Živé mrtvoly nebo Nursing Home?

Jde většinou o ženy. Jsou imobilní, s nějakou formou demence. Jenom leží, přijímají potravu a tekutiny a vyměšují. Nikoho nepoznávají, s nikým se o ničem nebaví.  A bude to tak stejné několik měsíců až let, než zemřou.  Jediná péče, která má pro ně význam, je zdravotnická péče.

Nečtou, neposlouchají rádio, nekoukají se na televizi, nic je nezajímá. Všechny sociální aktivity jsou pro ně zbytečné. Jenže leží v prostorách pobytového zařízení sociální péče. Tedy v zařízení, která má jiné priority, než se starat o „živé“ mrtvoly. Zdravotnický personál v těchto zařízeních je v nedostatečném počtu. Možnost lékařských zásahů je velmi omezená.

Tito lidé by měli své dny dožít v jiném, pro ně lepším zařízení. Ve zdravotnickém zařízení určeném pro pobyt trvale těžce nemocných seniorů. Ve světě se jim říká „Nursing Home“. Jde o zařízení zdravotnické péče s výhradně zdravotnickým personálem, kde ovšem není nezbytně nutná trvalá přítomnost lékaře. Lékař, ale v případě potřeby dorazí.

LDN mají poněkud jiné poslání. Doléčit a potom vrátit pacienty zpět. Nejsou primárně určené k trvalé péči o pacienty až do jejich smrti. Proto tito pacienti končí v nevyhovujících podmínkách v domovech seniorů a podobných zařízeních. V naší republice neexistuje ani jeden Nursing Home a výstavba žádného se nechystá ani výhledově. Přitom potřeba takového zdravotnického zařízení je každým rokem větší a větší, s tím, jak populace stárne. Dříve byli do Domovů seniorů přijímání mladší ročníky.

Dokázali se aklimatizovat, dokázali se spřátelit s ostatními, využívali možností zábavy a vzdělání. Jednalo se skutečně o „druhý“ domov. Dnes, díky snaze ponechat nemocné co nejdéle v jejich domácím prostředí, přicházejí do domovů seniorů velmi staří a velmi nemocní lidé. Nemají už čas ani sílu zvyknout si na nové prostředí.

Nastoupí, ulehnou a za několik měsíců až let zemřou. Díky úsporné politice státu vůči nemocnicím se nemocnice velmi brání takové nemocné přijímat, a jak to jde, okamžitě je vrací zpět.

Do sociálních zařízení, kde je málo odborného zdravotnického personálu, kam praktický lékař dochází jednou či dvakrát týdně a je zavalen administrativou (vypisování ORP poukazů, inkontinenčních pomůcek, sanitek, receptů, posudků apod.). Pokud mají domovy seniorů štěstí, docházejí někteří odborní ambulantní specialisté, ale jak kde. Někde mají štěstí, někde ne.

Převážet na odborná vyšetření takové těžce nemocné je velký problém. Nechat je však umírat dehydratované, protože možnosti infuzní terapie jsou sociálních zařízeních velmi omezené, je také problém. Situace je ještě absurdnější v tom, že vedení pobytových zařízeních nejraději přijímá právě těžce nemocné, protože zařízení tak dostává vyšší příspěvek na péči.

Bohužel, nikdo se neptá zdravotnického personálu, který přestává stíhat. A tak se stane, že občas nemocný nedostane svůj lék, občas se jeho zdravotnické problémy neřeší, občas se nechá s jeho bolestmi, p rotože takový člověk není schopen si jakkoliv postěžovat. Je zcela závislý na dobré, či zlé vůli lidí kolem.

Potřeba zdravotnických zařízení typu Nursing Home v naší republice je velká. Už teď je pozdě, ale snad ministerstvo zdravotnictví někdy v budoucnu, až se to nebude zvládat, nějak pozitivně zareaguje. Je mi jasné, že přerozdělovny zdravotní daně budou silně proti, ale tady jde přece o společenský zájem za veřejné peníze.

Každý, kdo čte tento článek, může skončit jako „živá mrtvola“ bez řádné zdravotnické péče, bez možnosti si pomoci. I ministr zdravotnictví i ministr financí i ředitelé všech přerozděloven. Screeningové programy jsou prima, ale tady jde o víc. O lidskou důstojnost. Odpovědní probuďte se, hodiny tikají. 

 MUDr. Petr Bouzek, www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz