Za milion srdce, nebo okna?

Garde Jany Bendové

Při četbě koaliční smlouvy, pasáže týkající se zdravotnictví, se mi náhodně připletly pod ruku dvě informace. Ta první: pacienti v broumovské nemocnici musí leckdy spát v kulichu a ve svetru, stará okna netěsní a milion na nová není. Pouhý milion! Druhá zpráva byla z opačného, pozitivního konce: v pražském IKEM loni provedli padesát transplantací srdce, nejvíc od přelomu tisíciletí, více než třeba ve Vídni. Jen pro představu: jedna taková transplantace s průběžným léčením stojí dost přes půldruhého milionu. Za transplantaci jater zaplatí pojišťovna tzv. balíčkovou cenu ve výši milion šest set tisíc, za ledvinu půl milionu...

Mrznoucí pacienti na jedné straně a heroické operace na straně druhé. I tak vypadá dnešní české zdravotnictví, potýkající se znovu s nedostatkem peněz.

Jako kulisa k zmíněné četbě koaličních plánů ve zdravotnictví dobře poslouží. Tak tedy: nová vláda chce zrušit zdravotní poplatky (vyjma 90 korun za pohotovost). Poplatky přinášejí ročně do zdravotnictví pět miliard. Dále vláda hodlá zvyšovat příjmy zdravotníků (za současného omezování přesčasů lékařů a sester až na polovinu kvůli vypršení evropské výjimky). A rovněž se máme těšit na zlepšení přístupu k lázeňské péči, zlepšení dostupnosti ambulancí v odlehlých oblastech, lékáren v obcích, na rozšíření kapacit pro následnou péči...

Klasická otázka zní, kde na to koalice vezme, když se vzdává i jistých miliard z poplatků? Zaklínací mantrou všech politiků jsou úspory v lécích, zastavení předražených nákupů přístrojů, skoncování s korupcí. To se sice dobře poslouchá, realita však za údernickými závazky (a že jich už bylo) vždy pokulhává.

Nebylo by lepší, pro pacienty lepší, kdyby zejména ČSSD oželela svůj volební trhák – zrušení poplatků – a vybrané peníze ve zdravotnictví ponechala? Broumovská nemocnice se starými okny není jistě jediná. Nemocnic máme bezmála dvě stovky, a ne každá vypadá jako obrázek z 21. století.

Sobotkova skorovláda slibuje, že do zdravotnictví dá více peněz ze státního rozpočtu, především skrze pravidelnou valorizaci plateb za státní pojištěnce.

Těch je zhruba šest milionů – z deseti a půl milionu občanů.

Jsou to důchodci, děti, studenti, nezaměstnaní a další. Přidání od státu zní pěkně. Ale co stát "ze svého" přidá do zdravotnictví, to mu "ve svém" ubude jinde. Opět pro lepší představu, co ta čísla znamenají: Rusnokova vláda zvýšila sumu odváděnou za jednoho státního pojištěnce o zdánlivě zanedbatelných 64 korun na 787 Kč měsíčně – ročně tím zdravotnictví obohatí o další 4,7 miliardy. Kde se vezmou? V zadluženém rozpočtu.

Máme sice dojem, že za zdraví platíme dost, a poplatky nás rozčilují. Dobrá, poplatky se zruší, zůstanou nám v kapse. Ale z druhé kapsy, z daní, je fakticky zaplatíme. Pravda, pro řadu lidí je to osobní úleva. Ale zdravotnictví starající se o nemocné na tom bude stejně.

A dovolte poslední příklad pro ilustraci: zaměstnanec s průměrným hrubým platem 25 tisíc pošle se svým zaměstnavatelem pojišťovně 3 375 Kč měsíčně. Deset "průměrných" se musí složit, aby zaplatili jediný den pacientovi na jednotce intenzivní péče. Opravdu je tedy prozíravé zbavovat se pěti miliard z poplatků? Minimálně do té doby, než se politikům podaří splnit údernické úsporné závazky?

Jana Bendová komentátorka MF DNES

Zdroj: Mladá fronta DNES