Zpověď vlkodlaka

Je tomu již spousty let, kdy mi doktoři oznámili, že trpím chorobou zvanou diabetes. Tenkrát mě to opravdu šokovalo. „Teď budete muset dost změnit svůj životní styl," varovala mě tehdy doktorka. Strašně rád bych jí na to odpověděl, ať si to zkusí sama s mým prokletím, ale ze zkušeností vím, že jsou prostě věci, o kterých je lepší nemluvit. Abych vše uvedl na pravou míru. Jsem vlkodlak. A jednou za čas prostě přijde noc, kdy nedokážu své tělo ovládat.

Můj život šel ale po zjištění této nemoci dál a já se s ní musel prostě naučit žít. Snažím se dodržovat přísnou dietu, pravidelně si měřím glykemii a inzulínové pero nosím všude s sebou. Ale ne vždy je to možné. Třeba jednou při úplňku, když jsem pojídal jednu slečnu, udělalo se mi tak nevolno, že jsem jí prostě musel nechat ležet tam, kde byla. Tak sladkou holku snad už jen tak nenajdu. Občas ve svých půlnočních stavech mívám problémy s dietou. Dost jsem přibral, patrně vinou cukrovky, a tak si už nemohu dovolit lovit, koho chci, a zaměřuji se hlavně na prostorově výraznější jedince, ti totiž nejsou schopni přede mnou tak rychle utíkat. Bohužel pro mě, bývají dosti tuční a kazí moje pracně propočítávané nutriční hodnoty.

Ten nejšílenější zážitek se mi stal ale teprve až nedávno. Měsíc se zase pěkně zakulatil a já cítil, jak na mě přichází moje chvíle. Kůži mi začala pokrývat hustá srst, smyslové orgány se vytříbily a já už se nedokázal udržet na dvou nohou. Mé uši teď dokázali zachytit i ten nejslabší hlásek, můj čumák byl nasycen nejrůznějšími pachy, o kterých nemá normální člověk ani zdání, ale to nejdůležitější, úplně nový rozměr nabyla i má chuť. Potřeboval jsem maso, lidské maso - a to hned.

Za poslední dobu, co jsem se pořádně zakulatil, jsem i dost zlenivěl. Jít vyčkávat do lesa na zbloudilou duši už bych vážně dnes nedokázal, ale jít lovit do města, to by byla sebevražda. Tu noc jsem se rozhodl pro nedaleký park. Je to sice dosti riskantní, ale dál už mě fakt nikdo nedostane. Auto řídit v tomhle těle nemohu a zavolat si taxíka? Nebo použít hromadnou dopravu? Dokážete si vůbec představit vlka, jak si v autobuse štípá lístek? Nesmysl.

Vypravil jsem se tedy po svých nejkratší cestou k místu, kde si obvykle milenci dávají rande. Naštěstí město, ve kterém žiji, dost šetří, a tak je o veřejné osvětlení nouze. Nenápadně prokličkovat ulicemi mi zase takový problém nedalo. Akorát jednou mě vylekala banda sprejerů, ale ti mě nejspíše považovali za toulavého psa a dál si hleděli svojí práce. S několika málo přestávkami jsem se konečně dostal na městkou zeleň. Teď jen zalézt do křoví a tiše vyčkávat. O potenciální potravu zde opravdu nouze nebyla, problémem bylo, že většinu z nich bych stěží asi zdolal. Mé nateklé packy mi běh nedovolí a dostat se až sem mi sebralo tolik energie, že jediné co přichází v úvahu je nějaká postarší, ale hodně postarší žena. Kašlu na to, že má tuhé maso, lepší než hladovět.

Zkuste si ale dostat babičku vprostřed noci na místo, kde jsem byl já. Sliny mi však tekly proudem a já se rozhodl zariskovat, dál nevyčkávat a vrhnout se na mladého klučinu, co zrovna procházel kolem. Jeho krok byl dosti nejistý, patrně se vracel z nějaké hospody, kde s kamarády probírali smysl života. Jeho alkoholové omámení mi sice neudělá moc dobře, ale zase je to moje výhoda při lovu. Navíc sluchátka s hlasitou hudbou v jeho uších mi značně pomohou k nenápadnému přiblížení.

Vím, nebyla to dobrá volba - mladý, silný, navíc ještě ten démon alkohol, ale už jsem byl z toho věčného čekání natolik nesvůj, že jsem prostě vyrazil. Svým kolíbavým krokem jsem se snažil co nejtišeji dostat do těsné blízkosti k mé budoucí oběti. Svoji váhu mohu sice rozložit na všechny čtyři tlapky, což mi dost pomáhá a chůze je přeci jen snazší, než v mé člověčí podobě, ale přesto. Sto kilo je sto kilo. Jen pár metrů už mě dělilo od vytoužené večeře, když v tom se ozval dívčí křik: „Áááá, támhle něco je! Zatoulanej pes, určitě má vzteklinu! Pojď rychle pryč!"

