Žijeme déle. Počet let prožitých ve zdraví je ale stejný. Proč?

Selským rozumem zhodnoceno, bude potřeba více lékařů a dalších zdravotnických profesí, protože bude více nemocných. Jenže selský rozum je něco, co se na vládní úrovni nepoužívá.  Počet lékařů a ostatních zdravotnických profesí se nezvyšuje, což zadělává na značné problémy v dalších letech.  Naopak mám pocit, že existuje státní program postupného útlumu zdravotnictví cestou chronické podfinancovanosti. Tento program nese už své první ovoce, feminizaci zdravotnictví.

Je známo, že v oborech s nízkými finančními odměnami začínají převládat ženy. Klasický případem je naše školství. Muž učitel je vzácnost. Stále méně dětí zažije to co já, že jim učitel na prvním stupni bude hrát na housličky lidové písničky. Rád na to vzpomínám. Jakmile se nějaký obor přefeminizuje, cesta zpátky je velmi obtížná, ne-li přímo nemožná. 

Jenže i ženy lékařky potřebují peníze. Dobře vdaných lékařek, co mohou dát celou svou  výplatu jen za kabelky, šminky a permanentky do wellness center, je jistě menšina. Většina lékařek musí ze svého platu zabezpečit chod svých rodin. Protože poměr mezi odevzdanou a zaplacenou prací ve zdravotnictví je tristní, i ony budou postupně opouštět zdravotnictví a lékařů bude citelný nedostatek. Také nemůžeme zapomínat, že ženy lékařky mívají děti, dětí bývají často nemocné a je třeba se o ně starat. A ženy lékařky určitě netouží po tom nastoupit do práce v pátek ráno a domů jít v až pondělí večer.  

Už dnes jsou některé ambulantní sféry zcela závislé na práci seniorů, a ti tu nebudou věčně. Mladí lékaři míří zcela pochopitelně za hranice.

A pak je tady ještě jedna, podle mě přímo neskutečná překážka pro rozvoj a udržení lékařského zabezpečení obyvatel naší země. Myslím tím výběrové řízení na zdravotnické zařízení. Výběrové řízení je drahé a zcela zbytečné divadlo. Každý to ví, ale tohle divadlo se hraje pořád. Za naše peníze.  Stát vybírá peníze cestou zdravotní daně a za takto vybrané peníze by se měla zajistit co nejlepší a nejracionálnější péče o občany státu podle potřeb. Leč neděje se tak.

Starosta v nějaké obci potřebuje lékaře. Toho lékaře najde, domluví se s ním a pak přijde na řadu výběrové řízení. Onen lékař, aby se vůbec mohl výběrového řízení zúčastnit, musí mít plně vybavenou a schválenou ordinaci. To chce peníze a čas. Výběrového řízení se zúčastní státní úředník a ten souhlasí, zástupce České lékařské komory souhlasí, odborník souhlasí.

Výběrové řízení dopadlo tak, že většina s návrhem nové ordinace souhlasí, ale to vůbec nic neznamená. Zdravotní pojišťovny nesouhlasí, ačkoliv jde o veřejný zájem a veřejné peníze. Takže ona ob ec je bez lékaře, lékař má dluhy, protože musel zaplatit vybavení ordinace a má další dluhy z té příčiny, že místo jiné práce se věnoval zařizování oné neúspěšné ordinace, kterou nyní musí zlikvidovat.

Jestli tohle není brzda vstupu lékařů do systému, tak už nic. Chtěl jsem, aby o tomto velmi zvláštním fenoménu vznikla reportáž, ale reportérka České televize mi řekla, že potřebuje konkrétní příběh. Obrátil jsem na Českou lékařskou komoru s prosbou o poskytnutí kontaktů na lékaře, co takto dopadli. Nebylo mi vyhověno. Opravdu nevím proč. Takže reportáž nemohla být natočena.

Zdravotní pojišťovny zabezpečují zdravotní péči občanů našeho státu ne za svoje peníze, ale za peníze veřejné. Je přitom absurdní, že neexistuje žádná veřejně prodiskutovaná a schválená představa o tom, kde má být kolik lékařů a jakých specializací.

Vše je na libovůli zdravotních pojišťoven, které spolu nespolupracují. Kdyby byly zdravotní pojišťovny zcela soukromé finanční ústavy, tak by se tak chovat mohly. U institucí rozdělujících veřejné peníze na veřejnou službu, mi to přijde velmi podivné a nesprávné.  A rozhodně se jedná o korupční prostředí.

Je divné, když někde lékaři nejsou a někde je jich najednou moc. A jde o rozhodnutí zdravotní pojišťovny, která nikomu nemusí sdělovat své rozhodovací procesy a nikomu se nemusí zodpovídat. Důsledkem této činnosti zdravotních pojišťoven, které občané nemohou kontrolovat, je nesystematické, nerovnoměrné a neodůvodněné rozdělení poskytovatelů zdravotnické péče na území republiky.  To vede ke snížení kvality a přístupnosti zdravotnických služeb pro občany státu. A protože lékaři v takovém systému rozhodně nemohou prosperovat, jejich počet se snižuje.

Medicína se studuje šest let, pak je třeba ještě se několik dalších let věnovat atestaci. Zrovna u nás dost velké téma.  A co je velmi důležité, u medicíny se velmi dlouho sbírají zkušenosti. U lékařů je to velmi důležité. Lékař pracuje s lidským životem a nemůže se učit metodou pokus-omyl. Mladý lékař by měl dlouhou pracovat se zkušenějším kolegou, učit se od něj, sbírat zkušenosti a velmi pomalu začít léčit zcela samostatně. Mělo by se tak dít hlavně v nemocnicích, pokud však mám nějaké vědomosti o mladých lékařích v našich nemocnicích, tak se tak zhusta neděje.

Když budeme bez lékařů, bude to na velmi dlouho. Lékaři se jen tak lehce a rychle znova nevyrobí. Že bychom k nám přetáhli kvalitní lékaře z vyspělých cizích zemí díky nabídce lepšího životního standardu a možnosti kvalitnější práce, tomu se lze jen hluboce zasmát. Může jít jen o výjimky. Jistě, je zde možnost získat lékaře z rozvojových a chudých zemí, ale nějaké důsledky pro naše občany to určitě mít bude.

Zdroj: www.tribune.cz