Zveřejňování smluv – nevylévá se s vaničkou i dítě?

KOMENTÁŘ

S účinností od 1. 7. 2016 budou muset všechny veřejné subjekty (právnické osoby, ve kterých má stát nebo územní samosprávný celek většinovou účast) uveřejňovat jimi uzavřené smlouvy, jejichž hodnota přesáhla 50 000 korun.

Zákon o registru smluv je, po zrušení anonymních akcií a změně jednacího řádu Sněmovny proti přílepkům, třetím splněným z devíti bodů projektu Rekonstrukce státu. Na stránkách projektu se o zákonu o registru smluv píše: „… je to nejlepší obrana proti předraženým zakázkám, zbytečným nákupům nebo nevýhodným prodejům majetku.“

Ustanovení zákona ale dopadá i na smlouvy na dodávky léků do lékáren ve zdravotnických zařízeních se státní nebo samosprávní účastí, a tady se nabízí otázka, zda se s vaničkou nevylévá i dítě. Nakupované léčivé přípravky jsou z valné většiny regulovanou komoditou a je nasnadě, že pokud stát už cenu léčiv reguluje, je prakticky nemožné nakupovat předraženě. Všechna výběrová řízení na cenu dodávaných léčiv se pohybují od nejvyšší regulované ceny směrem dolů; totéž platí také v případech, že k nákupu dochází i mimo režim veřejné zakázky. Nad maximální regulovanou cenu se, jednoduše řečeno, nakoupit nedá.

Nevím, před čím v tomto případě zákon chrání, ale vím, kam může praxe zveřejňování cen vést. Nejdříve se ale vydám na výlet k regulaci cen léčivých přípravků. Jedním z důvodů pro cenovou regulaci léčiv je zajištění dostupnosti, a tedy nízké ceny, a samozřejmě ochrana veřejných prostředků nastavením nízké úhrady ze zdravotního pojištění. Systém regulace cen a úhrad léčivých přípravků měl a stále má celou řadu nedostatků, k nimž v roce 2011 vydala Česká lékárnická komora kritické desatero vad regulace cen a úhrad léčivých přípravků (https://www.lekarnici.cz/Media/ Media‑o‑nas/Lekarnicke‑desatero‑vad‑regulace‑cen‑a‑uhrad‑leciv.aspx), přičemž některé z bodů desatera už nejsou aktuální, ale minimálně tři naopak nabývají na významu právě v souvislosti se zveřejňováním smluv:

3. Nejsou k dispozici dostatečně přesné údaje o nákladech zdravotního pojištění na léky používané v ústavní péči.

4. Regulační autority zcela rezignovaly na úhradovou regulaci léčiv používaných v ústavní péči.

9. Není dostatečná motivace pro výrobce nabídnout cenu pod úroveň úhrady.

Zveřejňování smluv na internetu je možnou cestou, jak zahájit proces odstranění vady číslo 3 (a z čistě formalistického hlediska i odmítnout tvrzení v bodu 4), zároveň výrazně posílí princip uvedený v bodu 9.

Proč?

V dotčených lékárnách většinově platí, že díky vyššímu objemu nákupu jsou v nich nákupní ceny nižší, než odpovídá ceně stanovené regulací. Tato praxe se ale pro výrobce (držitele rozhodnutí o registraci) stane v okamžiku zveřejnění poměrně rizikovější než dosud. Riziko způsobují pravidla externího referencování cen, které v současnosti v nějaké podobě využívá (s výjimkou tří zemí) prakticky celá Evropská unie, většina zemí OECD a stává se velice populárním v rozvojových a tranzitivních zemích.

Pokud se totiž ve veřejně dostupném registru ukáže, že jsou některé léčivé přípravky obchodovány ve významných objemech (a objem v nemocničních lékárnách určitě znamená významný objem) za ceny nižší, než uvádí oficiální Seznam cen a úhrad léčivých přípravků (SCAU), mohou se pro země, které mají Českou republiku v referenčním koši, stát impulsem pro přehodnocení cen léčiv a tím roztočit spirálu snižování cen v celé Evropě, což výrobcům může významně snížit motivaci do takových ujednání o cenách vstupovat.

Ale možná je to dobře. Jak se píše hned v prvním bodě výše citovaného lékárenského desatera, legislativní pravidla cenové regulace léčiv (kromě toho, že nejsou důsledně dodržována) jsou dostatečně nepřehledná sama o sobě. Doplňková soukromoprávní ujednání o cenách je, ve snaze ušetřit prostředky pojišťoven na úhradách nebo pacientů na doplatcích, komplikují ještě více a vlastně boří základní pilíř lékové politiky. Ať pojišťovny platí všem stejně na horní hranici státem regulované úhrady, ať pacienti doplácejí na horní hranici maximálních možných státem regulovaných doplatků. Čím dříve dojde k ukončení všech myslitelných svépomocných úsporných opatření, tím dříve musí dojít k revizi současného (ne)systému nepředvídatelných cen a doplatků.

Pak se možná dočkáme spravedlivěji a solidárněji nastaveného systému úhrad léčivých přípravků, systému, ve kterém nebude pacient nucen cestovat za lékárenskou péčí podle výše doplatku v jednotlivých typech lékáren, systému, kde zdravotnická zařízení dokáží kalkulovat náklady na péči z cen léčivých přípravků, které stát v regulaci stanovil na vyvážené hladině mezi možnostmi plátců a zároveň adekvátní rentabilitě výrobců.

Paradoxně by mohlo dojít k tomu, že nebude nutné zveřejňovat žádné smlouvy na dodávky léků. Jen to nesmí trvat moc dlouho. Jinak to bude vítězství za cenu příliš vysokých ztrát, a jak praví klasik: „Tahle sleva zadarmo nebude.“

Zdroj: