Život s cukrovkou

Čemu se směješ? Je to daleko - zastavíš u fastfoodu, ještě před hranicema a ona se směje, směje se, protože zítra je pátek a protože se můžete najíst a je jedno, co si vezmete, bude to tak za tři stovky nebo tak, je jedno, co si vezmete, ale bude to do tří set. Čemu se směješ? Směje se, protože jste přijeli pěkným autem, směje se, protože si otevřel ty zapatlaný dveře od dětí a od hranolek.

Posadíte se zpátky do auta, jasně, je to ještě daleko, ale to nevadí. Chytne tě za ruku, opře se a zavře oči, asi chce spát. Ty prsty jsou studený, je teplo, ale ty prsty jsou studený - možná by měla trochu přibrat.

Malý ruce u malejch stolků rozbalujou malý tousty, bejgly, bagety, hamburgery a sendviče opatrně a důkladně zabalený do několika vrstev obalů. Elegantně a opatrně rozbalujou brčka, strhávají z nich papírové obaly, tahem podélně nebo trhnutím napříč. Natrhávají obaly od hranolek, otevírají papírové krabičky a kelímky, desetigramové kečupy, majonézy a hořčice, ledabyle sahají po komínkách ubrousků. Tak jdem?

Ještě jsi dotankoval. Sto, dvě stě, tři sta ...

Kam vlastně jedem? Už se ptala hodně krát, ale to jí neřekneš. Místo toho - k tátovi, má dům u moře. Bude se ti to líbit, všichni to tam mají rádi. Pousmála se. Pak bylo ticho, zavřela oči. Možná si vzpomněla, že tentokrát nemáte v kufru ručníky a plavky. V nemocnici říkali, že hlavně žádný slzy. Ty slzy jí hrozně vyčerpávají. Říkali, abys jí nedal moc času myslet na to, tak jsi jí říkal ty příběhy, jeden po druhým, ona poslouchala, pořád. Jaký příběhy? Veselý, smutný, pravdu? Říkat cokoliv, ty smutný jí pomáhaj bejt k tobě blíž. Pravda už pomalu docházela. Chtěla slyšet o Nelle. Tak povídej.

Měla dlouhý prsty? Hrála na klavír? Ne, ruce měla malý a prsty docela krátký. Skoro takový jako malej kluk. Když si je přiložila na tvář, jako by ty ruce ani nebyli její, řekla bys. A měla černý hustý vlasy? Černé jo, ale ne moc hustý, po mámě asi. Co se stalo pak? Potom jsme se odstěhovali. A dlouho jsme se neviděli. Jako dlouho? Dlouho. Takže jsi na ní zapomněl? Počkej, ty jsi jí už nezavolal?

Otázky. Otázky jsou dobrý. Musíš mluvit tak, aby se ptala. Je to jako jazz. Vždycky balancuje na okraji. Žádný finální akord není. A pod povrchem je vždy něco neúplného. Je vždy ještě něco dalšího, co chceš. Takové musí být i tvoje příběhy. Musíš šetřit ten pocit něčeho dalšího, ukázat, že je toho víc a nemůže to mít vše hned teď. Musíš ji přesvědčit, že to chce, musí si zapamatovat to, že to chce. Ty příběhy ji nesmí nikdy úplně uspokojit, nikdy ne úplně.

Ještě pořád měla ty sny, ale tobě už o nich neříkala. Měla je, pořád dokola, takhle jednou v noci po večeři v listopadu šla ven. Jen tak se projít, ale jen co udělala pár kroků od domu, se jí začaly bořit nohy do bahna, každým krokem se dostávala hlouběji. Nikdy se nezabořila úplně, jen dospěla do bodu, kdy už ty nohy nešly vytáhnout a tak se rozplakala, protože nemohla nikam. Říkala, že toho se bojí nejvíc. Říkala tomu bahno a říkala, že to je její největší strach. Nebojím se, že se potopím, bojím se, že už ty nohy nepůjdou vytáhnout. A pak najednou i ty pochopíš. Pochopíš, že to nejhorší není potopit se, ale uvíznout na mrtvém bodě, kdy se nejde hnout nikam. Ona to taky chápala, a proto se toho tolik bála.

