Zbyla mi jen ta cukrovka
K cukrovce jsem přišla v roce 1981, kdy mi bylo 23 let a bylo to pro mne tak „z ničeho nic". V širokém příbuzenstvu byl všichni zdraví a teď já a tohle! Nikdo mi nikdy zpočátku neřekl, čím jsem si jí vysloužila, na 178 cm výšky jsem vážila 64 - 70 kg, takže z obezity to asi nebylo. Až přibližně po 20 letech jsem se dozvěděla, že příčinou mohla být autoimunitní reakce organizmu. Byla jsem čerstvě rozvedená a doma měla roční batole, které se narodilo ještě „před cukrovkou"..
Od začátku jsem si píchala injekce, vyvařovala nástroje v destilované vodě. Spálila nespočet těsnění ve stříkačkách a zničila řadu vyvařovacích hrnků, protože jsem je prostě na plotně zapomněla. Vzpomínám si na 3 týdenní pobyt v lázních, že když jsem se vrátila domů, moje dcera se schovávala za sukně mé mamince, které jí hlídala a za 3 týdny na mě zapomněla - to jsem obrečela. Situaci, do které jsem se dostala, jsem prostě přijala do svého života, protože jsem doma měla malou holčičku, musela jsem se snažit mít cukrovku pod kontrolou, abych dceru vychovala do dospělosti. Glykovaný hemoglobin se stal mou alfou a omegou do dalších let.
Běžely roky a já jsem si našla partnera, se kterým jsem čekala mimino. Všichni lékaři mi dítě rozmlouvali, že mít dítě s cukrovkou je nesmysl a riskantní krok. Viděla jsem doma malou Veroniku (a co kdyby se se mnou něco stalo a ona zůstala sama - honilo se mi hlavou?), dala se přemluvit a šla na potrat. Bylo to životní rozhodnutí a dodnes toho lituji. Jak život partnera přivál, tak jej po sedmi letech také odvál a já zůstala zase sama. S prvňáčkem a cukrovkou.
Když bylo dceři 13 let a mně 36, vstoupil do našeho života můj další partner. Byl to ten, o kterém se říká životní láska. Zdravotnictví přece jen pokročilo, ale můj věk také a tak s předchozími konzultacemi s lékaři, přísným dietním životem jsme se pokoušeli o mimino. A nešlo to. Prošli jsme vyšetřeními, které indikovaly problémy na straně partnera a my se rozhodli pro umělé oplodnění. Nebudu psát dlouze, čím jsme prošli, ale výsledek byl takový, že nám zůstala jen Veronika a partner jí vychovával jako svoji dceru. Byli jsme hodně sportovně založená rodina. V zimě lyžovačky, v létě kolo, rekonstrukce domku a péče o zahradu. Mojí cukrovce práce a pohyb dělal dobře a já byla v klidu, protože dcera i muž znali nebezpečí, která mně hrozila při velkém výdeji energie a věděli, jak se zachovat, jak postupovat při nevolnosti, pokud by mě potkala. Měli jsme se dobře až do doby, kdy mému partnerovi (sportovci a nekuřákovi) diagnostikovali lékaři rakovinu plic v pokročilém stadiu, na kterou během 3 měsíců zemřel. Byl to šok a stres po celou dobu, kdy jsme za ním chodili do nemocnice, věděli jak málo času mu zbývá a dělali před ním, že se nic neděje a je to jen přechodné. Ani nevím teď pozpátku, co dělala moje cukrovka, nějak se mi přizpůsobila - 4x denně injekce - najíst - a šup do pracovního dne. Nezhroutila jsem se, ale na konci toho mého životního období jsem stála sama s maturantem a cukrovkou a rozestavěným domem.
Teď, kdy píšu tenhle článek, je mi přes padesát. Domek jsem dostavěla, dcera vyrostla a založila novou rodinu, mám nádhernou dvouletou vnučku, dál sportuju, starám se o zahradu a cukrovka zůstává dál se mnou.
Marcela
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/zbyla-mi-jen-ta-cukrovka-26/