejčastější problémy, se kterými se zdravotničtí pracovníci setkávají, zpřístupníme formou webcastu, aby bylo možné pomocí stručných informací a následných dotazů problematiku více ozřejmit. Uvažujeme i o odborně zaměřených chatech, dále o webovém portálu s aktuálními informacemi pro zdravotnické pracovníky a dalších věcech.

• S čím se tedy na vás zdravotníci nejčastěji obracejí? A píše vám i laická veřejnost?

To je velice dobrá otázka. Začala bych tím, že od veřejnosti chodí pochvaly na naše zdravotnické pracovníky. Zvláště v období covidu jsem byla na naše zdravotníky opravdu moc hrdá, protože těch pochval a uznání široké veřejnosti bylo opravdu hodně. Od zdravotníků dostáváme nejčastěji dotazy na vzdělávání, kompetence nebo katalog prací. V letošním roce chodí pochopitelně mnoho dotazů na uznávání kvalifikace ukrajinských zdravotníků. No a oblastí, se kterou se také setkávám, jsou i stížnosti, většinou z hlediska nějakých špatných interpersonálních vztahů.

• Když řešíte i stížnosti, máte z vaší pozice vůbec nějakou možnost intervenovat? Například jet situaci zkontrolovat přímo na místě?

Co se týče stížnosti, naše možnosti jsou omezené v tom smyslu, že oprávnění k poskytování zdravotních služeb vydávají krajské úřady a ty pak mohou poskytovatele také kontrolovat. Pokud nám sestry a další zdravotničtí pracovníci píší o problémech, které mají na oddělení v rámci komunikace a podobně, tak se jim snažíme poradit, kde například najdou příslušnou legislativu, jaké mají možnosti, případně komunikuji přímo s hlavními sestrami a snažím se na ty problémy upozornit. Kontroly vykonáváme, ale jedná se převážně o kontroly akreditovaných zařízení, tedy z pohledu dodržování podmínek akreditace.

• Když mluvíme o nelékařích… To je z historického pohledu poměrně nové označení a občas zaznamenám na sociálních sítích hlasy, že to není vždy důstojné. Hází totiž do jednoho pytle sestru s doktorátem a sanitáře s vyučením. A dělí tak zdravotníky na lékaře a ty druhé. Jak to vnímáte vy? Neuvažovali jste o změně či návratu k původnímu označení?

Abych pravdu řekla, i mně to označení nelékaři nepřipadá úplně optimální. Na straně druhé zase musím říct, že pojem střední zdravotnický pracovník už také neodpovídá skutečnosti. Většina těch původních středních zdravotnických pracovníků má dnes vzdělání vysokoškolské či z vyšších odborných škol. Vybalancovat ten rozdíl, kdo je lékař, kdo je sestra s vysokoškolským vzděláním, kdo je sanitář, a označit dalších více než čtyřicet zdravotnických povolání nějakým jiným výstižnějším slovem bych určitě uvítala. Bohužel ale musím přiznat, že žádný lepší název v tuto chvíli nemáme.

• Na sociálních sítích jsem se dočetl mimo jiné i tento názor: „Chtěl jsem poukázat, že ministerstvo zdravotnictví má sestry prostě trochu za blbečky nebo prosté ‚plničky‘ ordinací. Přitom je celosvětově prokázáno, že sestra má schopnosti i vědomosti na to, aby dokázala mnohem více, než jí dovoluje zkostnatělá zastaralá česká legislativní vyhláška.“ Co byste na to odpověděla?

Nechci vést spor o tom, na jakých sociálních sítích byl tento názor vysloven a kdo jej učinil, ale já s tím nemohu souhlasit, považuji jej za scestný a musím se proti tomu důrazně ohradit. Jako „představená“ všech sester v České republice bych nedopustila, aby z činnosti ministerstva zdravotnictví takový postoj vůči sestrám a nelékařským zdravotnickým pracovníkům vyplynul, a mohu i odpovědně sdělit, že za dobu mého působení na ministerstvu ani k ničemu takovému nedošlo. Sester a všech zdravotnických pracovníků si velmi vážíme a děláme vše pro to, aby byli – stručně řečeno – špičkovými odborníky ve svém oboru.

