Život bez cukru

Můj životní příběh začal v roce 1981. A až do roku 1991 byl příběhem celkem obyčejným. Byla jsem až na ty kudrnaté vlasy a dioptrické brýle celkem „normální". Z nejvýraznějších nemocí mého dětství byly opakované záněty průdušek léčené mimo jiné i Prednisonem. Průdušky v předškolním věku vyřešil až lázeňský pobyt v Luhačovicích. První školní léta jsem byla zdravá jako rybka. Pak přišla chřipka, kterou moje paní doktorka rozhodla léčit Paralenem (ačkoli mi vždy lépe zabíral Acylpyrin). Dvojtýdenní boj celkem bez větších zlepšení. Fit jsem byla až po pořádném vypocení. To mě postavilo na nohy. Nikdo tehdy netušil, že přijde ještě něco dalšího...

V dalších měsících jsem se postupně začala měnit před očima mých rodičů. Hubnula jsem, moc jsem nejedla a především měla jsem velkou žízeň. Nikomu jsem si ale na nic nestěžovala. A když se mě mamka ptala, jestli mi něco není, jednoznačně jsem jí odpověděla: „Nic mi není, jsem v pořádku." Dodnes vidím, jak jsem stála ve školní jídelně u várnice s čajem a i po několika hrníčcích jsem stále měla žízeň. A postupem času se objevila i únava.

Osudného dne, 24.4.1991, jsme se školou měli jít na představení do divadla. Byla jsem po prospané noci zase unavená, a tak jsem si šla tehdy ještě po snídani lehnout. A vzbudila jsem se v 7:55. Měla jsem 5 minut na to se obléknout a přesunout se do divadla i s kytarou, protože jsem ten den po škole měla kytarový kroužek. Přesun do divadla jsem zvládla, ale celé představení jsem prospala. Tehdy u nás suplovala družinářka, která nakázala, že mě do školy odnesou spolužáci. Hrdinně jsem odmítla. Pokud se ptáte, co se mi tou dobou honilo v hlavě, mohu Vám jasně odpovědět. Naprosto jistě jsem věděla, že mě nikdo nemusí nést! Nechala jsem si vzít akorát kytaru. Kopec jsem silou vůle vyšla. Když mne z okna zahlédli tátovi spolupracovníci, upozornili ho na mě. Táta neváhal a i přes jeho nemocné kyčle pro mě přispěchal a v náručí mě donesl na pohotovost. Když se mě ptal, jestli něco nepotřebuji, chtěla jsem jen napít. To byly moje poslední hlty sladké limonády.

Na pohotovosti prý už nebyli schopni měřit můj tep. Prý byl ze mě cítit aceton a diagnosa byla zcela jistá: CUKROVKA. Přijeli pro mě žlutí andělé. Do sanitky jsem nastupovala sama. I po příjezdu na dětské oddělení jsem chtěla vše sama. Takže jsem šla sama i po schodech, ale pamatuji si jen první dva (z celkem dvanácti).

Tou dobou mě už sháněla mamka, která v ten stejný den měla domluvené, že se na mě podívá doktorka. Od ostatních tříd, které se stačily vrátit z divadla do školy, dostala jen velmi útržkovité informace.  Když se dostala na pohotovost, sháněla mne. Posádka záchranky jí  zakázala jet společně se mnou v sanitce a to mi ještě nebylo ani deset let. Byla jsem dle nich plnoletá. Kam mě záchranka odvezla, se dozvěděla až od mého pediatra. A přivítání v nemocnici? Neschopná máma, která nepoznala cukrovku.

Laskavý čtenáři, pokud si to myslíš i ty, opusť od tohoto smýšlení. Informace o cukrovce dětí a mladistvých v té době nebyly tak přístupné jako dnes. A bohužel moje maminka dostala tvrdou lekci od lékařů za to, že ona cukrovku nepoznala. Ona za moji cukrovku nemůže. A musím podotknout, že dodnes mi je to líto, že se do ní někdo neprávem takto naváželi. S postupem času se vrátila na mysl mé mamky věta lékaře v Luhačovicích: „V pubertě se dosud prodělaná léčba může projevit...".   

Toho osudného dne jsem se stala prvním diabetikem v rodině. I přes nátlaky lékařů, že je to onemocnění dědičné, jsem byla a doufám i budu jediná s cukrovkou závislou na insulinu v celém příbuzenstvu.

