Zastupitelka: Do rodin se dostávají i postižené děti
Již je to více než dva roky, co se zabývám ustanoveními Zákona o sociálně právní ochraně dětí a tím se ponořuji více a více do celé problematiky náhradní rodinné péče. Uběhlo tedy hodně času a já jsem ráda, že jsem měla možnost zákon poznat také trochu z praxe.
Informace jsem získávala a stále získávám v kruzích těch nejpovolanějších, tedy pěstounů samotných. Z vlastní iniciativy jsem kousek po kousku pronikala do světa náhradního rodičovství, který, ač to není na první pohled zřejmé, nemá s tím, který známe z běžného života, mnoho společného.
Pochopila jsem, že tady je každý, i ten nejmenší pokrok, vykoupený nekonečnou trpělivostí, protože děti, které do náhradních rodin přichází, nejsou často, v mnoha ohledech, stejné jako děti, které známe. Přináší si sebou nejen kus předchozího, často strastiplného života, ale taky nejrůznější fyzické i psychické handicapy, noční můry i vrozené vady, se kterými se těžko vypořádává celá rodina.
Pak ale i ten sebemenší krůček vpřed má obrovskou váhu, a to zejména u dětí postižených fyzicky nebo mentálně. Kdo může zaručit, že se u zdravě vyhlížejícího miminka, neobjeví celá řada zdravotních problémů? Najednou je všechno jinak a je třeba se s tím vypořádat.
Ústavní zařízení by mělo být až tou poslední možností, přesto že má jistě v systému náhradní rodinné péče své nezaměnitelné místo, a vždy to tak bude, protože i přes veškeré úsilí, všechny děti do rodin umístit nelze. K mé velké radosti, vím ale i o případech, kdy se do rodin dostaly i postižené děti, přímo z ústavu, což jsem před dvěma lety opravdu neočekávala. Ano, mýlila jsem se a ráda to přiznávám, protože v tomto případě bych pravdu měla nerada.
I některé články, které jsem napsala zhruba před dvěma lety, bych už dnes napsala citlivěji. Jak již jsem zmínila, náhradní rodinná péče je problematika velká. Tím, že jsem pronikla i do praxe, jsem se utvrdila, že zákon potřebuje změny. Umím pochopit, že před dvěma lety poslanci tenkrát netušili a nemohli tušit, co novela zákona do praxe vlastně přinese. Přinesla pozitivní i negativní změny.
Miminka například nejsou v kojeneckých ústavech. O miminka se starají přechodní pěstouni, než jim je nalezena adoptivní rodina. I o větší děti se starají přechodní pěstouni, ale zde už ten vývoj osudů není tak jednoduchý.
Znám přechodné pěstouny, kteří svoji práci vykonávají dobře a postupují v souladu se zákonem, ale mnohdy narážejí na neprofesionalitu a neochotu sociálních pracovnic a celého systému.
Sociální pracovnice například nepracují s biologickou rodinou tak, aby návrat dítěte od pěstounů zpět do biologické rodiny byl co nejlepší a nejrychlejší. Pěstouni též poukazují i na to, že soudy nestíhají o svěření do péče rozhodovat. Jsou zahlcené, takže řešení případů se táhne i měsíce.
Pokud soudce nevydá předběžné opatření, aby děti mohly jít do náhradní rodiny, zůstávají dál zbytečně v ústavu. Pak se tento problém stává na dlouhou dobu neřešitelným problémem. Je nutné podotknout, že novelou zákona není klasická pěstounská péče příliš podporována. Komplikace těmto rodinám přinesla i sloučená odměna pěstouna.
Počet dětí v rodině zůstal, ale odměnu pobírá pouze jeden z nich. Nyní kráčíme směrem, že bychom mohli napsat, že tato dlouhodobá pěstounská péče bude postupně zatracována. Ale co by bylo s dětmi, které se nemohou vrátit domů a jsou ve věku, kdy mají vlastní názory? Kam s nimi? Ptám se? Obě formy pěstounské péče jsou stejně důležité a jedna bez druhé nemá šanci na úspěch.
Každé dítě by mělo mít možnost mít svoji vlastní rodinu. Proto si myslím, že na zákonu je třeba velmi vytrvale pracovat a problémy, které již odhalila praxe, tak upravit ve prospěch těch, kterým je určen. Dětem. Jsem přesvědčena, že nepotřebujeme zahraniční vzory pro lepší koncepci náhradní rodinné péče. Podle mého názoru potřebujeme při změně zákona jediné. Naslouchat odborníkům z problematiky a odborníkům z praxe.
DÁLE ČTĚTE:
Zdeňka Šárová, www.tribune.cz
autorka je zastupitelka Královéhradeckého kraje
Zdroj: www.tribune.cz