"Že co?"

Tátova sestra Libuše byla korpulentní dáma. Žádná tlustá bába nebo funící mašina, ale opravdová dáma. Svůj poctivý metrák (a něco) nosila na jehlových podpatcích a ke každým šatům měla jiný klobouk. Tomu nejširšímu říkala „okolobrnaneprší", a mně připadalo, že nechodí, ale pluje. Všechno se na ní tak zvláštně vlnilo.

K tetě Libuši patřil strejda Vratíček. Nikdy jsem neslyšela, že by o něm někdo mluvil jako o Vratislavovi nebo Vráťovi. Byl drobounký a hubeňoučký, no prostě takový Vratíček.

„Copak může přibrat, když mu ta ženská všechno sní?" říkával tatínek a hladil si u toho své kulaté bříško.

„Vy to máte nejspíš v rodině," zaháněla ho maminka od lednice, kam si šel dát po obědě ještě „něco malého".

Když jsem byla ve vývinu a pod tričkem toho bylo jen „jako když ďobne a potáhne", kladla mi teta na srdce, že si musím prsa omývat vždy pouze studenou vodou, protože jen tak budou dlouho pevná a krásná. U ní to nepochybně fungovalo, neboť i před šedesátkou svým úctyhodným dekoltem mužům nebezpečně zvyšovala tlak. V té době už se Libuše nemohla dočkat důchodu, jelikož nesnášela vstávání do práce. Byla zaměstnaná jako dispečerka ve větším podniku, ale málokdy se jí ráno podařilo dorazit včas. Věčně proto něco retušovala na štípačce. Když papír úplně prodřela, tak ji klidně nechala přejet na dvoře autem a pak ji běžela s nešťastným výrazem ukázat šéfovi: „No podívej, co se mi stalo, věřil bys tomu?" Než ráno odešla z bytu, všechno muselo být naklizené, protože co kdyby s ní odpoledne přišla nějaká návštěva"?  To se však většinou nestávalo, protože Libuška milovala sladké a cestou z práce chodívala s „holkama" do cukrárny, aby měla nejnovější místní zpravodajství.  Děti neměli, tak nebylo kam spěchat.

Asi týden po tom, co velkolepě oslavila odchod do důchodu, objevila se u nás celá uplakaná a dokonce bez klobouku.

„Mám cukrovku 2. typu." oznámila nám a ztěžka dosedla na židli. „Už do mě budou pořád jen bodat, uřežou mi nohy, oslepnu a nakonec mi selžou ledviny. Do cukrárny už nesmím ani nakouknout. To je konec! Co já si jen počnu?"

Snažili jsme se ji utěšit, ale mlela si pořád svou o amputacích a nakonec nám ještě vynadala, že to všechno zlehčujeme. Nějaký čas jsme ji neviděli, ale nebyla by to naše Libuška, aby si neporadila. Vlastně měla štěstí a na základě doporučení jedné z kamarádek našla skvělého lékaře, který jí změnil život. Ten, na rozdíl od ostatních odborníků neváhal mluvit o „léčení" cukrovky bez nutnosti celoživotního sledování. Nezastíral však, že to vyžaduje velké úsilí a že žijeme v prostředí, které mimořádně nepřeje lidem s rizikem vzniku diabetu. Kvůli špatné stravě, obezitě a nedostatku pohybu mohou jen těžko odolávat silám, které jim podlamují zdraví. Tvrdil, že diabetes je velký byznys a lékaři raději předepíší komplexní léčebný režim, místo toho, aby lidi vybavili informacemi, které potřebují k vyléčení cukrovky.

Teta se rozhodla pořádně zabojovat. S pomocí dietologů postupně shodila bezmála dvacet kilo, začala cvičit jógu a vodní aerobik, pořídila si psa a chodila s ním na dlouhé procházky. Když tolik zhubla, musela si samozřejmě pořídit nový šatník, což se jí ohromně líbilo. Vratíčkově peněžence už méně, především když zjistil, kolik stojí třeba taková garderoba pro buldočka, který musel být se svou majitelkou dokonale sladěný.

Lékař byl spokojen a prohlásil, že udržování normální hladiny cukru v krvi bez medikace po dobu nejméně jednoho roku se považuje za kompletní remisi cukrovky.

