Zážitky s marihuanou, na které nezapomenu
Namísto hezkého, sportovně založeného muže, seděla na vozíku už jen kostra pokrytá kůží. Řekl, že chtěl mluvit s někým, kdo dovede být neutrální. Dlouho uvažoval o tom, že už přestane bojovat proti nemoci – hlavně proto, že to není fér k jeho ženě Marii, která učila na soukromé francouzské škole a odpoledne každý den i s dětmi chodila za ním do nemocnice. Děti si tam dělaly úkoly a Pavel říkal, že nemá právo je připravovat o dětství s kamarády, a nutit je, aby místo hraní venku trávily měsíce v jeho nemocničním pokoji.
Moje první reakce byla, že tohle by přece měl probírat s Marií. Odpověděl, že to absolutně nejde, protože Marie tráví noci na internetu pátráním po novém zázračném léku, který by jej vyléčil, a odmítá jakoukoli myšlenku na to, že tohle by bylo poslední místo, kde je. Uvědomil si, že je od něj příliš sobecké nutit všechny kolem sebe, aby s ním prožívali jeho nemoc.
Dívala jsem se, jak se mu orosilo temeno hlavy a obličej velkými kapkami potu, a najednou z náprsní kapsy pyžama vytáhl cigaretu. Zděšeně jsem se ho zeptala, jak může ještě v tomhle stavu kouřit. Usmál se, že tyhle marihuanové cigarety mu nosí jeho doktor. Nemohla jsem uvěřit, že někdo uprostřed Manhattanu otevřeně a veřejně kouří marihuanu. Vysvětlil mi, že do téhle zimní zahrady chodí všichni pacienti kouřit marihuanu, a že je to jediný způsob, jak s jakous takous důstojností lze přežít vedlejší účinky chemoterapie a že to tam svým pacientům nosí jejich lékaři. Představa, že by lékař riskoval vězení kvůli svému pacientovi, byla pro mě naprosto nepochopitelná. Chvíli po vykouření jsem viděla, jak se mu ulevilo.
Ohradila jsem se, že možná z něho mluví marihuana, a on říkal, že měl v nemocnici spoustu času o tom uvažovat, a že to není marihuanou, ale stavem, v jakém se nachází, a že si to dobře promyslel. Mají pojistku na hypotéku, čili po jeho smrti bude dům patřit bez dluhů Marii a jeho správně investovaná životní pojistka bude základem financování vysokoškolského vzdělání jejich dětí. A nakonec chtěl znát můj názor na celou věc.
Jediné, na co jsem se vzmohla, bylo, že jsem mu řekla, že tohle rozhodnutí může udělat jenom on a nikdo za něj. Zeptala jsem se ho, jestli alespoň řekl Marii, jak ji má rád. Napadlo mě to, protože měli jedno z těch divných manželství, ve kterém si vykali, když na sebe mluvili francouzsky, a ve kterém jsem nikdy neviděla obvyklou spontánnost jako u mých známých. Pavel se ušklíbl a řekl: „Ona to holka ví.“ Řekla jsem mu, že zbývající čas by bylo rozumné strávit nikoli diskutováním o léčbě a lécích, ale o nich samotných, protože určitě jsou věci, které by měl Marii říct dřív, než bude pozdě.
Když jsem přišla o pár dní později opět na návštěvu, Pavel vypadal mnohem líp a Marie mi nadšeně zvěstovala, že se jeho zdravotní stav zlepšuje natolik, že jí řekl, aby mu přinesla olejové barvy a plátno, protože chce konečně udělat můj slibovaný portrét. Před léty, když jsme jednou čekali, než Marie dovaří večeři, udělal Pavel skici a slíbil, že je to pro můj portrét, který namaluje. Když jsem mu během let připomínala, co že je s mým portrétem, tak odpovídal, že se nemusím bát, ještě pamatuje, když jsem dobře vypadala. Oba dva v nejbližších dvou nebo třech týdnech vypadali nesmírně šťastně, a když Pavel zemřel, Marie mi řekla, že mu nikdy neodpustí, že to vzdal, a mně, že jsem věděla o tom, že to chce vzdát. Někdy upřímnost na smrtelné posteli přeci jenom není to nejlepší a Marie mi opravdu nikdy neodpustila. Když se zde rozpoutala diskuse o léčebném využití konopí, vzpomínala jsem na tu zimní zahradu, ve které jsem poprvé ucítila nasládlou vůni kouřené marihuany, a na to, že jsem nikdy nepochopila, co motivovalo lékaře tolik riskovat pro své pacienty.
Po mém rozvodu mi manželka jednoho mého kolegy řekla, že bych se měla rychle vdát a neokrádat živitele rodiny o dobře placenou práci. Nemínila jsem se vzdát práce, která mě bavila, a už vůbec ne kvůli tomu, aby mě někdo živil. Když ale člověk pracuje v televizním zpravodajství a vzbudí se ráno ve své posteli, neznamená to, že se do ní večer vrátí. Když má štěstí, bude nocovat v hotelu Four Seasons v Bostonu nebo v Torontu. Pokud má smůlu, skončí někde na jihu při rasových nepokojích a spánek bude to poslední, o čem bude v ten den uvažovat. Mí kolegové měli manželky, které se jim staraly o děti, dům, opravu auta a zahradu. Já jsem měla Alison, hospodyni z Jamajky. Alison to měla o to jednodušší, že se starala jen o dům a kočku. O zahradu neprojevila žádný zájem.
Jednou po mém návratu z delší cesty jsem překvapeně uviděla na každé okenní římse květináče s hodně nepohlednými rostlinami. Řekla jsem Alison, že jestli chce pěstovat květiny, můžeme o víkendu zajet do zahradnictví, kde si vybere, co chce pěstovat. Řekla, že je to OK, a tím diskuse skončila. O pár měsíců později, když se jeden z našich štábů vrátil z Kolumbie a prohlíželi jsme si materiály na pořad o marihuaně, zděšeně jsem zaječela, že jí mám plný dům! Večer po práci jsem dala Alison dvě hodiny na sbalení jejích věcí a vystěhování i s její botanickou zahradou. Přijeli pro ni dva jamajští taxikáři, kteří vše naložili a odjeli pryč.
Nemohla jsem uvěřit, že pět bloků od policejní stanice s pravidelnými objížďkami policejních aut kolem mého domu si nikdo nevšiml, že mám v každém okně marihuanu. Nevím, jak bych u soudu vysvětlovala, co to tam dělá.
Při diskusích o marihuaně se mi pokaždé vrátí vzpomínky na lékaře ze Sloan‑Kattering, kteří byli ochotni tolik riskovat pro své pacienty. Určitě by to nedělali, kdyby nebyli přesvědčeni, že je to skutečně efektivní. Předpokládám, že dnešní chemoterapie by se jen těžko srovnávala s tou před třiceti lety. Stejně si ale myslím, že pokud by to mohlo pomoci pacientům, mělo by se o lékařském využití marihuany vážně uvažovat. Argumenty o možném zneužití mi přijdou úsměvné, neboť zneužít lze všechno, a to hlavně v zemi, kde mám občas pocit, že se nejprve vymyslí nějaká lumpárna, a pak se kreativně vymýšlí vysvětlení její užitečnosti pro veřejnost.
Medical Tribune Jana Petrenko
Zdroj: Medical Tribune