Býval to začarovaný kruh. Pořád dokola. Rutina jí udržovala v komatu, ale pak přišel státní svátek, den volna, dovolená nebo víkend a ona se probudila. Probudila se, a zjistila, že dělá to, co by měla dělat a ne to co by chtěla, alespoň to tak říkala. Říkala, že je to jako se ráno vzbudit někde jinde než čekáš a to zjištění je šok. Všechno jí hrozně vyčerpávalo, ráno se usmát, říct  chlapovi v obchodě dobrý den, špulit rty na děti, co za ní přiběhly v parku, pohladit psy, kteří šli okolo. Poděkovat klukovi za to, že jí přistavil auto. Všechno bylo těžký, vypjatý a namáhavý. A tak radši byla sama, nebo jen s tebou, takhle v sobotu, po snídani, brečela, z ničeho nic, stejně s tím už nic neuděláš, možná to jen o trochu zhoršíš, co je? Stalo se něco? Vůbec to nechápeš, je to trhlina, jen další trhlina. Ale proč teď? Protože ty největší trhliny se projeví s prodlevou a hned potom ti dojde, že už věci nikdy nebudou jako dřív. Musíš se smířit s neustálým pocitem nespokojenosti. Nespokojenosti z ustavičného kmitání mezi vyhrát a prohrát. Ale nikdy se nesesypala úplně, opakovala si, když se sesypeš, odpovědnost za tebe přebírají ostatní, to nechtěla.

Pořád ještě plakala, ale nikdy ne v autě, na cestě. Plakala doma, na židli, na posteli, na zemi, z ničeho nic. Poslouchej! Posloucháš mě? Jo, jo. Posloucháš mě? Ano, poslouchám, trochu se bála, možná proto, že jsi křičel. Zastavil jsi úplně u kraje, s velkou námahou si rozepla pás a téměř vypadla z auta. Chytneš jí za ruku a vezmeš jí až ke kraji. Jdete pořád dál a dál, přes asfalt, štěrk a nakonec nezpevněnou zem až úplně na okraj. Oba se podíváte dolů, do údolí. Vidíš to? Podíval ses dolů, až se ti trochu zatočila hlava z té hloubky. Vidíš to? Kývala hlavou, pořád jí ještě trochu tekly slzy, ale snažila se přestat, trochu se bála tý hloubky, co měla před sebou. Vidíš to? Místo toho pocitu si představ, že ta trhlina, kterou v sobě cítíš, není v tobě, představ si, že místo toho, aby vznikla v tobě, ve skutečnosti vznikla někde úplně jinde, třeba tady v tý propasti. Ale ta trhlina je ve mně. Vím to. To ne. Věci okolo tebe, jak je vnímáš, jsou jenom v tvých očích, tak to vnímáš. Ta trhlina může být trhlinou o velikosti kaňonu, nebo jen skulinou ve dřevě, záleží jenom na tobě. Problém je, že když v sobě najdeš trhlinu ty, budeš chtít, aby ji v sobě měl svět taky. Ta trhlina není v tobě, je v tomhle kaňonu. Není v tobě, je někde jinde. Pochopila to, dýchala o trochu rychleji, možná ji pomohl ten čerstvej vzduch, mluvil jsi dál, ale víc jsi už mluvit nemusel, protože ona to pochopila.

Nastoupíš do auta a ona zase usne. Jen tak. Probudí se až v momentě, kdy auto zastaví. Kde jsme? Tady dneska přespíme. Už tam budeme? Nebudou nás čekat? Vyndáš věci z auta, celý se to vejde na jedno rameno. Dobrý den, my máme rezervaci. Ano, jméno? Karty od pokoje, jednu kvůli světlu, nejdřív ale: Odemkneš dveře, zajímá jí postel. Spadne a hned zase spí. Musí hodně spát. Sedneš si na pohovku. Je to jako v kleci. V kleci bez mříží zíráš do prázdnoty a prázdnota zírá zpátky, na tebe v kleci bez mříží, u postele otevřeš šuplík a v něm ne korán, ale bible, psaná dvanáctkou. Vedle vana, na dno se podepsali všichni předchozí hosti.

