Vzpomínky

Nikdy nezapomenu na zářijové ráno, v roce tisícím devítistém čtyřicátém devátém. Tak jako každý jiný den spěchám, abych navštívil čtvrtou třídu reálného gymnázia. Dnes jen s tou výjimkou, že v tašce mám kromě učebnic ještě malou lahvičku, dobře vymytou od nějakého léku a pro změnu naplněnou ranní močí a opatřenou štítkem se jménem. Dnes totiž moje cesta nevede do školy, ale nejdříve do studentského zdravotního ústavu, kde budu důkladně vyšetřen a uznán schopným nebo neschopným dalšího studia. Nejdříve procházíme laboratoří, kde odevzdáváme nám již známou lahvičku a začínáme navštěvovat jednotlivá oddělení. Zrovna když jsem seděl v křesle očního oddělení, s jedním okem zakrytým a snažil se přečíst písmena na rozsvícené tabuli, objevila se sestra z laboratoře a volá mé jméno.

„Ano, tady sem!"

„Tak až dokončíte vyšetření, vraťte se zpátky do laboratoře," říká a odchází.

Její, odchod sleduje zatím jen jedno odkryté, ale značně vykulené oko. Když je zrak vyšetřen, tak rychle spěchám do zmíněné laboratoře a zůstávám stát u známé sestry. Ta zrovna nad kahanem zahřívá zkumavku s močí jiného studenta. Aniž otočí hlavu, vystřelí na mě otázku:  

„Vy máte cukrovku?"

„To nemám, nebo aspoň o tom nevím."

„Tak si tady vemte šampusku a přineste mi novou moč."

Odcházím, abych splnil rozkaz. Musím se přiznat, že se mi třesou ruce i nohy. První myšlenka, co mě napadla, - jak jen to řeknu rodičům. Nechtěl jsem jim přidělávat další trápení. Protože jsem o nemoci nic nevěděl, připadal jsem si v té chvíli jako bych měl nějakou prašivinu. Už jen proto, že nikdo ze spolužáků takovou nemoc neměl. Po návratu do laboratoře vzala sestra zkumavku, naplnila ji mou močí, přilila do ní modrou tekutinu a začala ji nad kahanem zahřívat. Po chvilce jsem věděl, že je zle. Moč předchozího studenta zůstala beze změny a ta moje začala nejdříve žloutnout, až nakonec byla červená jak cihla.

„Tak vidíte, asi opravdu budete mít cukrovku. Napíšeme vám doporučení na podrobné vyšetření,"a s těmito slovy odešla za lékařem pro to doporučení.

            Ten den jsem do školy už nešel. Cestu domů jsem vůbec nevnímal. Hlavou se mi honily ty nejhroznější myšlenky. Co taky může napadat patnáctiletého kluka. To asi nebudu moct zmrzlinu a na pouti turecký med. Čokoláda v té době ještě nebyla. Všechny myšlenky se vracely k otázce - jak jen to řeknu doma. Tak dlouho jsem doma dveře ještě neotvíral. Matka, která právě připravovala oběd, se na mě rychle otočila s otázkou:

„Tak co, jak si dopad?"

„ Ale celkem dobře. Srdce, oči, štítná žláza a ledviny v pořádku. Akorát musím eště na  ňáký vyšetření. Tady mám doporučení."

„ Tak ukaž, ať se na to podívám," řekla matka, když si ještě před tím utřela ruce do utěrky. Rychle přečetla docela čitelně napsané doporučení a viděl jsem, že v jejích očích se objevil strach. V tu chvíli jsme si uvědomili, že na tom asi něco bude. To moje nadměrné pití, kdy jsem dokázal za noc vypít několik litrů vody, velká únava, kterou jsme přičítali nevyspání. V té době nebyly žádné informace o této nemoci, tak jako je tomu dnes. Když jsme se trošku vzpamatovali ze šoku, řekla matka rozhodně:

„Poď,deme za panem doktorem, ať nám řekne o jakou nemoc de a co nás čeká."

Pan doktor, který měl ordinaci nedaleko, nás přijal a po přečtení doporučení řekl:     „Nebudeme na nic čekat. Zítra ráno si zajedete na první internu. Tam tě vyšetří a řeknou, jak se budeš léčit. To víš, asi budeš držet dietu. Se sladkostmi bude asi konec."

Že budu píchat inzulin, nám takticky zamlčel. Viděl na nás, jak i tohle sdělení nás porazilo.

