Zažil jsem v oboru nesmírný pokrok

„Vzpomínky jsou dvojí: pamatuji na strach, abych nepoškodil pacienty, a radost nad tím, že jsem je snad nepoškodil – za pomoci rad svých kolegů,“ říká s odstupem více než čtyř dekád o svých medicínských začátcích.

• Váš otec byl stavební inženýr, stavěl přehrady, dědeček, profesor Klapka, u kterého jste vyrůstal, byl matematikem na Vysokém učení technickém v Brně. Proč jste se nedal na studia techniky, co vás „táhlo“ k medicíně?

Rozhodnutí bylo trochu dílem náhody. Byl jsem u rozhovoru dvou kamarádů, kteří vykládali, jak byla zajímavá pitva v Anatomickém ústavu Lékařské fakulty. To mě v sedmnácti letech zaujalo. Podal jsem přihlášku na Lékařskou fakultu tehdejší Univerzity J. E. Purkyně v Brně, udělal přijímací test a byl přijat. Nikdy jsem toho nelitoval, medicína mě chytla hned od prvního ročníku a jsem za to rozhodnutí stále rád.

• U profesora Klapky jste žil od devíti let vlastně do jeho smrti v roce 1976. Převzal jste něco z jeho matematického myšlení?

Určitě ano. A nejen z matematického myšlení, ale také třeba ateismus. Říká se: „Díky bohu jsem ateista,“ ale já říkám „Díky dědovi jsem ateista,“ a to docela přesvědčený. A ty matematické geny plně převzaly mé děti, oba magistři odborné matematiky.

• Byl jste ale také výborný sportovec judista – dvakrát akademický mistr Moravy a dvakrát bronzový na celostátní univerziádě v polotěžké váze. Tato kariéra vás nelákala?

Nebyl jsem zase tak úspěšný judista, a hlavně – sport jsem bral jako relaxaci ke studiu medicíny. A k vrcholovému judu jsem měl docela daleko, ale mám ho stále rád, fandím dobrým judistům, hlavně Krpálkovi. Nyní se starám o řadu svých kamarádů judistů po kardiologické stránce.

• I volba specializace, tedy interní medicíny, byla ve vašem případě spíše náhodou?

Přivedl mě k ní tehdejší asistent, později profesor Bořivoj Semrád. Na I. interní klinice Fakultní nemocnice u svaté Anny jsem byl také veden docentem Václavem Chaloupkou, pozdějším prezidentem České kardiologické společnosti. Velký vliv na mě měli profesoři Miloš Štejfa, Pavel Bravený a řada dalších kolegů.

• Když si vzpomenete na své první roky po promoci, co se vám vybavuje?

Vzpomínky jsou dvojí: pamatuji na strach, abych nepoškodil pacienty, a radost nad tím, že jsem je snad nepoškodil – za pomoci rad svých kolegů.

• V roce 1981 jste dostal od profesora Klabusaye nabídku dělat klinickou farmakologii, šel jste na II. interní kliniku Fakultní nemocnice na Pekařské. Co vás tam lákalo?

Byla to nová výzva pro mladého lékaře a také přátelská atmosféra na II. interní klinice, kde jsem pak vydržel 20 let. Zde jsem se také seznámil se svou současnou ženou Lenkou a poznal také svého přítele profesora Jindřicha Špinara a jeho ženu profesorku Lenku Špinarovou, která je nyní mojí skvělou šéfovou.

• V roce 2002 jste se stal přednostou I. interní kardioangiologické kliniky FN u sv. Anny v Brně, vedl jste ji až do roku 2012. O co jste se jako přednosta opíral?

Měl jsem velké štěstí na spolupracovníky. Profesorka Špinarová, má zástupkyně pro školství, primář Groch, zástupce pro LPP, profesor Meluzín, zástupce pro vědu a výzkum, výborní vedoucí pracovních skupin na klinice, ale také všechny lékařky a lékaři, kteří kliniku reprezentovali jak medicínsky a vědecky, tak výukově na Lékařské fakultě. Dále mi moc pomáhala vrchní sestra Irena Höklová se všemi sestřičkami a ostatními nelékařskými pracovníky.

• V roce 2012 bylo dokončeno Mezinárodní centrum klinického výzkumu (ICRC) a celá klinika se stěhovala. Byla to spíš radost, nebo problémy?

Když se vrátil docent Tomáš Kára ze studijního pobytu na Mayo Clinic v americkém Rochesteru s návrhem vybudovat ICRC, samozřejmě jsem hned souhlasil. Velkou roli měli a projektu velmi pomohli profesor Virend Somers a profesor Alexander Schirger – významní lékaři a vědci z Mayo Clinic, kteří mj. oba obdrželi čestný doktorát Masarykovy univerzity, a také další kolegové z Rochesteru. Největší zásluhu na tom však měl docent Kára. Že těch problémů bylo nemálo, je samozřejmé, ale nyní již jsou obě kliniky – naše kardiologická a neurologická – v nové budově a snažíme se s ICRC úzce spolupracovat i za podpory vedení Masarykovy univerzity, tedy rektora prof. Bareše a řady dalších spolupracovníků.

• Vaším hlavním odborným zájmem je právě kardiovaskulární farmakologie. Mohl byste popsat, jakou obor urazil cestu během té doby, co se mu věnujete?

Nesmírnou. Tehdy existovalo jen málo účinných léků v kardiologii oproti dnešku, kdy máme k dispozici značné množství nových a účinných medikamentů. Malý příklad: nekomplikovaný srdeční infarkt v roce 1976 – Lanatosid C a Nit ret, nyní – duální antiagregace, statiny, betablokátory a inhibitory ACE/sartany.

• Srdeční selhání a hypertenze – další váš profesní zájem. Jak byste srovnal léčbu současnosti s minulostí a jak podle vás vypadá budoucnost léčby hypertenze?

Obě diagnózy zaznamenaly nesmírný pokrok v léčbě. U srdečního selhání jsme se od digitalisu a diuretik posunuli kromě účinné farmakologické léčby až po přístrojovou, u hypertenze je větší a účinnější paleta léků a také některé nefarmakologické postupy.

• Který objev byste ve svých oborech označil za klíčový a proč?

Je jich mnoho, tak jen stručně – u srdečního selhání inhibice neurohumorální aktivace (betablokátory a inhibice RAS) a přístrojová léčba. U hypertenze jednak preventivní opatření a opět velmi účinná farmakologická léčba. Všechny tyto objevy zlepšily prognózu nemocných.

• Které okamžiky byly pro vás nezapomenutelné v negativním a pozitivním smyslu?

Negativní asi jen rodinné tragédie, ale v těchto případech mi vždy pomohli mí blízcí. A pozitivních je mnoho. Od promoce až po přednostenství I. interní kardioangiologické kliniky, obě mé skvělé manželky. První, Eva, tragicky zemřela a druhá, Lenka, má na mne velmi pozitivní vliv už více než 35 let, dále obě děti Jiří a Lenka a nejvíce vnuci Vojtík, Klárka, Frantík.

• Jak odpočíváte, čemu se věnujete ve volném čase, co vám udělá největší radost?

Mám stále rád sport, fotografování, cestování, přátele, zažívám radost z vnoučat společně s manželkou.

Zdroj: MT