Za plomby je třeba platit. A nejen za ně
Proto se ozývají mistři slova jako David Rath, který se bojí, že pacienti budou umírat ("lidi nebudou mít peníze na potřebný zákrok, budou to celé oddalovat a je mnoho příkladů ze zahraničí, kdy podobné věci skončily smrtí“), či zdravotní experti jako Jiří Štětina z Věcí veřejných, který je pro změnu solidární ("koalice má ve smlouvě, že pacient má nárok na standard, a já opravdu nevím, co jiného by mělo být standardem než amalgámová plomba u zubního kazu“).
Standardem by měl být především systém, který je průhledný a efektivní. Který se zbytečně nevyčerpává na každém ibalginu, nachlazení či amalgámové plombě, ale za to mu zbývají peníze na opravdu nákladnou a složitou léčbu. Fakt, že si pacient za drobné a všední úkony platí, přece není nic smrtícího. Naopak. Zavedení zdravotnických poplatků také vyvolalo svého času velkou nevoli – ale mělo efekt. Pacienti začali o svém zdraví a o návštěvách u lékaře přemýšlet. A během několika měsíců jsme opustili čelo evropského žebříčku hypochondrů.
Problém je jinde. Český pacient je zvyklý, že "zdraví je zadarmo“, takže na jakékoli drobné doplatky žehrá. Mlčky si přitom nechává od státu (prostřednictvím zdravotních pojišťoven) ukrajovat ze svých příjmů poměrně velké částky. Jenže v tomto případě se jedná o virtuální peníze, které nikdy v ruce nedržel, a takový výdaj tolik nepálí. Navíc aby to nebylo tak nápadné, se pro jistotu hraje hra na hrubou a superhrubou mzdu. Takže například zaměstnanec s průměrným příjmem z výplatní pásky vyčte, že za rok poslal pojišťovně 12 000 korun, ve skutečnosti je to ale 36 000.
Potichu a bez řečí se tak lijí peníze do systému, o němž všichni vědí, že nikterak zanedbatelné sumy kdovíkde rozpouští. Existují na to dokonce čísla: jen kvůli neprůhlednosti finančních toků a korupci se ve zdravotnictví vypaří až 20 miliard ročně, tvrdí třeba viceprezident Svazu zdravotních pojišťoven Vladimír Kothera. Další miliardy pak mizí na předražené přístroje, zbytečné léky či na provoz zařízení, kterých je ve skutečnosti zbytečně moc, ale nikdo si netroufne jejich počet snížit.
Peníze se ale v českém systému neztrácejí proto, že bychom byli více zkorumpovaní než jinde. Nebo že bychom byli v nakládání s veřejnými penězi nějak výrazně horší. Peníze mizí proto, že stát (obecně) není a nikdy nebude dobrý hospodář. Příkladů by se našla řada, ale jeden za všechny: jak se jmenuje firma, která je rok co rok v minusu, za poslední rok se jí ztenčily našetřené rezervy o čtyři miliardy, ale přesto svému šéfovi dál vyplácí měsíčně čtvrt milionu a ještě mu za nesplněný plán přiklepne milionovou odměnu? Odpověď zní: VZP.
Je to přesně obráceně, než jak kritici drobných plateb tvrdí. Čím více státu dovolíme, aby od nás vybral (pod záminkou, že nám pak více zaplatí), tím víc se pak z našich peněz ztratí. Jenže - jak jsme zvyklí - "zdraví je zadarmo“. A tak budeme raději dál nadávat, že musíme platit drobné, a necháme si z kapes tahat bankovky...
I když představa, že by byl stát ochoten začít vybírat od lidí méně, je nejspíš z říše snů. Máme sice u vesla pravicové strany, jejichž představitelé tu a tam v rozhovoru zopakují, že role státu má být co nejmenší a naopak je třeba zvýšit osobní odpovědnost jednotlivce, neboť jedině tehdy je společnost zdravá. Jenže slova jsou jedna věc a skutky druhá. Přesně před rokem sliboval tehdy ještě důvěryhodný Petr Nečas, že jeho reforma bude postavena na úsporách, daně zvyšovat nebude. A hele! A což teprve sociální demokraté, kteří budou za rok touto dobou sedět ve Strakovce .
Takže jsem to psal celé zbytečně.
Martin Zeman
Týden
Zdroj: ČTK