A tak druhý den ráno, zase stejným autobusem, jen tramvají o kousek dál. Místo ve Spálené ulici, jsme vystupovali až na Karlově náměstí. Na ambulanci I. interní kliniky nás přijala paní doktorka, která po přečtení doporučení začala sepisovat moji anamnézu. Některé otázky, na které jsem neznal odpověď, doplnila moje matka, sedící vedle mne. Čekal jsem, že budu vyšetřován, ale byl jsem jen seznámen s tím, že do příštího vyšetření se mám chovat jako doposud. Jíst všechno, včetně sladkostí, jen s tím rozdílem, že musím kromě masa, vajec a sýrů, ostatní jídlo zvážit a zapsat. Den před vyšetřením mám sbírat moč, přinést její vzorek a zapsat její množství. S těmito radami, nebo spíše příkazy, jsme se vraceli domů. Protože den před vyšetřením byla neděle, uvařila matka tradiční nedělní jídlo, což bylo vepřo, knedlo, zélo a večer pak bramborový salát a řízek. V neděli bylo také tradicí upéct něco sladkého. Většinou to byla třená bábovka s kakaem, nebo buchty s mákem, či tvarohem. Při odpolední svačině řekla matka:            

„Jen si eště dej,"a viděl jsem, jak se jí po těchto slovech zaleskly oči slzami. Když jsem si kousek té bábovky vzal a s chutí se do ní zakousl, objevil se na její tváři úsměv, i když přece jen trochu smutný. Bylo mi jí líto. Vzpomněl jsem si, jak sedávala u mojí postele, když jsem byl nemocný. Měřila mi teplotu, dávala obklady na moji rozpálenou hlavu a četla mi pohádky Boženy Němcové, které jsem měl nejraději. Jak jsem chtěl být neohroženým Mikešem, nebo princem Bajajou. Že budu jednou diabetikem, jsem ještě netušil. Marně jsem přemýšlel, kde jsem se mohl touhle nemocí nakazit. Nevěděl jsem, že nemocí se nakazit nedá, ale že je dědičná, nebo taky může být nervového původu. Protože ji nikdo v rodině neměl, ani nikdo z našich předků, usoudili jsme, že v mém případě bude nervového původu.

            V pondělí spěcháme, nám již známou cestou, za paní doktorkou. Před její ordinací už čeká mnoho pacientů. Jen jsme dosedli na volné místo, otevřely se dveře ordinace a sestra volá:

„Tak kdo byl první?" Na tuto výzvu se zvedlo hned několik nedočkavců a začalo dohadování, kdo byl první. Zatím co se dohadovali, vklouzla do ordinace jedna šikulka, za kterou sestra ihned zavřela dveře. Dohadování pak ještě chvíli pokračovalo, za nevraživých pohledů zúčastněných.

Když na nás došla řada, tak po nezbytném zvážení, změření tlaku a dotazu paní doktorky, jak se cítím, jsme byli posláni do laboratoře s upozorněním, že pro výsledky vyšetření se máme dostavit po jedné hodině odpoledne, kdy budu také seznámen s další léčbou. Byly to kruté hodiny nejistoty. Konečně nadešel okamžik pravdy.

„Moc vás nepotěším," byla první slova paní doktorky. Cukrovka byla u tebe definitivně potvrzena. Nález v moči je 6 % cukru a v krvi pak 360 mg %. Mimo to jsou v moči tři křížky acetonu. Tak a teď vám řeknu, co s tím uděláme. Nejdříve ti sestra píchne první injekci inzulínu, který, bohužel, budeš píchat každý den ráno a to půl hodiny před snídaní.

„A paní doktorko, jak dlouho bude muset inzulin píchat," zeptala se matka.

„V tom vás taky nepotěším. Bohužel celý život. Ale neboj se. Seš už velký kluk. Vždyť inzulín píchají i malé děti. Nejdříve musíme odstranit ten aceton. Celý týden nebude jíst nic mastného. Vyřadíte veškeré tuky i tučná jídla. Za týden by měl aceton zmizet a cukr by měl taky klesnout. Tady vám dám jídelníček, kde máte rozepsaná jídla a jejich množství. Od snídaně až po druhou večeři. Je to šest jídel, mezi kterými by měla být asi tříhodinová přestávka. Ty potom před každou kontrolou, s udáním váhy zapíšete. Na lahvičku i na jídelníček napíšete množství moče, kterou bude celých 24 hodin sbírat a množství vody, kterou vypil." Alenko, připravte 32 jednotek zink protaminu. Ještě vám musím říct, kam budete injekce píchat. Ostatně to vám teď předvede sestra."