Neuhodli byste, kde jsem se tyto informace od tety postupně dozvídala. Bylo to v čajovně, kde jsem na ni náhodně narazila. Byla nepřehlédnutelná. Na hlavě měla „okolobrnaneprší" a hulila vodní dýmku. Prostě potřebovala tu cukrárnu něčím nahradit. Postupně přivedla i pár kamarádek a staly se místní atrakcí.

Pak nás teta pozvala k nim na oběd. Hlavním důvodem bylo, že se chtěla mámě pochlubit moderním přístrojem na zdravé vaření a poučit nás, jak se máme správně stravovat. Připadalo nám to úsměvné, protože naposledy nás nutila, abychom si posypali zmrzlinu hromadou mletého cukru, že prý je to tak mnohem lepší. Víc mě ovšem zarazila jiná věc. Když jsem na tetu promluvila, vždycky se nejdříve zeptala: „Že co?" Někdy se stane, že člověk špatně rozumí, to je samozřejmé, ale ona se tímto způsobem ptala skoro pokaždé, když někdo něco řekl. Už jsem si myslela, že třeba huhlám a dávala jsem si pozor, abych dobře artikulovala. Mnou to však nebylo.

„Ségra, ty špatně slyšíš?" zeptal se táta rovnou. Evidentně už mu to šlo také na nervy.

„Ne, jak tě to napadlo?"

„Tak proč se pořád ptáš?"

„Že co?"

„No přesně takhle - že co."

Všichni kývali souhlasně hlavou a Libuše se chytila za pusu.

„Já kolikrát mluvím, řeknu třeba pět vět, Líba na mě nepřítomně kouká a pak se takhle zeptá. To mě vždycky vytočí, protože nevím, jestli to neslyšela celé nebo jenom konec a ona mi nakonec ještě vynadá," postěžoval si Vratíček.

„Já si to vůbec neuvědomuji, musím si dávat pozor," řekla teta zamyšleně. Po chvíli se přiznala, že odnesla do opravny mobil, protože z něj bylo špatně slyšet. „To on bude nejspíš v pořádku, ale já jsem hluchá jak poleno."

Po zbytek návštěvy se řešily tetiny uši. Nutila nás šeptat z různých koutů, aby nakonec zjistila, že problém je asi jen v tom pravém. Druhý den běžela ke svému lékaři, od kterého se dozvěděla, že diabetikům hrozí o třicet procent větší riziko, že budou trpět nedoslýchavostí, ale preventivní testy se zatím většinou nedělají. Pak jí vypsal žádanku na ORL.

Plačky volala mámě, že z cukrovky ohluchla a odjela ke specialistům. Ti zjistili, že při čištění zůstal v uchu  hluboko zasunutý kousek vaty, který se obalil mazem, ztvrdnul a změnil se tak v poctivý špuntík.  Když tetě ucho odšpuntovali, slyšela zase i trávu růst. Byla tak šťastná, že si hned koupila nový klobouk, krabici DIA zákusků a jela nám sdělit tu dobrou zprávu. Cestou ještě stačila udělat ostudu v tramvaji, protože nastoupila prvními dveřmi, nestihla se při rozjíždění chytit a na svých jehlových podpatcích zrychleně proplula až na konec vagonu. Tam, na plošině pro kočárky, stál ležérně opřený mladík, který netušil, co ho v další vteřině čeká. Libuše držela do poslední chvíle rovnováhu, ale těsně před mladým mužem upadla na kolena, pustila krabici se zákusky a ve snaze něčeho se zachytit, čapla se vyjeveného nešťastníka rovnou v rozkroku. Zřejmě pak na naši tetičku dlouho vzpomínal.

Když nám situaci popisovala, neopomněla dodat, že „vůbec nebyl špatnej".

„Hlavně, že všechno dobře dopadlo," řekla maminka, když zachraňovala zbytky pomačkaných zákusků.

„Že co?"

„No myslela jsem i s tím uchem, ale už si nejsem tak jistá..."

Ještě nějakou chvíli se teta nemohla zlozvyku zbavit a ptala se, i když slyšela. Teď už používá „že co", jen když nás chce pozlobit.

Zdroj: Medical Tribune