Zdravotnictví nad propastí

Jan BEDNÁŘ, moderátor:
Ministr zdravotnictví se asi snaží zreformovat svůj resort a čas od času přicházejí zprávy o tom, co všechno se tam změní. Celý systém financování zdravotní péče je ale neprůhledný a státní nemocnice de facto ovládají zdravotní pojišťovny, které jim podle svých představ mohou pozastavovat platby. Vzniká tak nátlak, který není na první pohled zvenku vidět, ale naše zdravotnictví silně omezuje. A vůbec nevede k efektivnímu využívání finančních zdrojů. Hovoří o tom ve své dnešní poznámce Petr Holub.

Petr HOLUB, redaktor:
O kvalitě veřejné správy v tuzemském zdravotnictví si asi málokdo dělá iluze. Dosud to ovšem nikomu příliš nevadilo, protože nějaké peníze byly vždy k dispozici. Představitelé pojišťoven rozdávali peníze bez toho, že zjišťovali jejich efektivitu, a tento model neopustili ani v období krize, kdy vytvořili ohromný roční deficit ve výši sedmi nebo osmi miliard korun.

Zmrazili příjmy většiny nemocnic, ale s deficitem se nadále nic nedělo. Tak ohlásili šetření, které znamená, že se budou postupně likvidovat lůžka, oddělení nemocnic a dokonce celé nemocnice.

Nejsou peníze, péče se musí omezit. Dnes tedy vytvořily zdravotní pojišťovny v čele s VZP tajný plán, podle kterého se budou mnohé nemocnice zavírat. Tají ho opravdu důsledně. Když poprvé unikl materiál o tom, jak drasticky se bude omezovat péče v nemocnicích, označila to VZP za paranoické spekulace a začala vyhrožovat trestním stíháním každému, kdo by zmíněné údaje publikoval.

Přesto chodili zástupci pojišťoven po nemocnicích a nutili jejich zřizovatele, ať omezují péči a pokud možno zruší veškerá lůžka v odděleních akutní medicíny. Například v Praze by se mělo od ledna 2013 zavřít zhruba sedm nemocnic, nabídka péče v některých specializacích se omezí na polovinu, v jiných se výrazně omezí. Pouze neoficiální cestou byl tento materiál zveřejněn v médiích, ovšem týkal se pouze Prahy a v ostatních krajích tak mohou pouze spekulovat.

Ministerstvo zdravotnictví pochopitelně zpochybnilo i zmíněný materiál a oznámilo, že se o něm ještě bude diskutovat. Běžný postup v České republice, dalo by se říci. Potíž je v tom, kam se tímto běžným postupem může zdravotnický sektor dostat. Není pochyb o tom, že dochází k systémovému selhání.

Tuzemský zdravotnický systém není řízen na základě nějaké promyšlené strategie. Zdravotní pojišťovny vybírají od lidí peníze, pak je podle tradičního vzorce posílají nemocnicím a ministerstvo zdravotnictví tu je nejvýš od toho, že sežene nějakou dotaci navíc, když jsou pojišťovny na suchu.

Systém financování je naprosto neprůhledný. Pojišťovny nezveřejňují údaje o tom, kolik peněz posílají do jednotlivých nemocnic. Tím pochopitelně vzniká korupční prostor. Zároveň ale nikdo nezjišťuje, jestli jsou peníze utraceny efektivně. O platbách jednotlivým nemocnicím rozhoduje tradice, anebo známosti.

Dnes se karta obrací a tento systém funguje likvidačním způsobem. Bezejmenní úředníci pojišťoven obcházejí nemocnice a snaží se je zrušit. Nikdo neví, podle jakých kritérií postupují. Jsou známy případy, že se zavírají nemocnice, které efektivně hospodaří, naopak nemocnice prolezlé korupcí dostávají stále víc peněz.

Z ekonomického pohledu to nedává smysl. Člověk je v pokušení říci, že systém funguje stejně jako za komunistů, kdy také o všem rozhodovali bezejmenní úředníci a kdy občanům nezbývalo než se smířit s nepohodlným přídělovým systémem. Ovšem takové srovnání příliš zjednodušuje.

V dobách komunismu v Česku fungoval běžný systém státního zdravotnictví, který prostě neměl dost peněz na kvalitní péči pro všechny. Dnes jde o něco jiného. Po listopadu 1989 vznikl systém, který měl být založen na konkurenci pojišťoven. Proto peníze rozdělují pojišťovny bez přímého státního dohledu.

Předpoklad reformátorů zněl, že se peníze budou rozdělovat efektivně v důsledku konkurence mezi pojišťovnami. Kdyby pojišťovna neplatila kvalitní péči, její klienti by přece utekli do nějaké jiné.

Zmíněný princip nefunguje, o tom není nejmenších pochyb. Pojišťovny přesto mají volnou ruku při rozdělování pojistného, nehlídá je přitom ani stát, ani trh, ani veřejnost. Dnes musí pojišťovny omezovat své platby nemocnicím a vláda jim i nadále nechává volnou ruku. Nikdo nic neplánuje, o ničem se nediskutuje, nikdo nezjišťuje, jak budou příslušné škrty efektivní, prostě se čeká, co VZP a další pojišťovny v naprostém skrytu provedou.

Nemusí mít nejmenší obavy z toho, že jim pojištěnci utečou. Kam by utíkali, když pojišťovny fungují jako dokonalý kartel. Není třeba dodávat, že se přes všeobecné škrty otevírají další nemocnice ve výnosných oborech, pokud má jejich zakladatel dostatečné politické konexe.

Svým způsobem je to stejné jako za komunismu, peněz je málo, péče se omezuje, rozhodují známosti a úplatky, které se ministr zdravotnictví marně pokouší legalizovat. Něco se však přece jen změnilo. V dobách socialistického Československa se plánovalo. Tyto plány třeba neměly velký význam, dokázaly však zabránit kolapsu celého systému.

Socialistické zdravotnictví nemohlo zkrachovat, pokud by nezkrachoval celý stát, což se ostatně málem přihodilo. Dnes ale nejde vyloučit fatální výpadek péče v jednotlivých zdravotních oborech nebo v nějakých regionech. Nic není pod kontrolou a nastává tedy čas vymýšlet katastrofické scénáře. Žádné jiné zatím nejsou k dispozici.

Jan BEDNÁŘ, moderátor:
To byla poznámka Petra Holuba.

Zdroj: Český rozhlas 6