Ta mezitím natáhla inzulín do skleněné stříkačky a přistoupila ke mně s rozkazem:

„Musíš si vyhrnout rukáv." Když jsem tak učinil, otřela malou část hřbetu mého předloktí vatou namočenou v lihu, mezi dvěma prsty stiskla sval a píchla pod kůži asi 18mm dlouhou, tenkou jehlu. To se dalo ještě vydržet, ale když začala vytlačovat inzulin a na ruce se objevovala pěkná boule, tak to teda pěkně štípalo. Dostalo se nám ještě poučení, že musíme střídat ruce i místa vpichu. A tím vlastně začalo mé léčení. Ještě než jsme opustili ordinaci, byli jsme poučeni o hypoglykemii, jejích příznacích a jak ji odstranit.

„Tak se měj moc hezky a neboj se. To spravíme. Málem bych zapomněla. Pořád měj u sebe několik kostek cukru pro případ hypoglykémie. Za týden tedy nashledanou," kývla na nás hlavou a usmála se.

„Nashledanou paní doktorko a děkujeme."

            Cestou domů jsme se vraceli s několika recepty a to na 2 skleněné injekční stříkačky, 100ml lihu na dezinfekci, 4 ampule inzulinu zink-protamin a 20 injekčních jehel, kterým se také říkalo kojenecké, protože byly menšího průměru. Mně zase tak moc tenké nepřipadaly. Za dveřmi ordinace jsem matce položil otázku:

„Mami, a budeš to umět píchnout? „

„Neboj.  Zítra ráno zajdeme za panem doktorem a ten mě to naučí." To jsem ještě netušil, že později se to budu muset naučit sám. Na zpáteční cestě jsme toho moc nenamluvily, protože matka začala studovat jídelníček, aby zjistila, co ji čeká. Jídelníček byl složený jako leporelo, stejně jako byly moje první pohádkové knížky. Ten po svém rozložení, byl skoro půl metru dlouhý, popsaný z obou stran. Druhou injekci, za asistence pana doktora, mně už píchla matka. Po těchto dvou injekcích jsem pil čím dál méně, zato mě začal trápit velký hlad. To proto, že v mém jídelníčku se celý týden střídaly jen suché brambory, hrách, čočka, ovesná kaše, nebo brambory s mrkví. K hrachu a čočce jsem ještě dostal kyselé zelí a samotné brambory jsem zapíjel kyselým mlékem. Protože potraviny byly ještě na lístky, tak chudák matka říkala:

„Co já ti jen zítra zase mám uvařit? „

„Mami, nelam si s tím hlavu. Ten týden to vydržím. Jen kdyby toho bylo víc." Tak strašný hlad jsem ještě v životě neměl. A to podle paní doktorky jsem dostal tu nejvyšší, 300 gramovou dietu, protože jsem byl ještě ve vývinu. Diagnóza taky zněla: velice labilní juvenilní diabetes mellitus. Ještě nějaký rok jsem si užíval označení juvenilní, abych později už byl jen velice labilní. Abych hlad nějak zahnal, půjčil nám soused gramofon a s ním asi dvacet desek. Takže z našich oken se celý den, jen s malými přestávkami a to bylo ve chvíli, kdy jsem se zrovna ládoval dietní stravou, ozývala hudba orchestru Karla Vlacha a kručení mého, hladem trápeného žaludku. To kručení spíš připomínalo vytí hladového psa. Naštěstí díky hlasité hudbě nebylo slyšet.

            Týden utekl jako voda a já se cítil mnohem lépe. Pil jsem už jako normální hladový člověk a jen jsem čekal, jaké budou výsledky mého snažení. A tak znovu sedíme před ordinací paní doktorky. Dnes je atmosféra klidnější, protože na vyzvání sestry kdo byl první, se nikdo nehádá a do ordinace vstupuje skutečný vítěz. Zato z ordinace se občas ozve hlasitější, káravý hlas paní doktorky. Přítomný hříšník dostává co proto. Začínám mít docela strach. Co když dostanu taky vynadáno. Konečně se ocitáme na lavici obžalovaných a čekáme na rozsudek paní doktorky, která právě vytahuje můj obžalovací spis z laboratoře a říká:

„No vida! Aceton je pryč, jen ten cukr v krvi mohl být lepší. V moči jen zelená reakce. To je dobrý. V krvi máš 200mg % a normál je do 120mg %. To jen abys věděl. Ale to taky spravíme. Teď už můžeš obohatit tu přísnou dietu o maso, vejce a sýry. Ty můžeš baštit sice neomezeně, ale s rozvahou. Ale teď mi řekni, jak se cítíš ty? „

„Já už se cítím dobře. Piju málo, ale zato mám velký hlad."

