Zdravotní sestry potřebují novou image

To, že MZ ČR plánuje podniknout kroky k navýšení a stabilizaci sester zvýšením platů, změnou ve vzdělávání, zakládáním školek atd., je sice příjemný, vítaný krok, ale podle mne neřeší zcela podstatu problému.

Navýšení mezd o 15 % se netýká nemocnic – akciových společností, kde platy zdaleka nedosahují průměru státních nemocnic. Pokud mají sestry možnost, odcházejí z těchto ZZ do státních nebo „lépe placených“ nemocnic, z těch „lépe placených“ odcházejí za výdělkem do zahraničí, ke zdravotním firmám nebo zcela mimo obor (syndrom „vyhoření“).

Ze ZZ odcházejí většinou mladé sestry, které nemají rodinu, jsou bez závazků, aby mohly žít na ubytovnách nebo v podnájmech, ale po pár letech se většinou vrací zpět do rodných míst, kde mají rodinné zázemí, přátele či známé, kde vyrůstaly a žily. Náš národ si zatím nezvykl na to, že se rodina stěhuje za prací, ale očekává, že práci získá tam, kde jsou jeho kořeny, a to i mimo svůj obor a vzdělání. Je to pohodlnější.

Samotná profese sestry je spojena s vysokou psychickou i fyzickou zátěží a na to nejsou, myslím si, dnešní sestry dostatečně připraveny, umějí, znají a jsou velmi dobře připravené teoreticky. Ale praxe je přece jen jiná, jsou postaveny před situace, které musejí na místě samy řešit, o nich rozhodovat a nést za své rozhodnutí odpovědnost, musejí vykonávat práce, které jim nejsou příjemné, ale z důvodu nedostatku pomocného personálu potřebné.

Z důvodu šetření financí jsou sestry vykonavatelky několika profesí současně (vlastní, ošetřovatelka, lékař, uklízečka), zde se pak rozchází teorie s praxí – vysokoškolsky vzdělaná sestra = brouk Pytlík, práce všeho druhu.

Na střední školy jsou přijímáni žáci, kteří chtějí studovat zdravotnickou školu z různých důvodů – chtějí maturitu, volba jiné střední školy nevyšla, idealizovaná představa práce sestry na základě televizních seriálů, jen málo žáků ví nebo předpokládá, co tato profese od nich bude v životě vyžadovat, na druhé straně je zde komerce – boj škol (a jejich propagace) o příspěvek na žáka od státu a udržení se v systému apod.

Co by bylo zapotřebí udělat, aby sestry od lůžka neodcházely?

Neměla by existovat tak velká diferenciace v základní složce mzdy/platu – ve všech nemocnicích (státních i soukromých) musejí sestry pečovat o pacienty kvalitně, odpovědně, profesionálně (diferenciaci řešit např. osobním hodnocením), sestry rozdílnost platu/mzdy vnímají jako určitou diskriminaci

Musí se přehodnotit minimální personální obsazení pracovišť zdravotní pojišťovnou a stanovit si tak vlastní potřebný počet ošetřovatelského personálu dle závislosti pacientů na poskytované ošetřovatelské péči

Je třeba vybudovat pozitivní image sestry v našem prostředí (média, akce…).

Je namístě věnovat pozornost mimopracovnímu životu sester formou kulturních a jiných zájmových programů, podporovat sestry v mimopracovní aktivitě, poskytovat pomoc při stabilizaci rodin s dětmi (školky), zajistit služby poradenské, právní.

Úprava v sazebníku výkonů – aby sestra byla již skutečně uznána za nositelku výkonů a ty byly hodnoceny a placeny stejně jako výkony lékařské

Další vzdělávání je určitě velkým přínosem pro běžnou praxi, přesto by nemělo být striktně nařízené a vázané na výkon povolání, spíše motivační složkou k platu/mzdě, aby si sestry vybíraly ta témata, která je zajímají, jsou jim přínosem, ne honbou za kredity bez možnosti výběru a pod tlakem času.

Více uznání veřejnosti – nelze srovnávat práci sestry s prací úřednice nebo prodavačky v obchodě, nechci být nespravedlivá vůči ostatním povoláním, ve kterých pracují ženy, ale v rukou sestry je život pacienta, v rukou úřednice kus papíru a pero.

Vyřešit situaci ve zdravotnictví nebude jednoduché, není to jen otázka financí, úpravy vzdělávání nebo stanovení výhod pro zaměstnané sestry. Situace nenastala ze dne na den, krize se postupně prohlubovala, a doufejme, že jsme byli na jejím vrcholu a co nejdříve budeme moci říci, že to nejhorší je za námi, že o pacienty pečují kvalifikovaní zdravotničtí pracovníci a spokojenost bude na obou stranách – sestra a pacient. V tomto si budeme muset pomoci i samy, promyslet si, co očekáváme od práce, co jsme ochotny obětovat a tolerovat, co nikoli.

Marie Christovová, Medical Tribune