Diagnostikováním cukrovky můj život samozřejmě neskončil. Ačkoli je to mnohem jednodušší napsat než učinit, je dobré, když člověk na tom zlém najde něco dobrého anebo pokud se dostane na úplné dno svých sil, aby se ode dna odrazil. Diagnostikování cukrovky u dítěte sice často obrátí naruby životy hned několika lidem. Nicméně s cukrovkou se dá plnohodnotně žít, nejenom přežívat.

Cukrovka mě donutila předčasně vyspět. Důslednost v aplikaci insulinu, hlídání si jídla, to vše bylo mým úkolem. Rodiče mi nikdy neaplikovali insulin. Cukrovka mi nezamezila zapojit se ve škole, v zájmových kroužcích či v tělocviku. I nadále jsem chodila hrát na kytaru a zpívat do dětského pěveckého sboru, se kterým jsem absolvovala několik i zahraničních výjezdů.

První roky jsem s sebou do školy nosila insuliny v ampulích a natahovala je tzv. insulinkou, kterou si dnes většina lidí spojuje spíše s aplikací drog. Díky Nadaci Olgy Havlové jsem dostala první glukometr. Proužků do něj bylo velmi omezené množství. Na odběr se používaly dlouhé jehly, běžně určené k odběru krve ze žíly, nebo často tupá kopíčka.

Pak přišla insulinová pera, stále lepší a lepší glukometry. V laboratorní diagnostice se začal používat glykovaný hemoglobin, v časopise jsem četla o insulinové pumpě, kterou můj tehdejší lékař jednoznačně odmítnul. 

Díky cukrovce jsem se asi vyhnula bouřlivým létům. Nikdy jsem neexperimentovala s drogami. Nikdy jsem se neopila. Na straně druhé jsem byla pravidelně očkovaná proti chřipce nebo jsem měla problém s lékaři, kteří se mi nechtěli operativně podívat do úrazem poškozeného kolene kvůli většímu riziku infekce.

Cukrovku jsem nikdy nebrala jako něco, co mi zabrání vykonávat to, co chci zvládnout a dokázat. Ne vždy jsem o své nemoci mluvila. Ne každý o mé nemoci ví či věděl. Vždy jsem si byla vědoma rizika, že když o mé nemoci nikdo neví, může být obtížné získat od něj pomoc v případě, že bych jí potřebovala. Toto riziko jsem podstoupila a opakovaně podstupuji.

Cukrovka mi umožnila dělat vedoucí na táboře pro nevidomé děti, vystudovat vysokou školu, jezdit pracovně do zahraničí (i bez zajištěného jídla), vdát se i porodit dítě. Cukrovka mi zamezila nekontrolovaně jíst, nemohu kvůli ní darovat krev či plazmu a nebyl mi dopřán přirozený porod.

Zcela chápu, že nikdo z nás nemá rád, když ho někdo omezuje nebo mu něco zakazuje. V tomto směru je cukrovka strašákem spousty lidí. Na straně druhé je mnohem jednodušší přijmout dietní opatření, aplikaci insulinu než se postupně dopracovat ke komplikacím cukrovky v jakékoli podobě, které pak už opravdu bolí.

I po 21 letech s cukrovkou se mi stane, že nedokážu některé dny udržet glykémii v normě. Ale nevzdávám to. Pokud mě někdo osloví, snažím se předávat své zkušenosti s diabetem. Pokud mohu, odpovím, ale rozhodně neznám odpovědi na všechno. Neskrývám, že často nedokážu poradit sama sobě. Ale na druhé straně vím, že diabetici mohou plnohodnotně žít. Stačí jen najít cíl a bojovat. Nebo nazvěme to jinak - jít za svým cílem. Diabetici jsou mezi olympioniky, lékaři, vědci,...

Kdyby mi někdo nabídnul, že si ode mne cukrovku vezme, asi bych mu jí dala. Už pro ten pocit volnosti, nemuset se den co den kontrolovat. Na druhé straně většinu mého života jsem prožila s cukrovkou a beru jí jako moji součást. A někdy mám pocit, že právě diabetes mě naučil být cílevědomou ženou. Den co den bojuji nejen s glykémií, ale i s předsudky lidí. Možná by můj život byl bez cukrovky jednodušší, nejen pro mne, ale na straně druhé, s cukrovkou jde žít, radovat se, milovat... Co tedy vzkázat všem, kterých se diabetes osobně dotkne? Překonejte strach a nenávist k cukrovce a začněte bojovat a žít! I s cukrovkou to jde!

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/zivot-bez-cukru-64/