„No, teď když přidáš maso, tak se zasytíš a ten hlad tě taky přestane trápit. Školu informuj o své nemoci a požádej je o pomoc, aby v případě hypoglykemie ti podali cukr, nebo zavolali doktora. Teď mi ještě ukaž ruku, kam pícháš inzulin!"

Vyhrnuji rukáv košile, abych ukázal zraňovanou ruku.

„Vidíš, ani to není vidět. Ty drobné tečky taky zmizí. Hlavně, že už je ti dobře. No a my se uvidíme zase za dva měsíce."

Sestra mezi tím vyplnila kartičku s datem příštího vyšetření a my jsme se mohli vydat na cestu domů. Tentokrát byla zpáteční cesta trochu veselejší, protože mě doprovázel otec a my chlapi jsme přece jenom statečnější. Nás hned tak něco nerozhází. To se trochu vytahuju. I když se to snažili skrývat, viděl jsem, že se rodiče trápí a mrzelo mě to. Jako kdyby starostí i tak nebylo dost.

            Druhý den jsem do školy jel opět s otcem, abychom seznámili ředitele školy s mým onemocněním, který            potom s mou nemocí seznámil i ostatní profesory. Stal jsem se raritou. K výsledkům studia přibylo jedno prvenství. Na škole jsem měl tu nemoc sám. Aspoň něco. První rok, při jednom píchání denně, jsem to ještě zvládal. Potíže nastaly po jednom pobytu na prázdninovém táboře pro diabetické děti, kde personál tvořili příslušníci jedné rodiny, kteří nás vesele okrádali na jídle. Dostat v případě hypoglykemie kousek chleba, nebo několik kostek cukru, byl problém, doprovázený nářkem pana vedoucího, že na nás nebude doplácet. Maso jsme viděli jen dvakrát v týdnu, protože to přijížděl z blízké nemocnice na kontrolu pan doktor. Ten den nám byla také změřena glykémie. Léčení probíhalo jednoduše. Při vysoké glykémii byla dávka inzulínu zvýšena, takže do příští kontroly s většinou z nás, hypoglykémie třískala téměř každý den. Sestřičky, pečující o nás, byly žákyně třetího ročníku zdravotní školy, které si tím plnily povinnou prázdninovou brigádu. Byla to děvčata šikovná, která si s nastalými problémy, dokázala vždycky poradit.       

            Výsledkem tohoto léčení bylo, že po návratu domů, otec čekající na mě v hale Hlavního nádraží, mě zprvu nepoznal. Sváděl to sice na zamyšlenost, ale já moc dobře věděl, že vypadám dost mizerně a že to je důvod, proč mě nepoznal. Nebylo mně opravdu moc dobře. Taky při první kontrole jsem to od paní doktorky pěkně schytal. Glykémie 450 mg % a glykosurie 4.5 %. Naštěstí se neobjevil aceton. Horší bylo, že domů jsem se vracel s novým inzulínem a trojím pícháním denně. Jak to budu ve škole dělat, jsem si nedovedl představit. I když jsem dostal chromované pouzdro, ve kterém byla uložena v 90 % lihu stříkačka a s ní i pět jehel. Jedna z nich byla silnější a sloužila pro snadnější natažení inzulinu z ampule. Také proto, že jehly se dost tupily už samotným vyvařováním a propichováním kůže a ještě je tak tupit propichováním gumového uzávěru ampule? Ještě to tak. Časem se totiž na jehle vytvořil háček. Protože jich bylo málo, tak i když se to nemělo, vesele jsme si je na jemném brousku přebrušovali. Docela jsem si dovedl představit, jak se asi cítí ryba chycená na háček. Co jsem si ale nedovedl představit, kde ve škole rozložím tuhle malou ošetřovnu.