Jako příklad, vyhlášku č. 55/2011 Sb., o činnostech, jsme nedávno novelizovali. Je v platnosti od července, takže nevím, o kterých zastaralých právních předpisech se hovoří. Samozřejmě také pracujeme na novelizaci dalších právních předpisů a za tím účelem vyjednáváme s odbornými společnostmi, jak lékařů, tak dalších zdravotnických pracovníků.

• I my novináři už chápeme, že změnit zákon není vůbec snadný úkol. Proč ale trvá tak dlouho změnit vyhlášku, pokud je prokazatelně obsoletní? O novele vyhlášky č. 55/2011 Sb. se mluvilo myslím už před dvěma roky a ta novela vyšla až letos.

To je výborný dotaz! Shodou okolností jsem nedávno byla na jedné konferenci, kde jsem říkala, že je potřeba, aby i naši vzdělavatelé šířili vědomostní základnu ohledně procesu přijímání vyhlášek nebo jakýchkoli právních předpisů. Pro přijetí nového právního předpisu nebo pro jeho novelizaci je nejenom potřeba znalost odborné stránky, to znamená nějakým způsobem odborně do toho procesu zasáhnout, je potřeba znát i legislativní proces, který má nějaké své znaky a charakteristiky a trvá určitou dobu, protože všechny tyto procesy, jako je třeba meziresortní připomínkové řízení, mají dané lhůty. Projednání na legislativní radě vlády, na různých komisích, v případě zákonů projednání v Poslanecké sněmovně, to například znamená trojí čtení. Pak návrh zákona nebo úprava zákona prochází i Senátem a podpisem pana prezidenta. To všechno má svůj určitý čas, který je vymezen právě lhůtami. U vyhlášky je to o něco jednodušší, ale opravdu to není tak, že bych se ráno probudila, osvítila mě myšlenka, který paragraf změnit, a večer bylo hotovo. Změna vyhlášky je jednak příprava odborná, to znamená komunikování s odbornými společnostmi, pak příprava samotného věcného návrhu, a nakonec je potřeba počítat s délkou legislativního procesu samotného.

• Před pěti lety se obor zdravotnického asistenta změnil na praktickou sestru. Před čtyřmi lety jste řekla, že „velká část odborné veřejnosti prosazovala změnu názvu s tím, že to přispěje ke zvýšení atraktivity oboru a zlepší se postavení zdravotnického asistenta“. Stalo se to? Neodradilo to naopak muže?

Pokud bych měla stručně odpovědět jednou větou, pak bych řekla, že ano. Konkrétně, v číslech počtu zájemců, kteří se nám hlásí na zdravotnické školy, musím s potěšením konstatovat, že již druhým rokem počty zájemců stoupají. Nedomnívám se ale, že to bylo pouze změnou názvu. To by bylo asi příliš jednoduché vysvětlení. Myslím si, že ke zvýšení zájmu o studium na zdravotnických školách zcela určitě přispělo více faktorů. Mezi jinými i pandemie covidu. Paradoxně to byla doba, kdy práce zdravotnických pracovníků byla ukázána v celém jejím rozsahu, realitě. Tím mám na mysli zejména pro­fe­sio­na­li­tu, míru nasazení, byla zdůrazňována její důležitost a význam pro celou společnost. Přispělo k tomu samozřejmě i finanční ohodnocení, které se nám v posledních letech podařilo pro zdravotnické pracovníky navýšit. Takže těch faktorů, díky kterým vzrostl zájem o studium, je určitě více než jen změna názvu. Ale je to dobrý podnět zamyslet se nad tím, jak označení praktické sestry uvést, aby bylo výstižné a atraktivní i pro muže.

• Sestry ale podle odborů u lůžek stále chybějí. Co se tedy musí stát, aby se situace konečně zlepšila? A jakou roli v celém problému hraje personální vyhláška?

