Zachraň svého lékaře!
Musím poděkovat všem těm, kteří mě na můj minulý článek o současném stavu českého zdravotnictví zahrnuli pozitivními ohlasy (Skutečná nemoc českého zdravotnictví a medicíny, MT 1/2016). Nicméně z některých reakcí bylo zřejmé, že čtenáři mají dojem, že jen otevřeně pojmenovat reálnou situaci je trochu málo. Určitě souhlasím. Přesto si ale myslím, že první krok, totiž velmi pregnantně informovat veřejnost, je zcela zásadní.
Představa, že řešení přijde „shora“, od osvícených politiků, je jistě značně utopická. Cesta „zevnitř“ je ale také z mnoha důvodů velmi obtížná. Respektované lékařské osobnosti řeší obvykle spíše odborné problémy a mají pocit, že jim nepřísluší zabývat se personální situací. Lékaři v manažerských pozicích často dobře vědí, co by bylo třeba učinit, ale bez zásadních změn financování zdravotnictví situaci vyřešit nemohou. Problémy verbalizovat by pro ně znamenalo vlastně „manažerské selhání“ a také ztrátu dosavadního postavení. Lékaři, kterých se současné problémy různým způsobem dotýkají, nejsou bohužel jednotní a preferují svoje partikulární zájmy před zájmem společným. Souvisí to s rozdílně nastavenými motivacemi, které stavějí jednotlivé skupiny proti sobě a ochromují chod celého systému.
Lékaři v přímo řízených nemocnicích nemají motivaci prakticky žádnou, protože čím je lékař pracovitější a vyhledávanější, je pro systém paradoxně obtížnější, protože je hodnocen jako příliš drahý, neproporcionálně ukusující ze společného zastropovaného budgetu. Ten mají nemocnice předem určený, bez ohledu na jejich výkonnost či atraktivitu, což zcela podvazuje konkurenci, svobodnou volbu lékaře i rovný přístup pacientů k léčbě. V takovém systému je tedy paradoxně nejlepší být k pacientům odmítavý. Rapidně se prohlubující nedostatek sester nejenom ochromuje chod českého zdravotnictví, ale také významně snižuje jeho úroveň, protože na zbylé sestry není možné klást žádné nároky ani je diferencovat podle kvality práce. Část jejich povinností musejí přebírat mladí lékaři, jejichž frustrace se tím ještě prohlubuje.
Lékaři už nevěří, že jsou politici ochotni jejich postavení řešit. Místo protestů tedy budou jen tiše odcházet. Není vyloučeno, že prosté zlepšení finančního ohodnocení zdravotníků už v současné chvíli nemusí být dostatečnou záchranou lavinového propadu celého systému. Mnoho let negativně mediálně masírovaná veřejnost nemá pochopení pro profesi sice oceňovanou prvními místy v žebříčku prestiže, ale odsouzenou sloužit do roztrhání těla a nejlépe zadarmo. Pacienti zdaleka nemají reálnou představu o skutečné ceně léčby, kterou dostávají. Akceptují, že nástupní plat lékaře je nízký, ale nevědí, že i plat nejkvalifikovanějších odborníků před penzí sotva dosahuje výše platu začínajícího soudce.
Přesto si myslím, že šance na změnu může přijít nejspíše právě „zdola“. Vztah lékaře a pacienta představuje spojenou nádobu. Když se bude špatně dařit lékařům, nebude ani perspektiva nemocných růžová. Neřešit dnes krizovou situaci ve zdravotnictví může pro nemocné znamenat už zítra draze platit za zdravotní péči podstatně horší kvality. Tohle se musí veřejnost dozvědět a pochopit, že pokud se nezmění podmínky v české medicíně, je jejich osud přímo ohrožen. Informace by měly zprostředkovat seriózní komentáře v tisku, rozhlase a televizi, na sociálních sítích a blozích. A vzhledem k heterogenitě pacientské populace třeba i v bulváru. Myslím, že neexistuje vděčnější prostředí pro úspěšný seriál, než je nemocnice. Vysokou sledovanost by tedy mohl mít i seriál s názvem „Zdravotnictví na kraji propasti“. Jestliže si budou chtít současní i budoucí pacienti zachránit život nebo zdraví, budou muset v první řadě neodkladně zachraňovat svého lékaře.
Zdroj: Medical Tribune