Zdravotnictví bude klást odpor
Sněmovna přijala první velký balík zákonů, které mají reformovat české zdravotnictví.
Další budou následovat. Reforma je tedy nastartována a přijít musí druhá fáze – prosazení změn uvnitř zdravotnictví. Jsem si jistý, že u některých reformních a optimalizačních opatření to bude velmi obtížné.
Například za pár týdnů si většina lékařů už nebude pamatovat, že změny se dějí i proto, aby bylo na zvýšení jejich platů, a vůči reformám se projeví hluboce zažité postoje jednoduše definovatelné jako: Nechceme šetřit (z cizích peněz) a Nechceme změny.
Proč by lékaři měli za prací dojíždět, když se zruší jejich oddělení nebo nemocnice? Nebo dokonce stěhovat? Proč by měli předepisovat lacinější léky, když rádi jezdí na zajímavé kongresy do zajímavých míst (tedy i my ředitelé, abych byl spravedlivý), proč by měli přestat známým předepisovat ortopedické pomůcky, když to nemocnice zaplatí?
Nejlepším příkladem je chystaná regulace nákupu drahé zdravotnické techniky. Proti dobrému záměru bude stát urputná snaha špičkových odborníků, primářů a přednostů mít ty nejmodernější přístroje právě na své klinice, ne na té sousední, ne ve vedlejší nemocnici nebo – nedej bože – v jiné nemocnici nebo jiném městě (a taky snaha nás ředitelů nemocnic, kteří chceme našim přednostům a primářům vyhovět).
A nekoupit si tu nejdražší variantu přístroje? To je stejné, jako byste si za peníze svého zaměstnavatele mohli koupit auto, jakékoliv auto… a ještě by vám zaměstnavatel při příležitosti první jízdy pogratuloval, uspořádal tiskovou konferenci a raut.
Delegování odpovědnosti
Co s tím? Kdo rozhodne, kam ano a kam ne? To je klíčová otázka úspěšnosti řady chystaných reformních kroků. Řešením je podle mne přechod od kolektivního alibismu a nerozhodnosti k osobní odpovědnosti.
V současné době jsou jedinými poradními orgány, které mají odborný mandát spory tohoto typu rozsoudit, odborné lékařské společnosti, jako je například Česká neurologická společnost, Česká společnost kardiovaskulární chirurgie a dalších zhruba 120 společností. Ty však jasná stanoviska vydávají jen málokdy. Bojují o své partikulární zájmy s jinými odbornými společnostmi a ani vnitřně nejsou jednotné.
Pro úspěch části reforem je podle mého názoru třeba jmenovat osoby, které budou stát zastupovat v jednotlivých oborech. Například hlavní chirurg, hlavní anesteziolog, hlavní neurolog, hlavní internista atd. (tento systém funguje v USA). Těchto zástupců státu by bylo jen několik a svými kompetencemi by zastřešovali příbuzné odborné společnosti. Rozhodovali by nejen o nákupu a umístění drahé lékařské techniky, ale spolurozhodovali o lékové politice nebo lůžkovém fondu.
Že bychom soustředěním pravomoci na jednoho člověka vytvořili příliš velkou příležitost pro korupci? Spíše naopak. Jednoznačná odpovědnost možnost korupce eliminuje a nezapomínejme, že v českém zdravotnictví existuje celá řada mezinárodně respektovaných osobností, jejichž morální kredit je velmi vysoký. Troufám si říci, že žádný jiný obor takovým potencionálem osobností nedisponuje.
Stejný princip delegování a definování odpovědnosti je řešením i pro další kroky reformy. De facto by mělo stačit, pokud stát opravdu donutí zdravotní pojišťovny, aby začaly dohlížet na efektivitu a kvalitu poskytování zdravotní péče – v tuto chvíli kontrolují tak nanejvýš její kvantitu.
A přestože jsem pravicovým politikem, myslím si, že by si stát měl uchovat dostatek vlivu i v soukromých zdravotních pojišťovnách, aby k převzetí této odpovědnosti mohl donutit i je.
MAREK ZEMAN, ředitel FN, Královské Vinohrady
Zdroj: Lidové noviny