Já samozřejmě pečlivě studuji statistiky a ročenky ÚZIS a vyhodnocujeme všechny faktory, které ovlivňují počty sester. Ty nám od roku 2017 neklesají. Neříkám, že nám rostou, tak jak bychom chtěli, ale na straně druhé je třeba říci, že problém nedostatku ošetřovatelského personálu je celosvětový. Já se domnívám, že pouze ucelený systém opatření může přispět k tomu, abychom personální situaci zlepšili. A co se týče personální vyhlášky, tak víte, že personální vyhláška stanovuje minimální požadavek. Neobsahuje počty, jaké bychom si představovali jako optimální, ale vycházejme z toho, že se jedná o minimální základ personálního zajištění.

• Nedostatek plně kompetentních všeobecných sester podle četných výpovědí z terénu vede často k nucenému porušování kompetencí, kdy je práce nedostatkových vysokoškolsky vzdělaných sester saturována praktickými sestrami, a to i bez dohledu všeobecných sester. Víte o tomto problému? A jak jej můžete řešit?

Problematika porušování kompetencí, o nichž mám také poznatky, je samozřejmě problémem složitým. Já se domnívám, a opět zase s odkazem na statistiky, jak nám sestry, ať už všeobecné, nebo praktické, přibývají do systému, je spíše problém v tom, že praktická sestra je stále vnímána jako sestra, která pracuje pod dohledem. Ale tak tomu není. Praktická sestra v určitých kompetencích pracuje bez dohledu a my spíše nejsme zvyklí na to, že máme v rámci ošetřovatelského týmu různé pracovníky s různými typy vzdělání a kompetencemi. A neumíme si týmy správně sestavit. Chceme se zaměřit na složení ošetřovatelských týmů a na to, které činnosti se mohou již nyní nebo v budoucnosti delegovat na nižší a jiné pracovníky, než je všeobecná sestra. I tohle je jeden z cílů nové koncepce ošetřovatelství. 

• V jednom ze starších rozhovorů jste také řekla, že chcete, aby se v koncepci ošetřovatelství objevily požadavky pro nelékaře ve vedoucích funkcích. Jaký nastal posun v této oblasti?

Po mnoha diskusích jsme tento bod opustili a necháváme na rozhodnutí zaměstnavatele, koho si do vedoucí funkce vybere. Vedení týmu nevyžaduje pouze kvalifikační předpoklady, ale hodně záleží na schopnostech a osobnosti konkrétního člověka, a tu zná lépe zaměstnavatel.

• Řekla byste tedy v tuto chvíli, že se daří koncepci ošetřovatelství naplňovat?

My jsme koncepci ošetřovatelství pojali nikoli jako deklaraci, ale podařilo se nám ji začlenit do databází strategií České republiky. Ke koncepci už máme rozpracovány akční plány a stanoveny jednotlivé pracovní skupiny k plnění strategických a následně specifických cílů. Dá se tedy říci, že ano. Začínají probíhat první jednání pracovních skupin k tomu, aby se podle jednotlivých cílů postupovalo.

• Můžete ty cíle v krátkosti představit?

Mezi cíli, které jsme si vytkli, je ten, o kterém už jsem hovořila – stanovení záložních týmů a metodiky k jejich vedení. Dále je to posílení investic do vzdělávání sester a v neposlední řadě také pracovní podmínky, profesní rozvoj sester, postavení profesních organizací a podpora při definování jejich rolí či analýza právních předpisů a další.

• Kde si myslíte, že má české ošetřovatelství největší rezervy?

Podle mě je největší rezervou právě to, že plně nevyužíváme potenciál našich zdravotnických pracovníků. Mnohdy setrváváme na postojích, které vycházejí z nějakého historického rozdělení nebo z historických souvislostí. Ale doba se mění a možná i ty mimořádné události posledních let nám poskytly příležitost k tomu, abychom se na tuto oblast více zaměřili.

• A kde má podle vás rezervy ve vztahu k nelékařům ministerstvo zdravotnictví?