            V padesátých letech nebyl lehký život pro zdravého, natož pak pro nemocného. Školní jídelny neexistovaly a tak mi přespolní jsme chodili na oběd do hospody „U žebráka," na polévku a dva rohlíky k tomu. Pokud byl hovězí vývar, stačila nám pětikoruna. Gulášová nebo dršťková byla o něco dražší. Abych nepřekročil normu, tak jsem půl rohlíku vždycky přenechal někomu z hladových spolužáků. Tak jsem se protloukal studentským životem až do septimy, kdy jsem to vzdal. Protože v té době se muselo pracovat a práce bylo dost, nastoupil jsem do letecké továrny, kde jsem v konstrukci, u rýsovacího prkna, strávil „pouhých" 43 let.

            Ještě než jsem ukončil studia, dostal jsem k narozeninám knížku profesora Herčíka „Mladý biolog," ve které mě zaujal návod na výrobu Fehlingova zkoumadla, kterým se v té době zjišťovala přítomnost cukru v moči. Známá to modrá vodička. Neváhal jsem, sehnal potřebné chemikálie, zkumavky a kahan, nutný pro zahřátí. Tak totiž probíhala kontrola i v laboratoři, jen s tím rozdílem, že pro určení množství cukru byl ještě nutný polarizační mikroskop. Nejen že nebyl k sehnání, ale na něj bych stejně neměl dost peněz. Nebyla ani barevná porovnávací tabulka, určující přibližné množství cukru. I tak jsem měl radost, že mám alespoň nějakou možnost kontroly. V té době byl naší kontrolou jen pocit. Jsem unavený, piju jak duha, je to špatné. Na vodu si ani nevzpomenu, je to lepší-dobré.

            Na svůj první glukometr a inzulinové pero jsem si počkal až do roku 1991. Byl to jeden z mých nejšťastnějších dnů. Při vzpomínce na vyvařovací jehly, mě ještě dneska mrazí v zádech. Od této chvíle jsem se tak trochu stal vlastním diagnostikem i terapeutem. Každodenní kontrola glykémie mi umožňovala provádět malé změny dávek inzulínu. Když se k tomu ještě přidal stav vzájemné důvěry mezi lékařem diabetologem a pacientem, bylo pak léčení mnohem snazší a úspěšnější. I dobré výsledky se potom dostavily. Před deseti roky jsem dostal inzulinovou pumpu. Hovořit o výhodách této léčby je asi zbytečné. Teď si vlastně „náhradní slinivku" nosím v kapse kalhot, spojenou s tělem jen tenkou hadičkou.

Pokrok v této oblasti medicíny a techniky jde rychle kupředu. To co dříve trvalo desítky let, se mění doslova ze dne na den. Ať už se například jedná o transplantaci slinivky, nebo o existenci tzv. umělé slinivky, kdy inzulínová pumpa je propojena se senzorem, který kontinuálně měří glykémii a na základě naměřených hodnot řídí dávkování inzulínu z pumpy. Protože to všechno jsou nákladná zařízení, v řádu mnoha desítek tisíc, tak jejich většímu rozšíření brání, jako vždy, už jen nedostatek peněz.   

Nejdříve je to souboj s nemocí, který zatím většinou skončí remízou. Aby se tak stalo, je nutné uzavřít dohodu mezi nemocí a vámi. Já nebudu zlobit a podvádět tebe a ty zase mě. Já tu dohodu uzavřel před 63 roky, a jak vidíte, byla výhodná, protože jsem ještě tady. Jak už to v životě chodí, tak jsme ji také někdy trošku porušili, ale opravdu jen trošku. Věřím, že je blízko chvíle, kdy lidská moudrost, ty věčné remízy, změní ve vítězství.         

Je jen málo příležitostí k poděkování. Proto mně nejdříve dovolte, abych se poklonil památce objevitelů inzulínu doktoru Bantingovi, který za tento objev získal už v roce 1923 Nobelovu cenu a jeho pomocníkovi Bestovi. „Vám poděkování a lásku vám," napsal básník. Myslím, že tato slova patří nejen objevitelům inzulinu, ale všem těm bezejmenným vědcům, lékařům, inženýrům, kteří svými objevy a vynálezy ulehčují náš nelehký život. Stejně tak musím poděkovat i všem zdravotníkům, našim rodinám a spolupracovníkům za jejich pochopení a pomoc. A vězte, že vy všichni žijete v našich myslích a srdcích, a že takovéto památníky mají trvalejší hodnotu, než ty ze žuly a bronzu. Věřte mi, že to nejsou jen prázdná slova, ale opravdu upřímné vyjádření díků za všechno, co jste pro nás udělali a děláte. Vždyť bez vás bychom tady už dávno nebyli.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/vzpominky-57/