Pane, není to daleko. Z hotelu je to jen kousek, tak můžeš jít i pěšky, bude to tak pět minut, víc ne. Otevřeš dveře, nikdo už nevchází, v předsálí jsou ztlumená světla. Druhé dveře tě vpustí přímo do sálu. Všichni už jsou potichu, pár lidí, tu a tam se ještě naklání k někomu, před pusu si dávají dlaně a šeptají to, co se šeptá, než to začne: doufám, že není nervózní,  snad to nepokazí, volal jsi domů, že dneska přijdeme pozdě, sluší mu ty nový kalhoty, rušil jsi tu rezervaci? Tu a tam si ještě někdo odkašle. To se tak dělá. Záleží hodně na tom, kdo sedí v porotě. Moc na ně nevidíš, jen na jednoho z nich. Ani si nesundal kabát, tak ho má pořád ještě na sobě, károvaný, okolo krku volně tříbarevnou šálu. Pod tím hnědý svetr, ve kterým určitě přednášel. Lidi, co přednáší se hned poznaj, mluví trochu pomaleji tak trochu pro sebe, alespoň ti to tak připadalo. Psssst. Tiše přece, už se bude číst.

Jsi píseň a já tvoje slova - co nocí potichu šeptají /první dojem je důležitý, záleží na tom, co řekne. /co na jaře derou se na svět a slyším to - co jsem pro tebe nechal  a myslel, že nikdo nenajde. /porotci se mírně svraštilo obočí, přimhouřil oči, slyšel totiž ‚šeříky' a ‚šest stop pod zemí' v básni, která měla být o /to co za našimi zády rozervalo starý kontinent a spojilo dva břehy, od sebe daleko, /po prvních verších vždycky poslouchá o trochu míň, dívá se na ústa, aby líp rozuměl /co tiše navedlo tvou krev do mých žil a potají obléklo tvé tělo do mých zimních veršů/ myšlenky se mu pomalu svažovaly jinam /šeříky a magnólie, bez tebe, ztratili vůni a jsou jen prázdnými řádky, co truchlí za padlé verše /slyšel slovo padlé, v básni o lásce, od malýho kluka, kterýmu mohlo být sotva dvanáct./slyším, jak  na chvíli dýcháš z mých plic/už skoro neposlouchal /jsi píseň a já tvoje slova, co potichu šeptají o ... Pro tebe, teď pláče zem a zalévá spojený kontinent hlubokým řečištěm. /symboly, biblické symboly / Pro tebe, teď křičí noc./ ale to už neslyšel. Ten prcek to dočet a ještě se mu chvěl hlas, děkuju, řekl, ale to nikdo neslyšel, byl moc daleko od mikrofonu a taky se uklonil a šel rychle někam dozadu. Ještě tak trochu nevěděl co s rukama co s nohama, ale když četl, tak stál úplně klidně. Byl šikovnej ten kluk.

Teď už je ale čas jít spát. K tátovi už to snad není daleko.

Nad čím přemýšlíš?

Ráno na tebe čeká v autě horko. Jen co dosedneš za volat, ani moc nedýcháš, jen přemýšlíš, jak co nejrychleji dostat dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Trochu čerstvého vzduchu, řekla tenkrát Nella. Přišlo ti to směšný, mluvit o vážných věcech při otevřeném okně, tak alespoň pustíš větrání.  Já už takhle nemůžu. Promiň, říkala. Furt se omlouvala, protože věděla, že tě to bude mrzet. Já už nemůžu, odvez mě prosím tě domů, silnice byla suchá, po straně občas listí. Tenkrát, jsi docela dost křičel. Tenkrát byla ta rychlost uvolňující, protože rychlost je vítězstvím nad pamětí, rychlost jako opojení smyslů. Rychlost je zapomnění, rychlost jako kinetická forma amnézie. Rychlost a samotná jízda je neviditelností, i když jen na chvilku. Rychlost neustále vyplňuje jeden prostor, aby mohla opustit ten předchozí, a auto samotné je neustále vtahováno rychlostí do dalšího a dalšího prostoru. Neustále zaplňuje jeden, aby opustila ten předchozí. Rychlost jako proces neustálého vyplňování prázdnoty. Rychlost je úzce spojená s nostalgií. Rychlost, která neustále jeden prostor zaplňuje a druhý opouští. Rychlost jako opojení prázdnotou.