Domnívám se, že se nám v poslední době mnohé podařilo, ale ne vždycky dokážeme plně a rychle reagovat na potřeby zdravotnických pracovníků. To ale souvisí s tím, že ministerstvo zdravotnictví je ústřední orgán státní správy, tedy státní orgán, který musí dodržovat určité postupy, které mu stanoví zákony. Ministerstvo tedy může dělat pouze to, co mu je zákonem dovoleno. Z pohledu veřejnosti se může zdát, že tyto procesy jsou pomalé. Co já vnímám jako velice potřebné, je revidovat právní předpisy, vzdělávací programy a také oblast podávání žádostí o akreditace. To znamená elektronizovat a digitalizovat agendy, plně využívat registrů, podívat se na možnou prostupnost ve vzdělávání a ještě více se otevřít názorům odborné veřejnosti.

• Co nového nyní ve své dílně chystáte pro nelékaře? Na co se mohou těšit, či spíše na co by se měli připravit? Nebo by se měli něčeho bát?

Tak já doufám, že se ničeho nebojí a ani nemusejí. Chápu naši činnost jako službu, tak je i našim zdravotníkům prezentována a vědí, že se na nás mohou obrátit. Jsme jim k dispozici, poradíme, pomůžeme. To, co připravujeme, souvisí s plněním akčních plánů a odborným rozvojem jednotlivých nelékařských povolání – připravujeme koncepce dalších oborů, například zdravotních laborantů.

• Zmínila jste celkem širokou agendu, které se váš odbor věnuje. Můžete prozradit, kolik zaměstnanců řídíte? V kolika lidech to vlastně celé zvládáte?

V rámci naší agendy vykonáváme činnosti státní správy pro více než čtyřicet nelékařských zdravotnických povolání, což čítá zhruba čtvrt milionu nelékařských zdravotnických pracovníků. Na odboru ošetřovatelství a nelékařských povolání je nás deset, z toho čtyři kolegyně pracují na uznávací jednotce v Brně, kde se zabývají žádostmi o povolení praxe, uznáváním kvalifikací, autorizacemi či aprobačními zkouškami zdravotníků ze zahraničí, kteří chtějí pracovat u nás v České republice, a dalšími věcmi. Ostatní kolegové se věnují vzdělávání, kompetencím, přiznávání kvalifikací, agendě rezidenčních míst, vydávání souhlasných stanovisek, povolením a akreditacím tady v Praze. Jsme zapojeni do plnění strategických dokumentů České republiky, například Zdraví 2030, Národního onkologického programu, Národního zdravotnického výzkumu, Národního plánu obnovy a mnoha dalších. Všichni jsme zároveň zapojeni do různých pracovních a meziresortních skupin a také na denní bázi spolupracujeme s dalšími odbory ministerstva.

• A nakonec trošku osobní otázka. Podle jednoho významného internetového fóra pro nelékaře by zájmy sester měla v médiích hájit především hlavní sestra ČR. Myslí si to 98 procent hlasujících. Pro mnohé jste ale stále trochu, a teď cituji, „bájnou postavou paní Colombové“. Někteří si dokonce mysleli, že tato funkce již před časem zanikla. Je to i jeden z motivů Medical Tribune, proč vzniká tento rozhovor. Jak vy osobně vnímáte svou veřejnou roli?

Pokud jde o mě, nepovažuji se za paní Colombovou. Svou činností dělám vše pro to, aby o mně sestry a zdravotničtí pracovníci věděli v celé republice. Pořádám pravidelně porady hlavních sester, náměstkyň ošetřovatelské péče, seznamuji je s činností našeho odboru a operativně řešíme aktuální problémy. Velice často se setkávám a jednám se zástupci odborných společností. Osobně se taktéž každoročně zúčastňuji mnoha akcí konaných ve všech krajích republiky.

Od začátku byl a je můj hlavní úkol hájit zájmy sester a zdravotnických pracovníků a prosazovat to, co je v jejich zájmu a co by chtěli prosazovat na úrovni ministerstva zdravotnictví. Mám to štěstí, že po dobu, co tu jsem, mám významnou podporu ve vedení ministerstva, a to i v některých, řekněme, nesnadných otázkách.

Ministerstvo zdravotnictví však disponuje svým tiskovým odborem, který je věcně oprávněn k tomu, aby za ministerstvo komunikoval se sdělovacími prostředky. Já se veřejnému vystupování nebráním, ale určení, jaká je a bude moje role ve veřejném prostoru, není tudíž závislé na mém rozhodnutí.