Žena mého života
Sedím na útesu u řeky a sleduji drobné vlnky na vodě. Bezstarostně se vlní a já se tak trápím. Chtěl bych být jako ony, zavlnit se a jít dál ... Potkal jsem ji na večírku, uhranula mě svou neotřelou krásou, kouzelným úsměvem a jiskřivýma očima. Prostě od prvního pohledu na ní něco bylo, něco zvláštně krásného a hlubokého. Bez zaváhání jsem jí druhý den ráno poslal SMS a pozval ji na výstavu fotografií. Věděl jsem, že jí samotnou fotografování baví a určitě jí výstava známého leč kontroverzního fotografa bude zajímat. Pochybnosti jsem měl, odepíše vůbec? Ale naděje umírá poslední, musím to zkusit. Odepsala až za několik hodin, mezitím jsem úpěnlivě hypnotizoval svůj mobilní telefon a čekal na odpověď. Přišla překvapivě milá odpověď: „Rada s Vami na vystavu zajdu, stejne jsem se tam chystala, co treba ve stredu v 17 hod? Eva Čekal jsem na ní před výstavní síní, bylo krásné letní odpoledne, paprsky dopadaly na úzký chodníček lemovaný květináči s muškáty. Už z dálky jsem viděl její úsměv na tváři. Měla tyrkysové šaty a tmavé vlnité vlasy jí padaly až pod lopatky, byla prostě nádherná ..... . Na svůj věk, něco k padesátce, vypadala skvěle. Sem tam nějaký faldík, ale to mně nevadí, spíš naopak, líbí se mi to, mám rád ženy, které jsou „tak akorát". Výstava uspokojila naše umělecké chutě a rozhovor nenuceně plynul. Pozvání na večeři do restaurace Matylda na břehu Vltavy neodmítla a příjemný večer pokračoval. Rozebrali jsme řadu dalších fotografů, povídali si o historii a přes oblíbené knihy jsme se dostali až k našim osobním životům. Své příběhy jsme oba jen opatrně „nakousli", aby bylo o čem si povídat při dalších setkáních. Týdny plynuly a naše schůzky byly častější a častější, ale Eva si stále držela odstup, zatím padnul vždy jen polibek na čelo na dobrou noc. Nevím, jestli čekala víc, ale víc jsem se neodvážil, zdálo se mi, že Eva něco tají nebo ještě prostě dál jít nechce. Až na jedné schůzce, v naší oblíbené restauraci, to z ní vypadlo. „Mám cukrovku, dvojku " - zahleděla se na mě zelenými kukadly. „Chci, abys to věděl. Píchám si pravidelně inzulin." „Vadí ti to?" Trochu mě ta informace překvapila, to jsem nečekal. Upadl jsem do rozpaků. Eva znejistěla. „Já tušila, že ti to bude vadit." „O cukrovce toho moc nevím ... ale vypadáš tak nějak zdravě ... a už si pícháš inzulín? To nechápu. " řekl jsem. Eva se pousmála a pronesla: „Když dodržuješ určitý režim a životosprávu, trochu sportuješ, tak se to dá zvládnout. Inzulín už mám nějaký ten rok. Je to jistý druh omezení, ale když člověk chce, tak to jde." Její obličej vyzařoval neskutečnou sílu a odhodlání žít prostě normální život. Od té chvíle byla Eva jiná, uvolněnější, spadl jí kámen ze srdce. Už nemusela nic skrývat. O inzulinu a cukrovce mě naučila spoustu věcí. Stali se z nás partneři a za pár měsíců jsem se k ní nastěhoval. Prožívali jsme zamilované a romantické období. Oba jsme měli již děti odrostlé a nic nám nebránilo užívat si života. Jezdili jsme po hradech a zámcích, hráli tenis, chodili na procházky a stále jsme si měli co říct a čemu se zasmát. Cukrovka s námi byla každý den, naučil jsem se rozeznávat inzuliny a také rozlišovat hypo i hyperglykémie, které byly naštěstí velmi ojedinělé. Eva byla ke své nemoci velmi zodpovědná. Bohužel se za nějakou dobu začala projevovat má stinná stránka osobnosti, žárlivost. Začaly mi vadit pohledy mužů na Evu, pokud jsem někoho přistihl, vraždil jsem ho očima, začal jsem být Evou posedlý. Věděl jsem, že s tím musím přestat, takhle skončilo i mé předchozí manželství, nemůžu dopustit, aby se stalo to samé, prostě ne. Eva je přece žena mého života! Docházel jsem pravidelně k psychologovi a snažil se udržovat svou žárlivost pod kontrolou, tak jako Eva udržovala pod kontrolou svou cukrovku. Bohužel to zvládala lépe než já. Začal jsem jí špehovat. Pracovala v mužském kolektivu a většinou odcházela z práce s někým z nich. Nejčastěji s Honzou. Vždycky se na ní tak hezky usmál, když se loučili, někdy jí pohladil po rameni, někdy se dotknul hřbetu její ruky, jednou jí dokonce pohladil po vlasech ... bylo to nesnesitelné trýznění. Osudný večer, byl to pátek, jsem to už nevydržel a vyjel na ní: „Co máš s tím Honzou z práce?" Udiveně se na mě podívala a řekla: „S Honzou? Nic. Je to jen kolega. Občas se mnou jezdí domů tramvají. Je moc milý." Začal ve mně bublat vztek, tak milý ... Rozpoutala se hádka, začal jsem jí vyčítat i nesmyslné věci, dal jsem si do souvislosti i nesouvisející situace, byl jsem hysterický. Má žárlivost mě pohltila. Hádka trvala několik hodin. Eva začala blednout a klepat se. Říkala, že jí je špatně. Já to bohužel neviděl, nebo nechtěl vidět. Odvětil jsem, že se jen vymlouvá, aby mi nemusela odpovídat. Ve stavu šílenosti jsem z věšáku strhnul bundu, bouchnul dveřmi a odešel. Eva se dostala do hypoglykémie. Upadla do bezvědomí. A já tam nebyl, abych jí pomohl. Užíral jsem se svou žárlivostí a vztekle pobíhal noční Prahou. Vůbec mě nenapadlo, že by jí opravdu mohlo být zle. Hádku naštěstí zaslechla sousedka. Když slyšela bouchnutí dveří a mé rychlé kroky po schodech, šla na Evu zazvonit. Nikdo neotvíral. Bušila pěstmi na dveře. Nic. O její cukrovce věděla, a proto okamžitě volala policii a následně i sanitku. Zachránila jí život, zatímco já, sobec a žárlivec, neudělal vůbec nic. Mohla zemřít. Jen kvůli mé chorobné žárlivosti. Evu odvezli do nemocnice, kde si poležela pár dní. Po bratrovi vzkázala, že už mě nechce nikdy vidět. Nedivím se jí. Nastoupil jsem léčbu na psychiatrii a věřím, že se časem vyléčím a s Evou se ještě někdy uvidím. Kdo ví ... naděje umírá poslední. Třeba mi jednoho dne odpustí.
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/zena-meho-zivota-39/