Prásk...

Nad čím přemýšlíš?

Už nevíš, jestli jsi Nellu  ještě zkoušel přemluvit. Ale na ní prostě doma někdo čekal, na tebe tak akorát prázdnej byt. A zase znovu, přijít domu, vybrat jeden kufr, do kterýho naházíš všechny věci. To ale není to nejhorší. Zastav prosím tě, zastav někde. Brečela, a tak jsi možná křičel o to víc. Už jsi to vzdal, potom, ti vzkáže, ať si přijdeš zpátky pro svoje věci nebo pro věci, který jsi jí dal. Zastav, prosím tě, zastav kdekoliv, ale zastav. Řekne ti, abys to dal někomu jinýmu, že to tu v bytě nechce. Pozor! ... Auto sjede, teda sletí z krajnice. Dum dum dum - prásk. .... Hrozně dlouho je úplný ticho. Nikdo nekřičí. Už je klid... Trochu čerstvého vzduchu, chtěl bys, ale nemůžeš se nadechnout, snad máš jen vyraženej dech. V autě hoří. Ne takhle je cítit ten pytel. Trochu čerstvého vzduch. Dýchej, to nikdo neříká. Místo toho, ti počítaj žebra, nebo tak něco, nevíš. Prej jsi měl štěstí.

Nad čím přemýšlíš?

Štípla tě. Au. Nevnímáš. Znals to už z minula. Dost jste se hádali. Dva kohouti na jednou smetišti, říkal táta. Nadával.  Táta, co ten o tom věděl. Zastavíte na benzínce. Jdeš ty nebo já? Jdu já, vyskočila, peníze měla v levý kapse, těsný džíny. Všude okolo lidi, tankujou, děti běží dovnitř napřed, Je to pokaždé jiný, na každý benzínce mají něco jinýho, pro kluky čipsy, brambůrky, když koukaj na vyšší regály tak i auta, většinou ty nejlepší tam ještě pořád jsou, nikdo si dobrovolně nevezme veterána, na to děti moc neslyšej, jasně, každej šáhne na modrej sporťák. Holky jsou hned vedle, koukají spíš po časopisech, co se bude nosit, některý si vyberou ty časopisy zabalený v igelitu, ke kterejm jsou třeba ještě žabky, nebo šátek v lepším případě třeba i taška k vodě. Je to všechno? Dívá se na tu holčičku, vedle kasy, jak se natahuje pro plyšovou hračku. Je to ošklivé káčátko, to chce asi každá. Nejdřív si všimne těch vlasů, špinavej blond, a vlasy pod ramena, to je jasný, chce bejt princezna. Má plážový pískový kraťasy, bílou halenku, nebo tuniku a stříbrný botky a korále. Modrý korále. Natahuje se pro něco, ze zvědavosti. Je to všechno slečno? Budete platit kartou nebo hotově? Prosviští okolo, venku otevře zadní dveře, sedne si a připoutá se.  Vpředu sedí táta s mámou. Máma jí ještě pohladí a taky ségru, a pak se jede. Slečno? Všechno. Oči se jí zaleskly a po tváři jí sjely dvě horké slzy. Rychle si utřela oči, a ty děláš, že se nedíváš, zrovna si dával telefon do nabíječky, zrovna si něco hledal ve středním panelu.

Otevřeš peněženku, možná ze zvyku, vyndáš všechny karty. Stříbrné, ale nejcennější jsou ty zlatý. To ví všichni. Pod nimi jsou zlaté platební karty, věrnostní karty do klubů, karty do lázní, členství v klubech a restaurací. Většina z nich prošla více než před rokem, ale pořád je máš v peněžence, když ji otevřeš, hned vpravo, jsou hned vidět. Premium karta pojištěnce. Furt ještě někam patříš. A taky léky. Její léky. Kdyby něco. Ha. Otevře dveře, všechny tašky má v jedné ruce, tou prázdnou otevírá. Naskočí do auta. Směje se.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/zivot-s-cukrovkou-55/