Zdravotní politika v České republice na rozcestí
V mém článku v MT 1/2013 „Deficity zdravotnictví v Čechách z pohledu svobody občana“ jsem popisoval naše zdravotnictví z pohledu pacientů. Pohledy lékařské veřejnosti jsou docela známé, současné restrikce na úkor kvality ale nejsou žádným překvapením, jde jenom o pokračování běžícího vývoje. Na jednu stranu roste cena nových technologií a léčiv, na druhou stranu demografické změny vyvolávají vyšší spotřebu péče. A to v systému, který je podfinancovaný tak, že relativně nevelká změna v současnosti se ho zdá destabilizovat zásadně.
Problémem z hlediska státu i zdravotnických zařízení je, že používané regulace jsou jenom „úřednické“, plošné, neberoucí ohled na reálné ceny výkonů ani na pacienty vyžadovanou spotřebu. Pokud snad tomu někdo nevěřil, myslím, že pěknou citací je část projevu náměstka ministra zdravotnictví, kdy mluví o tom, že ceny výkonů nerespektují tržní cenu (tedy jsou pod ní, dokonce dnes reálně často pod nákladovou složkou ceny), a považuje to za normální („… cena, již pacient platí za službu, které se mu dostane […] neodpovídá tržní ceně služby…“) – viz http://www.tribune. cz/clanek/29248‑nosek‑lekari‑meli‑dost‑moznosti‑vyhlasku‑ovlivnit. Jeho zdůvodnění má logiku jenom z pohledu úředníka pojišťovny, nikoli pacienta, a tím méně zdravotnických zařízení. Restrikce se tedy zjevně děje hlavně snižováním ceny výkonů bez ohledu na realitu jejich nákladů se všemi důsledky.
Stát a pojišťovny se snaží touto cestou uregulovat pomalejší růst ekonomiky a nedostatečně stoupajících odvodů. Výsledkem je samozřejmě místo kvalitní péče postupný přechod k jejím náhražkám, což je obecně platný poznatek z reality posledních let. Ne snad, že by o to pacienti nebo zdravotnická zařízení (ZZ) stáli, ale jsou ekonomicky donuceni k tomuto postupu.
V tomto momentu se problém nesvobody pacienta (nucený odvod zdravotní daně, jen jedna možnost kvality poskytovaných služeb a další deficity) a nesvobody ZZ objevují v plné nahotě. Také z hlediska státu a pojišťoven je opravdové unikum nepoužívání jiných regulací.
Stát má v principu dvě možnosti. Regulovat spotřebu zdravotnických služeb omezením jejich nabídky (nikoli ceny výkonů, ale omezení dostupnosti ZZ a služeb) za současného udržení dostatečné kvality a mj. i respektováním cen blízko tržních v těchto zdravotnických zařízeních. Tato cesta je v ČR zřejmě politicky neprůchozí (nepovedené rušení nemocnic) a musela by také být doplněna možností, aby se pacient léčil mimo tento systém v kolaterálním systému svobodných privátních zařízení, za tržní ceny. Podobný systém je léta ve Velké Británii, ale i tak bohatá země má velmi zásadní problémy s financováním zdravotnické služby (NHS), a tamní obyvatelé jsou stále víc nespokojeni s rozsahem a dostupností služeb v rámci tohoto systému. Privátní systém je úplně oddělen, jak finančně, tak většinou i fyzicky, proto je poměrně drahý, a tedy málo dostupný. Zajišťuje ale dokonalou dostupnost a slušnou úroveň služeb. Popravdě si neumím představit, že by se naši občané spokojili s kvalitou, rozsahem a dostupností péče podobného rozsahu jako v britské NHS. Pozoruhodné je, zvláště prizmatem dnešních dní v ČR, že zdravotníci jsou i ve státním systému NHS placeni solidně.
Představa, že by se v ČR dala ufinancovat zdravotní péče v rozsahu a kvalitě, jak je slibována pacientům a jak je virtuálně požadována (na úrovni Německa), je v realitě ekonomiky ČR nesmyslná. Aproximativně by to znamenalo násobky peněz jdoucích do zdravotnictví v dnešní době, což jistě není reálné.
Druhá principiální možnost je regulace služeb cestou peněženky pacienta. Obvyklý model je určitý stupeň základní péče, která je placena daní nebo základním pojištěním spolufinancovaným státem (nepracující) – jde většinou o základnější péči, zavedené metody, levnější varianty léčení s přijatelnými výsledky a kvalitou. Prostě kvalita a rozsah péče odpovídá vloženým prostředkům. Tento systém je doplněný připojištěním, nebo jinak nadstandardně placenými službami, bez omezení kvality a dostupnosti fakticky, pouze ekonomicky. Takový systém v mnoha variantách je také funkční, dá se doplnit o spořící prvky, bonusový a malusový systém a podobné vymoženosti známé z pojištění v jiných oblastech. Umožňuje také prolínáním základních a nadstandardních služeb solidní profinancování standardní úrovně, celková cena pro pacienty nemusí být zdaleka nijak výrazná, protože dojde k omezení nesmyslné spotřeby dnešních dní, každý pacient i při sebemenší spoluúčasti velmi zvažuje, zda potřebuje to nebo ono vyšetření či léčení. Pro zdravotníky by to znamenalo méně výkonů, ale za tržní ceny nebo ceny jim blízké.
Ve světě vzniklo z historických ekonomických a politických důvodů mnoho variant organizace zdravotní péče, rovněž s různými prvky regulace a financování. Prakticky jeden z nejmizernějších je v dnešní ČR a bude se dál s pravděpodobností blížící se jistotě jenom horšit. Myslím si, že v dnešní rozjitřené situaci má cenu se zamyslet, jaké jsou možnosti změn a jak se k nim dostat. Dnešní systém s neobyčejnou mírou nesvobody a direktivního chování státu je jistě určen k rozkladu, nebo k zásadní reformě. Bylo by dobré, aby občané ve svém zájmu pochopili, že politici, kteří o zdravotnictví jenom mluví, slibují vzdušné zámky, kvalitní a dostupnou péči, nedělají mnoho nebo nic pro skutečné řízení zdravotnictví k těmto cílům a financování těchto slibů. Takže postupně se ze slibů stává jen virtuální realita. V tom mají prsty všechny vlády za posledních 20 let, z toho posledních 10 let je obdobím, kdy i ekonomický nedouk musel pochopit, že tento systém nemá budoucnost a že by se s ním mělo hned a docela radikálně něco udělat.
Zdroj: Medical Tribune