Sakra, jak jsem si mohl nevšimnout toho mladého páru pusinkujícího se kousek ode mne na lavičce. Nedokážu se prostě pořádně soustředit. Křik samozřejmě vyrušil i mou vyhlídnutou oběť, která i přes hlasité decibely pulsujícími jeho tělem nepřeslechla ženský jekot. Když se mladík otočil, místo toho aby vzal nohy na ramena, začal na mě křičet „Kšá! Táhni ty smradlavej pse!" a podobné urážky. Tohle mě ale opravdu rozzuřilo. Lidé se mají podobných kreatur, jako jsem já, bát, a ne na ně být ještě drzí. Vycenil jsem zuby a pořádně zavrčel. S chlapcem to ani nehnulo. Spíš naopak ho to vyprovokovalo a ke svým slovům přidal ještě posunky ruky. To už jsem ale nevydržel a skočil na něj. V tu chvíli začal zápas mezi mužem a vlkem s nadváhou. Můj metrák vůči jeho stěží šedesáti kilům se nedal vůbec srovnat a tak během vteřiny ležel na zemi. Dost jsem ale podcenil jeho sílu, jelikož dostat se z mého sevření mu nedalo až zas tolik práce. Během chvilky stál zase na nohou, v jedné ruce mobil, v druhé kámen, který po mne okamžitě hodil. Přímý zásah mezi oči vyvolal bolestné vytí.

Než jsem se stihl vzpamatovat, mladík byl pryč. Nevím, jestli ten záblesk, co jsem zahlédl, byly prostě mžitky před očima, nebo si ještě drze udělal fotku. V téhle chvíli byl můj jediný sen dostat se domů. Sice hladový, ale zase v bezpečí. Bohužel pro mne, mé noční dobrodružství ještě zdaleka nekončilo.

Nestihl jsem se ani sklidit z cesty, když v tom můj zrak oslepil ostrý kužel světla. Ať už to byla ta vystrašená dívčina, mladík který měl být dnes na mém jídelníčku, či nějaký jiný náhodný svědek, kterého jsem si nevšiml, někdo podal policii hlášení o zaběhlém psu.

„Tamhle je, už ho vidím," ozvalo se z jedné strany.

„Pozor, může být agresivní," zaznělo z druhé strany.

„Už jsem skoro u něj," tento hlas byl přímo za mnou.

Otočil jsem se a tam muž v uniformě, v ruce tyč, na jejímž konci byla smyčka. To je můj konec, pomyslel jsem si. Sebral jsem ale poslední energii a ze zbytku sil jsem se rozběhl. V mém směru stála ale další osoba. Otočka o devadesát stupňů a honem utíkat jinam. I tam na mě už byli připraveni. Přistavené policejní auto s velkou klecí. Pravděpodobně v příštích minutách můj nový domov. Rozhodl jsem se ale nevzdát.

Rozbíhám se proti nejbližšímu uniformovanému členu a skáču na něj. Podařilo se a on leží na zemi. Ani se neohlížím a utíkám dál. Stále slyším hlasy, které domlouvají taktiku jak mě chytit. Zaslechl jsem i motor auta. Sil ale ubývá a mé srdce tluče o sto šest. Ještě vydržet aspoň tak deset minut. To je dost času na to, dostat se k nedalekému srázu. Nebude lehké ho seběhnout, pořád ale snazší pro mě, než pro lidi.

Jazyk vlaje někde za mnou, nohy mě přestávají poslouchat. A ještě ke všemu, kde se vzal, tu se vzal, přímo přede mnou stojí urostlý muž. Cítím, jak každou chvíli zkolabuji. Hlava se zatočila a poslední co si pamatuji je smějící se knír té hory masa.

Probudil jsem se až v nemocnici - zase jako člověk. Z mé ruky trčela kapačka a já neměl ani tolik sil, abych se posadil. Strávil jsem zde tři týdny a jen díky šťastné náhodě jsem se nakonec dozvěděl, co se ten večer stalo. Uklízečka zapomněla v mém pokoji smetí, které se zrovna chystala vynést. Všiml jsem si jedněch starších zmačkaných novin, na jejichž titulní stránce se velkými písmeny informovalo o nočním zátahu na zaběhlého vlka. Rychle jsem vstal z postele a kus papíru sroloval pod pyžamo. Odvážil jsem se číst, až když jsem věděl, že jsem úplně sám. Datum souhlasil s mým datem hospitalizace.

„Celou noc policisté naháněli zaběhlého psa, který ohrožoval okolí. Po úspěšném odchytu a převozu na veterinární stanici bylo zjištěno, že se jedná o zbloudilého staršího vlka, který se nejspíše nevědomky dostal až k lidskému obydlí. Ještě tu noc byl proto převezen do národního parku, kde jistě najde svůj nový domov."

Od nemocničních sester jsem se pak dozvěděl, že mě ráno našel německý turista. Ležel jsem prý nahý vprostřed lesa, mimo značené cesty. Když pro mě přiletěl vrtulník, nikdo nechápal mojí situaci. Největším překvapením ale pro celý personál nemocnice byl obojek s čipem, který mi vysel kolem krku.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/zpoved-vlkodlaka-71/